„Bylo, nebylo…“ Před 75 lety zemřel Alexander Zemlinsky

„Milý příteli, tak o mně a o Vídni vůbec: Heubergerovo ‚baby‘ už je na mizině – příjem poloviční, než se čekalo,“ psal skladatel a dirigent Alexander Zemlinsky v říjnu 1902 Arnoldu Schönbergovi. „Právě studujeme Reinhardtovo nejnovější hudební drama, něco příšerného! Strašného! Úděsného! Zato s Heubergerem jsem si začal tykat – to je pro něj přece lichotka?! Já budu mít druhou část brzy hotovou. Brzo Ti to pošlu. Moje tři baletní kousky byly po děsných překážkách uvedeny, to Ti jednou všecko povím (za dveřmi mi už čeká žák). Zabývám se teď myšlenkou na operu, myslím, že z toho něco bude. Mám jen nápad, nebo spíš postavu k nápadu, víc nic, ještě žádný děj. Jen krátce: ‚Ubohý Petr‘, to jest idealistický mladý blouznivec nebo snílek (ještě nevím, z jakého prostředí), strašně touží po lásce, a celý krátký život zůstane nemilován. Nejen ženami, jeho snům prostě nikdo nerozumí, protože je úplně jiný než všichni okolo. Přítel, milenka, všichni se od něj od začátku odvracejí s posměchem, možná se ho i bojí a nedůvěřují mu. Jenom matka v něj možná pořád ještě věří, doufá, že život zvládne, ale přesto se jeho chabou povahou utrápí k smrti, a on z toho zemře taky.“

Baby byla opereta Richarda Heubergera, kterou 3. října 1910 uvedlo vídeňské Carlovo divadlo. Kritika v ní viděla „jednu z nejlepších operet posledních let“, především proto, že její libreto „netvořilo doprovod hudbě“, ale – jak to má být –, „hudba vycházela z děje“. A kapelník Zemlinsky „věnoval operetě velkou péči“. Přesto se po ní slehla zem a Heubergerovým nejznámějším dílem zůstal jeho o čtyři roky starší Ples v opeře. „Reinhardtovo nejnovější hudební drama“ nemá nic společného s „multiprojekty“ režiséra Maxe Reinhardta, který se tehdy ještě živil jako herec; jedná se o skladatele Heinricha Reinhardta narozeného v Prešpurku a jeho operetu Der liebe Schatz (Miláček). Byl to jen chvilkový úspěch, kvůli němuž musely novinky čekat ve frontě – a právě tak dnes zapomenutý. Jako „tři baletní kousky“ označil Zemlinsky svou suitu z baletu Triumf času na libreto Hugo von Hofmannsthala. Balet měl být uveden ve Dvorní opeře, ale ředitel Gustav Mahler se k dílu stavěl skepticky. Suita měla premiéru 18. února 1903 a o skladateli se psalo jako o „virtuozovi orchestru“. „Druhou částí“, která má být brzy hotová, myslel Zemlinsky svou symfonickou báseň Die Seejungfrau (Mořská víla) podle pohádky Hanse Christiana Andersena, která na své dokončení a provedení čekala do roku 1905.

Opera Ubohý Petr napsána nikdy nebyla. Nápad vzešel ze stejnojmenné básně Heinricha Heineho o chlapci, který smutně přihlíží, jak si Grete, kterou miluje, bere Hanse; tři strofy z ní zhudebnil Robert Schumann a píseň zařadil do svých Romancí a balad op. 53. Kompozice Mořské víly a námět Malého Petra prozrazují, v jakém myšlenkovém světě se Zemlinsky pohyboval, zatímco v Carlově divadle dirigoval operety, o nichž neměl valné smýšlení.

Křižovatky, začátky a přátelství
Ve Vídni devatenáctého století se křižovaly cesty národů monarchie, lidé přicházeli a odcházeli, někteří se plně asimilovali, jiní si zachovali kousek toho původního, z čeho vzešli. V rodině Zemlinských se projevovalo obojí. Ve vídeňském „tavícím kotlíku národů“ se setkali Zemlinského rodiče, Clara Semo ze Sarajeva a Adolf Zemlinszky, jehož předkové přišli z Horních Uher, dnešního východního Slovenska. Jméno znělo původně Semlinsky, skladatelův otec si ho pomaďarštil a připojil nikdy nedoložený šlechtický predikát „von“. Clara Semo pocházela z muslimsko-židovské rodiny, Adolf von Zemlinszky byl katolík a kvůli své ženě konvertoval k židovství. Vzali se 8. ledna 1871 v sefardské synagoze, Alexander přišel na svět 14. října. Následovala dcera Bianca, která žila pouhý měsíc. Další dcera Mathilda se narodila roku 1877 jako dvojče s chlapcem Matthiasem, o němž se ale víc neví.

První doteky hudby získal Alexander Zemlinsky v synagogálním sboru a pak se stal vzorným žákem konzervatoře Společnosti přátel hudby, kterou absolvoval roku 1892 Symfonií d moll. Brzy nato se seznámil se Schönbergem. Jejich postavení v hudebním životě se tehdy velmi lišilo. Zemlinsky, nositel několika ocenění za skladbu i klavírní hru, už měl určité jméno, podporoval ho Johannes Brahms, zprostředkující postavou byl také rodák z Ivančic Guido Adler, hudební historik a profesor vídeňské univerzity. O Schönbergovi se ještě mnoho nevědělo.

Také jeho rodiče se sešli na vídeňské křižovatce – matka Pauline pocházela z Prahy, otec Samuel z Prešpurku. Hudební talent přišel do rodiny z matčiny strany. Schönbergův bratranec, tenorista Hans Nachod, se později stal prvním interpretem Waldemara v Gurrelieder (Písních z Gurre), také mladší Schönbergův bratr Heinrich se stal zpěvákem. Arnold hrál jako dítě na housle a zkoušel amatérsky komponovat. Měl se ovšem stát bankovním úředníkem, ale jednoho dne se vzepřel. Zemlinsky – o pouhé tři roky starší – se stal jeho učitelem a později švagrem, když se Schönberg oženil se Zemlinského sestrou Mathildou. Schönberg roku 1898 konvertoval k protestantismu, Zemlinsky tak učinil o rok později.

Ve shora citovaném dopise z roku 1902 Zemlinsky žádá o zaslání Pelléa a Mélisandy, Schönbergovy symfonické básně podle divadelní hry Maurice Maeterlincka. Učitel Zemlinsky k ní svému žáku napsal: „Ta práce je tak komplikovaná, že jsem něco takového ještě neviděl. [Straussův] Život hrdinův proti tomu byla beethovenovská partitura, pokud jde o ‚jednoduchost‘. Ale jedno je mi jasné: že je to báječně umělecky uděláno. Zejména co se týče polyfonie, skvělá je instrumentace, i když bych měl nějaké výhrady. Myslím, že je někde přetížená, něco by mohlo být nehratelné. Ale to je vedlejší – celé je to ohromná práce, před kterou se skláním.“

Také Schönbergův život se tehdy pohyboval mezi dvěma rovinami. Zemlinského dopis byl poslán do Berlína, kde Schönberg působil jako kapelník v kabaretu Überbrettl – a přitom se zabýval dílem dramatika symbolismu (Pelléa a Mélisandu dokončil roku 1903) a už také verši Jense Petera Jacobsena (na Písních z Gurre pracoval jedenáct let).