Calixto Bieito nenechal v Janáčkově Pastorkyni kámen na kameni

Opera podle skutečných událostí

Janáček zhudebnil ve své opeře stejnojmenné drama Gabriely Preissové, ovšem už tato činoherní předloha je uměleckým zpracováním skutečného soudního případu, tedy subjektivním pohledem autorky dramatu na aktéry této kauzy – Janáček si pak Pastorkyňu Preissové dále upravil pro specifické potřeby svého osobitého hudebního vyjadřování. Protože hudba obecně, a zvláště ta Janáčkova, působí především na city, musel skladatel daný příběh přizpůsobit i dramaturgicky tomu, aby emoce měly v jeho ztvárnění dostatek prostoru. Znamená to tedy, že není pouze autorem hudby, ale je tvůrcem celého komplexu tohoto hudebního dramatu včetně textu a scénického dění. Calixto Bieito však zřejmě nepovažuje Janáčkův „výklad“ této kriminální události za konečný a doplňuje jej dle libosti, jak to dnes režiséři běžně dělají v činohrách. Svými změnami charakterů postav, scén i celkového vyznění díla však toto jedinečné hudebně dramatické dílo zcela zdeformoval.

O+

Deformace Janáčka v přímém přenosu

V Pastorkyni je celá řada postav, které mají nevšední osobité životní osudy. Janáček se rozhodl napsat operu o Jenůfě, jejíž příběh ho zaujal nejvíce. První scéna začíná osamělou, nešťastnou Jenůfou, poslední končí sice osamělým, ale šťastným párem Jenůfy a Lacy: „Včil k tobě mne dovedla láska, ta větší, co Pánbůh s ní spokojen!“ zpívá Jenůfa závěrečnou větu opery Lacovi, jehož lásku předtím odmítala. Tato katarze však Calixta Bieita neupoutala, zkarikoval ji: na počátku této scény sedí Jenůfa s Lacou nezúčastněně na židlích a na jejím konci na sebe rozverně patlají svatební dort. Místo vztahu dvou mladých je pro něj hlavním bodem katarze Kostelničky. Ta v jeho režii po přiznání k vraždě vytasí odkudsi revolver, ohrožuje jím přítomné a vesničané i s rychtářem prchnou. Ona zůstává zcela sama ve středu scény, Jenůfa s Lacou se krčí stranou – „Chci trpět, trpět! Aji na mne Spasitel pohlédne!“ zpívá jako kajícnice v pominutí smyslů. Slova „Pojďte, rychtáři! Veďte mne!…“ pak pronáší Kostelnička do prázdna a odchází bez jakéhokoliv doprovodu do prosvětleného pozadí scény.

Janáčkova opera v Bieitově režii vyznívá tedy tak, že hlavní postavou není Jenůfa, ale Kostelnička. Přesto, že obě ženy k sobě nerozlučně patří, jak sděluje již titul díla Její pastorkyňa, režisér neúměrně soustředil svoji pozornost na Kostelničku, v jeho pojetí psychopatickou, na úkor Jenůfy. A to zásadním způsobem ruší. Janáčkův realismus nahradil svými vizemi a těžko čitelnou symbolikou. Kostelnička jako by žila jen ve svých představách, zcela vzdálená reálnému vnímání světa. Například v druhém dějství se po Kostelniččiných prosbách Števa nahlas zasměje, ale Kostelnička reaguje: „Ty pláčeš?“ Také Jenůfa je v druhém jednání mimo realitu. Po odchodu Kostelničky s dítětem se probouzí, vstává, ale veškerý další text své individuální scény zpívá stojíc téměř nehybně uprostřed jeviště jakoby v transu a nevšimne si, že Kostelnička už je zase zpátky. Při Zdrávas královno nic nevnímající Jenůfu Kostelnička strojí do svatebních šatů – jako ve snu.

