Byl jedním z nejlepších Daliborů. Leo Marian Vodička slaví pětašedesátiny

  1. 1
  2. 2

Letošní duben vybízí připomenout si čtyři významné české tenoristy. Tím prvním, který se 8. dubna dožívá pětašedesáti let, je zpěvák, který v poslední čtvrtině dvacátého století patřil mezi nejvýznamnější osobnosti české operní scény a jehož známe vesměs ve spojitosti s postavou Dalibora – Leo Marian Vodička.

Leoš Vodička se narodil 8. dubna 1950 v Brně. Zpěv a hudba ho přitahovaly už v dětském věku. Na Janáčkově akademii studoval pod vedením výborného pedagoga profesora Josefa Války, na něhož vděčně vzpomíná. Na školní scéně vystoupil v řadě inscenací. Byly mezi nimi opera Jana Franka Fischera Ženichové, Žvanivý slimejš Jiřího Pauera, opereta Franze von Suppé Krásná Galathea, Veselohra na mostě Bohuslava Martinů, ale zejména jeho absolventská role Lukáše ve Smetanově Hubičce a Alfréda ve Verdiho Traviatě. V této roli se také představil divákům Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kam nastoupil ještě jako posluchač JAMU. V Jihočeském divadle také poprvé zpíval jednu ze svých parádních rolí, Prince z Dvořákovy Rusalky a jednu z nejnáročnějších rolí ze světa velké klasické operety, prince Su-Čonga v Lehárově Zemi úsměvů.

V roce 1972 byl angažován do operního souboru Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. Sedm tovaryšských let, které strávil v hanácké metropoli, poskytlo mladému tenoristovi, obdařenému jasně znějícím kovově zbarveným hlasem mimořádného rozsahu, výborně technicky vybavenému, s citem pro pěveckou i hereckou inteligenci, tu nejlepší školu. Své kvality prokázal už v první olomoucké roli, kterou byl v únoru 1972 Dick v Pucciniho opeře Děvče ze zlatého západu, kterou v režii Václava Věžníka dirigoval člen slavné muzikantské dynastie František Preisler starší. Dlouholetý olomoucký dirigent byl vynikajícím operním dirigentem a znalcem české i klasické světové tvorby. Výtečně uměl pracovat se zpěváky a tenorista, z něhož se během olomouckých let stal Leo Marian Vodička, na něj vděčně vzpomíná. Pod vedením Františka Preislera a dalších olomouckých dirigentů Pavla Pokorného a Zvonimíra Skřivana si vybudoval základní repertoár a velmi rychle přešel z kategorie tovaryšů do kategorie mistrů.

Rychle následovaly další role. Tak se v prosinci 1972 představil v roli Samozvance z Musorgského Borise Godunova. Inscenace dirigenta Pavla Pokorného a režiséra Jiřího Glogara byla uvedena v instrumentaci Dmitrije Šostakoviče. Výrazně se prosadil v operách českých autorů. Ve Smetanových operách ztvárnil postavy Jeníka v Prodané nevěstě, Lukáše v Hubičce, Víta v Tajemství a především zde poprvé 18. prosince 1975 hrál a zpíval svou životní roli, Dalibora. Stejně blízký mu byl repertoár dvořákovský – Jiří v Jakobínu a Princ v Rusalce.Svoji schopnost výborně si porozumět s janáčkovskými partiemi prokázal v rolích Laci v Její pastorkyni a Borise v Kátě Kabanové, ve Foersterově Evě byl skvělým Mánkem.

Už v Olomouci bylo jasné, že ve Vodičkovi získá česká opera vynikajícího představitele verdiovských a pucciniovských hrdinů. Po Dickovi v Děvčeti ze zlatého západu přišli Rudolf v Bohémě, Pinkerton v Madame Butterfly a Cavaradossi v Tosce, z verdiovských rolí pak Radames v Aidě a Vévoda mantovský v Rigolettovi. V olomouckém angažmá hrál a zpíval i řadu rolí jiného charakteru, jako byla například titulní role v Ostrčilově Honzově království anebo Fernando v premiéře původní novinky skladatele Ivana Jirka Děvka.

Mladý úspěšný tenorista byl 18. prosince 1973 přizván k hostování v opeře Národního divadla. Bylo to v roli Jeníka v Prodané nevěstě. A 14. března 1976 vystoupil na první české operní scéně v postavě Dalibora, pro niž se stal v následujících letech ideálním představitelem.Pokračoval jako zdatný nástupce Bena Blachuta a Viléma Přibyla, kteří vtiskli této roli jedinečnost své interpretace. První představení s jeho Daliborem tehdy řídil František Vajnar a Vodičkovou partnerkou v roli Milady byla Alena Míková. Leo Marian Vodička se stal stálým spolupracovníkem Národního divadla a vytvořil postupně na jeho scéně řadu pozoruhodných rolí. Vedle Jeníka to byli v první fázi spolupráce Lukáš v Hubičce a Rudolf v Bohémě.V rozhovoru pro Operu Plus (celý rozhovor najdete zde) v roce 2009 Leo Marian Vodička řekl: „Dalibor pro mne nikdy nebyla jen role. Jsem to já.“ Tento výrok použila redakce jako titulek rozhovoru. A plným právem. Vodička dokonale využil všech svých pěveckých a hereckých předpokladů, vložil do této postavy všechny své kumštýřské schopnost a kvality a s postavou se (nechť to není chápáno jako obligátní fráze) doslova sžil.

A Vodičkovův výkon v Daliborovi oceňovali jak diváci, tak kritici u nás i v zahraničí. Byl stejně sugestivní jak na jevišti, tak například na rozlehlém prostranství náměstí v pohraničním bavorském Furth im Wald, kde jej ztvárnil před několika tisícovkami nadšených bavorských a českých diváků jednoho sobotního večera v roce 1997. Tuto akci zorganizovala výborná plzeňská sopranistka a posléze zdatná manažerka Karolina Hromádková. I v tomto představení, které dirigoval František Drs, stála Vodičkovi po boku jeho ideální partnerka v roli Milady, Eva Urbanová. Hlasy obou pěvců v této opeře jsou zachyceny na vynikající, žel poslední nahrávce Zdeňka Košlera, kterou dirigent natočil doslova v posledních dnech svého života.

V roce 1979 se stává Leo Marian Vodička sólistou opery ve svém rodném městě. K řadě rolí včetně Dalibora, které si na scéně Janáčkova divadla zopakoval z minulosti, přibyly další – především Jarek ve Smetanově Čertově stěně, Walter Stolzing ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, ale též Michail Tuča v Pskoviťance Nikolaje Andrejeviče Rimkého-Korsakova a Hampejz v operní novince Otmara Máchy Růže pro Johanku. V Brně se také milovníkům opery představil v titulní roli starší Jernekovy inscenace Dona Carlose.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments