„Bylo, nebylo…“ Před 75 lety zemřel Alexander Zemlinsky

Baby byla opereta Richarda Heubergera, kterou 3. října 1910 uvedlo vídeňské Carlovo divadlo. Kritika v ní viděla „jednu z nejlepších operet posledních let“, především proto, že její libreto „netvořilo doprovod hudbě“, ale – jak to má být –, „hudba vycházela z děje“. A kapelník Zemlinsky „věnoval operetě velkou péči“. Přesto se po ní slehla zem a Heubergerovým nejznámějším dílem zůstal jeho o čtyři roky starší Ples v opeře. „Reinhardtovo nejnovější hudební drama“ nemá nic společného s „multiprojekty“ režiséra Maxe Reinhardta, který se tehdy ještě živil jako herec; jedná se o skladatele Heinricha Reinhardta narozeného v Prešpurku a jeho operetu Der liebe Schatz (Miláček). Byl to jen chvilkový úspěch, kvůli němuž musely novinky čekat ve frontě – a právě tak dnes zapomenutý. Jako „tři baletní kousky“ označil Zemlinsky svou suitu z baletu Triumf času na libreto Hugo von Hofmannsthala. Balet měl být uveden ve Dvorní opeře, ale ředitel Gustav Mahler se k dílu stavěl skepticky. Suita měla premiéru 18. února 1903 a o skladateli se psalo jako o „virtuozovi orchestru“. „Druhou částí“, která má být brzy hotová, myslel Zemlinsky svou symfonickou báseň Die Seejungfrau (Mořská víla) podle pohádky Hanse Christiana Andersena, která na své dokončení a provedení čekala do roku 1905.

Opera Ubohý Petr napsána nikdy nebyla. Nápad vzešel ze stejnojmenné básně Heinricha Heineho o chlapci, který smutně přihlíží, jak si Grete, kterou miluje, bere Hanse; tři strofy z ní zhudebnil Robert Schumann a píseň zařadil do svých Romancí a balad op. 53. Kompozice Mořské víly a námět Malého Petra prozrazují, v jakém myšlenkovém světě se Zemlinsky pohyboval, zatímco v Carlově divadle dirigoval operety, o nichž neměl valné smýšlení.

Křižovatky, začátky a přátelství
Ve Vídni devatenáctého století se křižovaly cesty národů monarchie, lidé přicházeli a odcházeli, někteří se plně asimilovali, jiní si zachovali kousek toho původního, z čeho vzešli. V rodině Zemlinských se projevovalo obojí. Ve vídeňském „tavícím kotlíku národů“ se setkali Zemlinského rodiče, Clara Semo ze Sarajeva a Adolf Zemlinszky, jehož předkové přišli z Horních Uher, dnešního východního Slovenska. Jméno znělo původně Semlinsky, skladatelův otec si ho pomaďarštil a připojil nikdy nedoložený šlechtický predikát „von“. Clara Semo pocházela z muslimsko-židovské rodiny, Adolf von Zemlinszky byl katolík a kvůli své ženě konvertoval k židovství. Vzali se 8. ledna 1871 v sefardské synagoze, Alexander přišel na svět 14. října. Následovala dcera Bianca, která žila pouhý měsíc. Další dcera Mathilda se narodila roku 1877 jako dvojče s chlapcem Matthiasem, o němž se ale víc neví.

První doteky hudby získal Alexander Zemlinsky v synagogálním sboru a pak se stal vzorným žákem konzervatoře Společnosti přátel hudby, kterou absolvoval roku 1892 Symfonií d moll. Brzy nato se seznámil se Schönbergem. Jejich postavení v hudebním životě se tehdy velmi lišilo. Zemlinsky, nositel několika ocenění za skladbu i klavírní hru, už měl určité jméno, podporoval ho Johannes Brahms, zprostředkující postavou byl také rodák z Ivančic Guido Adler, hudební historik a profesor vídeňské univerzity. O Schönbergovi se ještě mnoho nevědělo.

Také jeho rodiče se sešli na vídeňské křižovatce – matka Pauline pocházela z Prahy, otec Samuel z Prešpurku. Hudební talent přišel do rodiny z matčiny strany. Schönbergův bratranec, tenorista Hans Nachod, se později stal prvním interpretem Waldemara v Gurrelieder (Písních z Gurre), také mladší Schönbergův bratr Heinrich se stal zpěvákem. Arnold hrál jako dítě na housle a zkoušel amatérsky komponovat. Měl se ovšem stát bankovním úředníkem, ale jednoho dne se vzepřel. Zemlinsky – o pouhé tři roky starší – se stal jeho učitelem a později švagrem, když se Schönberg oženil se Zemlinského sestrou Mathildou. Schönberg roku 1898 konvertoval k protestantismu, Zemlinsky tak učinil o rok později.

Ve shora citovaném dopise z roku 1902 Zemlinsky žádá o zaslání Pelléa a Mélisandy, Schönbergovy symfonické básně podle divadelní hry Maurice Maeterlincka. Učitel Zemlinsky k ní svému žáku napsal: „Ta práce je tak komplikovaná, že jsem něco takového ještě neviděl. [Straussův] Život hrdinův proti tomu byla beethovenovská partitura, pokud jde o ‚jednoduchost‘. Ale jedno je mi jasné: že je to báječně umělecky uděláno. Zejména co se týče polyfonie, skvělá je instrumentace, i když bych měl nějaké výhrady. Myslím, že je někde přetížená, něco by mohlo být nehratelné. Ale to je vedlejší – celé je to ohromná práce, před kterou se skláním.“

Také Schönbergův život se tehdy pohyboval mezi dvěma rovinami. Zemlinského dopis byl poslán do Berlína, kde Schönberg působil jako kapelník v kabaretu Überbrettl – a přitom se zabýval dílem dramatika symbolismu (Pelléa a Mélisandu dokončil roku 1903) a už také verši Jense Petera Jacobsena (na Písních z Gurre pracoval jedenáct let).