Všechny ostatní nelogičnosti, které se postupně vrší na jevišti od samého začátku inscenace, při zpětném pohledu zůstávají ve stínu těchto nonsensů. Bieito posunul děj někam k dnešku, civilní kostýmy (Paula Klein) jsou nezařaditelné, moravské prvky bychom na nich nenašli, pánové ve sboru mají soudobé cizokrajné uniformy. Přitom právě v Její pastorkyni je časový posun nesmyslný – dnes se neodvádějí rekruti na vojnu a kvůli nemanželskému dítěti by Jenůfu nikdo nezatratil. Hudba má pro režiséra jen doprovodnou funkci, a tak ji často ruší doplňujícím děním. Při křehkém instrumentálním úvodu se na jevišti Jano s Barenou smějí, v prvním dějství spolu hrají basketbal, ve druhém se z nahrávky vytrvale ozývá dětský pláč. Prázdná scéna (Anna-Sofia Kirsch) je ohraničená igelitovými plachtami (nelze si nevzpomenout na igelitovou krychli v Schulhoffových Plamenech v Bieitově režii ve Státní opeře v červnu 2022) a doplněná symbolicky několika rekvizitami a pár kusy nábytku, charakterizujícími prostředí (první dějství – basketbalový koš a židle, druhé dějství – matrace a stolek, třetí dějství – rozměrný stůl jak z panského sídla a městské lustry). Stylem a kostýmy ze současnosti připomíná tato inscenace spíše koncertní provedení.

Dění na scéně je doplněno násilím, hrubostí a nevhodnou stylizací sexuálních výstupů. Klíčové scény jsou nepřehledné, postavy neprodělávají vývoj. Jenůfa se chová nevázaně a kouří; Števa je strejcovsky působící násilník, který ve druhém dějství přijde ke Kostelničce s rukama jakoby spoutanýma řetězem (zřejmě symbol spoutání konvencemi a závazkem k Jenůfě), kterým chce pak Kostelničku škrtit. Laca vypadá jako poněkud mentálně opožděný elektrikář, z neznámého důvodu rozmisťuje v prvním dějství po jevišti maličká tranzistorová rádia. Z rozšafného Stárka udělal Bieito zlého vzteklouna – po líbezné děkovné scéně pasáčka Jana s Jenůfou Stárek zuřivě roztrhá Janovi jeho oblíbenou knížku.

K rozporu mezi textem, hudbou a děním na scéně dochází každou chvíli – Jenůfa je na svatbu v dnešní době oblečena v bílém, ač Rychtářka komentuje, že jde „jako múdrá vdova nastrojena“. Ve třetím dějství mizí Pastuchyňa s Rychtářem pod velkým stolem, aby se tu patrně věnovali sexuálním hrátkám, a vylezou až při Rychtářově replice „To bylo ňákého prohlížení,“ která se ovšem má vztahovat k prohlížení svatební výbavy, kterou ušila Kostelnička Jenůfě a jež je vystavena v komoře. Sbory provádějí odosobněné choreografické akce, tu se židlemi, tu s talíři na hlavách. Tyto a řada podobných momentů vyvolávaly v publiku smích.

Především však Bieito přepracoval nepřijatelným způsobem druhé a třetí dějství. Kostelnička rozbije novorozenci hlavičku pěstí ve své jizbě, až pak jej odnáší pryč. Mezi druhým a třetím dějstvím nedělá Bieito zřetelnou pauzu – prodlevu, v níž technici manipulují na jevišti s rekvizitami, vyplňuje hysterický nářek Kostelničky zmítající se u portálu. Od začátku třetího dějství Kostelnička vytrvale šije na šicím stroji, přestože se právě koná svatba její schovanky. Že lidé chtějí Jenůfu ukamenovat, není z chaotického dění na scéně vůbec poznat.

Inscenace nevyhověla ani sólistům, obtížnost se podepsala na provedení jednotlivých partů

V Národním divadle se nyní hraje brněnská verze Její pastorkyně z roku 1908, bez retuší Karla Kovařovice a bez árie Kostelničky v prvním dějství. O tom, zda by inspirativní hudební nastudování ovlivnilo vyznění inscenace, lze jen spekulovat. Orchestr Národního divadla je složen ze špičkových hráčů, kteří Její pastorkyňu znají důvěrně a jejichž vysoké kvality byly zřejmé při precizních sólech. Hudební nastudování Stefana Veselky se omezilo jen na korektní přehrání not s minimem hudebního výrazu. Jednotlivé nástrojové sekce nebyly pod jeho taktovkou zvukově zcela vyrovnané, nesoulad mezi jevištěm a orchestřištěm byl nečekaně častý. Pěvecké ansámbly nezněly homogenně, roztříštěně působilo především ono silně emotivní, jímavé ustrnutí v čase v prvním dějství „Každý párek si musí svoje trápení přestát“. Dirigent se sice snažil o dynamické proporce, s agogikou však téměř nepracoval, a tak plastičnosti v provedení nebylo dosaženo.

