Čajkovský a jeho démon v pojetí Anny Vity – sugestivní zápas lidského nitra
V sezóně 2023/24 se premiéra váže ke 130. výročí skladatelova úmrtí. Anna Vita je autorkou libreta, choreografie a je i režisérkou inscenace. Balet je postaven na výběru hudby z děl Petra Iljiče Čajkovského a Igora Stravinského, která vytvářejí nový, svébytný a přesvědčivý hudební celek. S operním orchestrem DJKT jej nastudoval šéf opery Jiří Petrdlík. Soubor plzeňského baletu se v nové inscenaci představil ve vynikající formě, v titulní roli exceloval Gaëtan Pires.
Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893), ruský skladatelský génius celosvětového významu, je považován ze jednoho z hlavních tvůrců hudebního romantismu. Na petrohradské konzervatoři jej objevil její ředitel, skladatel a vynikající pianista Anton Rubinštejn, a také ho doporučil jako učitele harmonie na nově založenou moskevskou konzervatoř svému mladšímu bratrovi Nikolajovi. Nikolaj nechal Petra Iljiče bydlet ve svém bytě, podporoval jej a uváděl jeho skladby. Čajkovskij do roku 1878 složil mimo jiné opery Vojevoda, Opričnik a Evžen Oněgin, první čtyři symfonie a 1. klavírní koncert b moll.
Dnes je Čajkovskij doslova synonymem pro ruský balet především díky Labutímu jezeru, Vánoce bez Louskáčka jsou těžko představitelné, jeho díla jsou trvalou součástí repertoáru předních světových scén a koncertních pódií. Ale jeho osobní život byl, především v někdejším Sovětském svazu (a koneckonců je i v současném Rusku) poměrně tabu. Čajkovského homosexuální orientace se držela pod pokličkou, otevřeně se hovořilo pouze o neobvyklém vztahu Čajkovského s jeho obdivovatelkou a mecenáškou, zámožnou šlechtičnou Naděždou von Meck (1831–1894), která skladateli poskytovala od roku 1877 zhruba 6000 rublů ročně, takže mohl odejít z konzervatoře a věnovat se výhradně komponování. Osobně se setkali jen několikrát a náhodně, pouze si dopisovali. V roce 1890 Naděžda von Meck přestala Čajkovskému finanční částky posílat údajně kvůli hrozícímu bankrotu.
V té době už byl ovšem Čajkovskij oblíbeným a respektovaným skladatelem doma i v cizině, na paní von Meck už nebyl finančně závislý. A měl za sebou řadu peripetií osobního života. Oscilaci mezi přátelstvím k mužům i ženám, skutečnou, leč nenaplněnou lásku k mezzosopranistce Désirée Artôt de Padilla a vztahy homosexuální. Čajkovskij se snažil (na rozdíl od svého bratra Modesta, také homosexuálně orientovaného) svou lásku k mužům potlačit. A když na jaře 1877 začal dostávat zamilované dopisy od žačky konzervatoře, na níž působil, Antoniny Miljukovové (1848–1917), rozhodl se, že se s dívkou ožení. „Je to nevyhnutelné. Musím to udělat nejen pro sebe, ale i pro vás, Modeste, a všechny, které miluji. Stručně řečeno, hledám manželství nebo nějakou veřejnou angažovanost se ženou, abych zavřel ústa nejrůznějším opovrženíhodným tvorům, jejichž názory pro mě nic neznamenají, ale které jsou schopny způsobit úzkost těm, kteří jsou mi blízcí,“ komentoval svůj krok.
Sňatek uskutečněný ještě téhož roku nepřinesl štěstí ani jednomu z nich. Čajkovskij manželku nenáviděl a po šesti týdnech nenaplněného manželství odcestoval duševně zlomený do ciziny. Nikdy se nerozvedli, žili odděleně. Čajkovskij sice usiloval o rozvod, Antonina vždy odmítala, věřila v možnost jakéhosi budoucího usmíření. I přes tuto jiskřičku naděje si však uvědomovala, že averze skladatele k ní je neměnná. V roce 1880 navázala vztah s právníkem Aleksandrem Šlykovem (trpěl chronickým onemocněním a zemřel roku 1888), s nímž měla tři děti. Aby nemusela děti zaregistrovat, což by jako vdaná musela učinit pod příjmením Čajkovskij, svěřila je do moskevské nalezenecké nemocnice, která žádná příjmení nepožadovala. Uchránila tak skladatele skandálu. Všechny její děti zemřely v raném dětském věku v pěstounských rolnických rodinách, kam byly umístěny k dočasné péči. Krátce po Čajkovského smrti se u Antoniny začaly projevovat příznaky duševní choroby, podstupovala léčení, posledních deset let svého života prožila trvale v ústavu pro choromyslné.
Mezi Čajkovského partnery patřila před sňatkem i po něm řada mužů, mimo jiné i jeho synovec Vladimir Lvovič Davidov, jemuž věnoval skladatel Symfonii č. 6 Patetickou, či Čajkovského spolužák ze studií Alexej Apuchtin (1840–1893), literární kritik a pozdně romantický básník. Čajkovskij zemřel na choleru (stejně jako jeho matka) po požití kontaminované vody, jeho smrt provázely spekulace o možné záměrné sebevraždě.
Životní osudy Čajkovského se staly námětem pro několik filmových zpracování. Známý je sovětský film Igora Talankina z roku 1969 soustřeďující se na posledních 20 let skladatelova života a vztah s Naděždou von Meck; pozornost vzbudil snímek Kena Russella s Richardem Chamberlainem v hlavní roli z roku 1970, který už přináší portrét rozervaného muže svádějícího boj se svou homosexualitou. V loňském roce měl premiéru snímek ruského režiséra Kirilla Serebrennikova Čajkovského žena ztvárňující nezáviděníhodný životní příběh skladatelovy manželky.
Do taneční podoby převedl osudy slavného skladatele choreograf Yuri Vàmos, v roce 1994 měla v pražském Národním divadle premiéru inscenace Čajkovskij na námět a v choreografii Libora Vaculíka, režíroval ji Jozef Bednárik. Vaculík tehdy na jeviště přivedl i Čajkovského nenaplněnou lásku – pěvkyni Désirée, hlouběji se zabýval postavou Antoniny i jejím rodinným prostředím a originálním způsobem zhmotnil drtivou sílu osudu v roli Cholera-Smrt. Pro Plzeň vytvořila nyní svého Čajkovského Anna Vita. „Bylo pro mne velmi důležité ukázat Čajkovského lásku k muži,“ uvedla mimo jiné ke své inscenaci.
Zdá se, že velkou inspirací pro ni byl právě snímek Kena Russella. V baletu nejde ani tak o umělecké zrání či biografické ztvárnění životních mezníků a okolností, které mohly a měly vliv na povahu a jednání skladatele, ale jde o zachycení peripetií vnitřního světa Petra Iljiče Čajkovského a vyrovnávání se s homosexualitou. Ta je v inscenaci symbolicky vtělena do démonického Apuchtina. V programu k inscenaci má tato postava přívlastek „svůdce“. „Apuchtin tu není zobrazen jako zlý záporák, který Čajkovského obluzuje a svádí na scestí. Je to jednoduše jen někdo, koho někdo jiný miluje,“ přiblížila svůj záměr Anna Vita.
Apuchtin je ovšem pojat jako panovačná, neodbytná až agresivně laděná postava. Stává se proti – i spoluhráčem Čajkovského, jejich sugestivní střety určují charakter celé inscenace. Skladatel se snaží svého démona odehnat, setřást, zničit, ale Apuchtin je neúprosný, pronásleduje jej, zjevuje se, přichází nezván a jeho existence je pro Čajkovského fatální. Čajkovský je v bílé košili, Apuchtin v černém, kontrastují tedy i opticky, a to až do té míry, že mohou být vnímáni jako dva skutečné protipóly – bílý a černý, dobro a zlo, oběť a zločinec.
Balet je v zásadě jednou velkou symbolicky pojatou retrospektivou poskládanou z řady obrazů sólistických i sborových. Začíná návratem Čajkovského z úspěšného turné po Americe (v roce 1891), kdy skladateli připomene náhodná událost na nádraží jeho dětství. Noří se do vzpomínek a před vnitřním zrakem se mu odvíjí jeho život. Od dětských a studentských let k prvním skladatelským úspěchům, k setkání s Antonem Rubinštejnem a posléze s Naděždou von Meck (1. dějství) až ke krachům v intimním životě. K tragickému manželství s Antoninou, kterou Anna Vita ztvárňuje nikoliv jako studentku konzervatoře, ale jako prostitutku hledající vhodného partnera.