Pěvcům v této nevděčné inscenaci není co závidět, rozhodně si zaslouží vysoké ocenění a respekt za profesionalitu, s níž odvedli svou práci. Tím spíše, že příprava inscenace se neobešla bez komplikací, a to včetně přeobsazení role Kostelničky čtrnáct dní před premiérou. Danu Burešovou, která měla v této roli debutovat, nahradila Rosie Aldridge, která Kostelničku ztvárnila již v Berlíně, Stuttgartu (zde ji režíroval Bieito) a v Düsseldorfu. Provedení pěveckých partů však mělo často k Janáčkovi daleko. Sami pěvci s touto skutečností nemohou nic zmoci, režisér podle všeho ovlivnil interpretaci některých partů, především Kostelničky, která přecházela od zpěvu ke křiku a exaltované próze. Dirigent nezasáhl, zřejmě tedy s touto deformací souhlasil. Rosie Aldridge by přitom mohla v jiné inscenaci být kvalitní představitelkou této role, má vhodný hlas odpovídajícího rozsahu, velmi dobrou dikci a patřičné herecké schopnosti. V tomto konceptu však nemohla uplatnit kultivovaný zpěv a skutečný hudební výraz.

Alžběta Poláčková jako Jenůfa začala velmi slibně, postupem večera však klesala její intonační jistota. Aleš Briscein by byl za jiných podmínek vynikajícím Lacou, nyní jen předvedl svůj znělý tenor. Martin Šrejma má odpovídající hlasové předpoklady pro Števu a snažil se překonat limity inscenace, což se mu zčásti podařilo při rekrutské scéně. Eva Urbanová se jako Stařenka Buryjovka zvukově ztrácela. Uvolněně a vyrovnaně zpíval zvučným hlasem Pavel Švingr (Rychtář), podobně se snadno prosadila svým sytým, vyrovnaným mezzosopránem Michaela Zajmi (Pastuchyňa). Své party provedli spolehlivě Jiří Hájek (Stárek), Maria Kobielska (Rychtářka), Jekatěrina Krovatěva (Karolka) a Marie Šimůnková (Jano). V dalších rolích vystoupili Magdalena Hebousse (Barena), Romana Kajzlerová (Tetka), Josef Brozman (Muž). Sbor Národního divadla dosáhne při reprízách jistě větší vyrovnanosti, než tomu bylo na premiéře (sbormistr Pavel Vaněk).

V Národním divadle se tedy znovu hraje Její pastorkyňa. Z této inscenace však vymizela Janáčkova poetika, hloubka a opravdovost, specifická lyrická syrovost, osvobozující odpuštění, silná katarze. Skladatel dal postavám jejich charaktery a vztahy, tato inscenace však vytváří jiné. Předpokládám, že by se pan Bieito velmi zlobil, kdyby někdo zasahoval do jeho režijní koncepce a přepracoval mu ji. Sám se však tak chová ke geniálnímu dílu Leoše Janáčka. Janáček se už zlobit nemůže. Mohou tak však činit diváci a mnozí to také udělali – na premiéře ocenili Bieita při jeho příchodu hlasitým bučením.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa
22. května 2025, 19:00 hodin
Národní divadlo, Praha

Inscenační tým
Hudební nastudování: Stefan Veselka
Režie: Calixto Bieito
Scéna: Anna-Sofia Kirsch
Kostýmy: Paula Klein
Světelný design: Martin Bronec
Sbormistr: Pavel Vaněk

Obsazení
Jenůfa: Alžběta Poláčková
Kostelnička Buryjovka: Rosie Aldridge
Stařenka Buryjovka: Eva Urbanová
Laca Klemeň: Aleš Briscein
Števa Buryja: Martin Šrejma
Stárek: Jiří Hájek
Rychtář: Pavel Švingr
Rychtářka: Maria Kobielska
Karolka: Jekatěrina Krovatěva
Pastuchyňa: Michaela Zajmi
Barena: Magdaléna Hebousse

Orchestr a sbor Národního divadla
Stefan Veselka – dirigent