Apuchtin objevující se v určitých okamžicích Čajkovského života (již v 1. dějství) se znovu vrací, aby Čajkovského získal. Ten však opět vzdoruje, vymaňuje se z jeho vlivu. Apuchtin v touze po pomstě prozradí Naděždě von Meck Čajkovského homosexualitu. Mecenáška se od něj odvrací stejně jako celá společnost. Čajkovský hledá útěchu v hudbě, je však zdrcen zprávou o smrti sestry, noří se znovu do svého hudebního světa, setkává se s postavami ze svých baletů, pozoruje je, tančí s nimi. Vidí náhle i všechny své blízké. A ocitáme se opět v témže okamžiku, kdy balet začal – po příjezdu z Ameriky. Objevuje se Apuchtin s pohárkem vody. Podává jej autoritativně Čajkovskému. Ten jej vypije jedním douškem, následuje krátké přítmí, znovu světlo a divák spatřuje na jevišti už jen prázdné místo a osamělé kufry. Čajkovský zmizel, jeho hudba zůstává.
Vybrané epizody ze skladatelova života Anna Vita inscenuje, narativní, místy spíše až popisný je balet především v první polovině (rodinný život, setkání s Rubinštejnem, počátek vztahu s Naděždou von Meck), kde ryzí symbolikou je jen choreografické ztvárnění tónů v sekvenci skladatelova dětství (skupina tanečníků v tělových trikotech, vylézající zpod klavíru a ovíjející malého Čajkovského, působí však v realisticky pojatém obraze nesourodě). Překvapivě hravá je scéna Čajkovského s Rubinšteinem. Výrazně je zapojen sbor, především ve scéně ze studií či v rozsáhlém obraze představujícím Čajkovského jako bohémského bouřliváka, zajímavý byl tanec houslistů s houslemi a smyčci. Některé scény však v důsledku opakování shodných či podobných choreografických prvků působily zdlouhavě, týká se to především dvou scén 2. dějství. Scéna Antoniny se dvěma muži předcházející jejímu seznámení s Čajkovským je sice temperamentní a živelná a díky výkonu tanečnice efektní, ale choreograficky a dějově postrádá gradaci a vývoj stejně jako scéna následující, v níž Čajkovský zjišťuje, že Antoninu nemůže snést. V obou případech se stále dokola jen opakuje tatáž informace týmž choreografickým slovníkem.
Anna Vita kombinuje v jednom večeru několik přístupů – neoklasiku, hojně využívá špičkový tanec, současný tanec a až schematicky robotické pohyby, pracuje s pantomimickými gesty a místy až činoherním herectvím. Všechny tyto prvky se vzájemně prolínají, a ne vždy odpovídají charakteru hudby (např. koncepce polonézy z Evžena Oněgina).
Vlastní hudební sled Čajkovského a Stravinského skladeb je zdařilý. Ocenění zasluhuje fakt, že choreografka vybrala od obou autorů také hudbu ne často hranou a pro širokou veřejnost prakticky neznámou (např. Stravinského Polibek víly). Díky pečlivému uvedení všech použitých skladeb v programu si jistě nemnohý divák řadu z nich vyhledá a poslechne. Sice je vpád Stravinského mezi Čajkovského libozvučné harmonie drsný (především ten první v poklidné rodinné scéně, který vyvolal na premiéře svým provedením spíše úlek a obavu z nehody v orchestru), ale jako symbol psychické lability a disharmonie ve vybraných momentech skladatelova života je logický.
Tančí se na jednoduché scéně navržené Sandrou Dehler (realizace Michal S. Kraus), definuje ji pouze polokruh šedavé zdi s průchody, jež mění dispozice scény posunem točny, atmosféru dokresluje zdařilý světelný design Jakuba Sloupa. Rekvizit je minimum, scénografie dává prostor tanci, který na této ploše vyniká. Historizující kostýmy Michaela S. Krause dobře charakterizují jednotlivé postavy vyjma Naděždy von Meck, kterou její společenské postavení předurčuje pro zcela jiný typ divadelního kostýmu, než pro ni byl navržen.
Úspěch baletu závisí zcela zásadní měrou na představiteli titulní role. Je během večera na scéně prakticky neustále, musí vyjádřit řadu odlišných životních situací a celou škálu výrazů, jeho role je i náročným hereckým výkonem. Charismatický Gaëtan Pires má pro to všechno ideální předpoklady. Dal Čajkovskému nejen jistotu technického provedení, ale i mimořádnou výrazovou přesvědčivost. Působivě zachytil rozpolcenost lidské duše, vnitřní tápání, niterné stavy mysli se snoubily s rozmáchlými tanečními gesty. Postavě, která by mohla působit vzhledem k jisté choreografické popisnosti schematicky, vdechl svým obrovským nasazením vnitřní život, dal jí silný emocionální náboj a v neposlední řadě jí vtiskl svůj přirozený šarm. V pažích občas rozmáchlých v energickém dirigentském gestu měl cosi nadzemsky démonického.
Kontrastem k roli Čajkovského je temný Apuchtin. Aby byl efekt účinný, musí jeho představitel být stejně výrazný, a také tato role vyžaduje kromě přesného tance notnou dávku herectví. Sugestivní Mátyás Sántha byl po všech stránkách výborný. Úlisný a současně tvrdý, podlézavý a mstivý, někdo, kdo je ochoten získat to, co chce, stůj, co stůj. A posměšně nadřazený v závěrečném rozkazovačném nabídnutí osudného nápoje. Rozporuplnou roli Antoniny přesně vystihla Andronika Tarkošová. Jejího příběhu se balet dotýká sice jen povrchně a s autorskou licencí, ale tanečnice dokáže být mimořádně přesvědčivá. Je bezskrupulózní prostitutkou, manželkou slepě zbožňující svého manžela a jako rezignující bytost se zlomeným srdcem a nejasným vědomím hledá štěstí v náručí jiných.
Elegance a noblesa byla spolu s precizností provedení charakteristická pro Richarda Ševčíka jako Antona Rubinštejna. Aristokratičnost Naděždy von Meck výtečně vystihla Jarmila Hruškociová. Čajkovského rodiče tančili Zuzana a Miroslav Hradilovi, divák jen litoval, že jim kromě rozverného tanečku v prvním dějství nedala choreografka více příležitostí a nerozehrála i rodinnou tragédii s matčinou smrtí.
Inscenace Anny Vity je hodně lidnatá, na jevišti defiluje prakticky celá Čajkovského rodina. Dospělou sestru Alexandru tančila Sara Antikainen, jejího manžela Lva Davidova Riccardo Gregolin, synovce Vladimíra Justin Rimke, Vladimírovu přítelkyni Afroditi Vasilakopoulou, neteř Taťánu Victoria Roemer. Výkony všech byly precizní a plně přesvědčivé. Čajkovského sourozence v dětských letech ztvárnily Michela Quartiero (malá Alexandra), Alyssia Caldonazzi (bratr Modest), stejně jako malého Čajkovského tančila Victoria Roemer. Plzeňský soubor je technicky ve výborné formě, představení bylo z hlediska výkonů obdivuhodně vyrovnané ve všech rolích. Přesné byly sborové scény, byť v tanci houslistů bylo zřejmé, že s rukama plnýma nástrojů a smyčců se netančí právě nejsnadněji. Operní orchestr DJKT byl pod taktovkou Jiřího Petrdlíka tanečníkům spolehlivou oporou.
Čajkovský je především díky vysokému nasazení a výkonům všech tanečníků velkým přínosem nejen do repertoáru baletního souboru, ale i do celkové dramaturgie čtyřsouborového Divadla J. K. Tyla. Je osobitým pohledem na život P. I. Čajkovského a v každém případě je sugestivním ztvárněním zápasu lidského nitra.
Čajkovský
Libreto, režie, choreografie: Anna Vita
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij, Igor Stravinskij
Koncepce a návrh scény: Sandra Dehler
Kostýmy a scénická realizace: Michael S. Kraus
Světelný design: Jakub Sloup
Hudební nastudování, dirigent: Jiří Petrdlík
Premiéra: 18. 11. 2023, Divadlo J. K. Tyla Plzeň
V hlavních rolích 18. 11.:
Čajkovský: Čajkovský: Gaëtan Pires
Apuchtin, svůdce: Mátyás Sántha
Mladý Čajkovský: Victoria Roemer
Matka: Zuzana Hradilová
Otec: Miroslav Hradil
Modest, bratr: Alyssia Caldonazzi
Alexandra, mladá sestra: Michela Quartiero
Alexandra, dospělá sestra: Sara Antikainen
Dawidow, její manžel: Riccardo Gregolin
Vladimír, synovec: Justin Rimke
Taťána, neteř: Victoria Roemer
Vladimírova přítelkyně: Afroditi Vasilakopoulou
Antonína, Čajkovského žena: Andronika Tarkošová
Anton Rubinstein: Richard Ševčík
Naděžda von Meck: Jarmila Hruškociová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
