Calmus Ensemble zněl na festivalu Lípa Musica čistě i v disonantních harmoniích

Letos se stal hostem festivalu Lípa Musica pětičlenný Calmus Ensemble. Soubor prošel v posledních letech velkou personální proměnou, od roku 2022 zpívá ve složení Elisabeth Mücksch – soprán, Maria Kalmbach – alt, Friedrich Bracks – tenor, Jonathan Saretz – baryton a Michael B. Gernert – bas. Pilíři jejich repertoáru jsou od samého počátku díla renesance, baroka a romantismu, ale Calmus Ensemble se systematicky věnuje i nové hudbě, o čemž svědčí i to, že premiéroval řadu soudobých skladeb, jejichž vznik sám inicioval. V průběhu večera jsme se mohli názorně přesvědčit i o jeho zaujetí pro soudobější styly. Kvinteto dosud vydalo více než dvacet CD a bylo oceněno v řadě mezinárodních soutěží – připomeňme alespoň Opus Klassik Awards 2019 za „Nejlepší sborovou nahrávku“. Calmus Ensemble vystupuje s partnery jako jsou MDR Sinfonieorchester, Raschèr Saxophone Quartet, Hamburger Ratsmusik, hr-Bigband, Capella de la Torre, Lautten Compagney Berlin a další. Součástí jejich pravidelného programu jsou i workshopy, mistrovské kurzy a činnost porotců, vystupují například jako rezidenční umělci na festivalech Stimmen Lörrach a Bachwoche Stuttgart.

Calmus Ensemble zahájil koncert modlitbou, čelem k oltáři, k níž posloužil duchovní motet Antona Brucknera, Christus factus est, WAB 11, komponovaný v roce Wagnerovy smrti a obsahující citaci Drážďanského amen, z nějž vychází i parsifalský motiv Grálu. Úvodní prostá homofonní partie, položená do středu tessitury, a jímavá svou neokázalostí, postupně začala nabírat na expresivitě a dvěma vlnami vzedmutého, chromatizovaného grálského motivu vyplnila prostory kostela sv. Petra a Pavla poprvé toho večera sytým volumenem pětihlasé polyfonie. Motet představil zralého Brucknera jako velkého mistra – jak luteránského, tak latinského ritu.

Následoval Henry Purcell a jeho anthem Lord, how long wilt thou be angry, pocházející pravděpodobně z let 1680–1682. Z Bachovy Hohe Messe h moll zazpíval lipský soubor druhou Kyrii, označenou alla breve. Čistý zpěv a capella, bez podpory dřev a smyčců, poodhalil drobné technické manko v čistotě intonace, ale velkolepý dojem z díla tím nebyl nijak narušen. Presbyteriánský hymnus Saviour, again to Thy dear Name, jehož autorem je George Whitefield Chadwick (1854–1931), významný představitel předivesovské generace, již označujeme termínem Druhá novoanglická škola, přinesl díky prosté monodii vítaný kontrast a radostnou pikardskou tercií připravil půdu pro zaznění dvou významných kompozic z pera Orlanda di Lassa a Johannesa Brahmse, které bych označil za pilíře večera. Z Orlandovy světské mše Susanne un jour (1560), na slova básníka Guillauma Guéroulta (1507–1569), zazněla Gloria, jako hold tomuto mistru vrcholné renesanční polyfonie, zatímco Brahmsův motet Schaffe in mir, Gott, ein rein Herz (1860), s výrazně kontrastní třídílnou strukturou, svým čistým provedením znamenal pro mne vrchol pryského večera, snad i proto, že jako jediný bod programu zazněl v němčině, mateřštině pěvců.

Z díla významného anglického skladatele tudorovské éry Roberta Fayrfaxe (1464–1521) zaznělo Credo z Missy Albanus (1520). Z Palestriny pak Sanctus ze mše O admirabile commercium, v němž mohl soubor z Lipska předvést své umění v plné šíři. Především velmi dobrou, byť ne stoprocentní, čistotu vedení hlasů, díky velké a zažité zkušenosti s vokální polyfonií, ale i vyrovnanost harmonických souzvuků, zejména v krásně vyznívajících plagálních závěrech. Snad by pěvci potřebovali zvýšit pregnantnost dikce v sylabickém zpěvu, zpěvní latina nezněla vždy zcela srozumitelně, nebo byla poněkud zatížena německou fonační bází. Na druhé straně nutno ocenit snahu o selektivní, byť ne důsledně uplatňovaný přístup k výslovnosti, podle provenience autora.

Ve zbývajících skladbách, které byly věnovány moderní produkci převážně druhé poloviny 20. století, pěvci osvědčili, že se v této stylové oblasti pohybují s naprostou samozřejmostí. Disonantní harmonie, všechny ty nerozvedené sekundy a septimy, jim zněly ve dlouhých výdržích čistě. Zaujal mne především vtipně provedený Pater noster od lotyšského skladatele Rihardse Dubry (narozen roku 1964), či kompozice Bernda Frankeho, zařazená jako změna programu, And Why?, parafrázující Žalm 116. S posluchači se Calmus Ensemble rozloučil přídavkem z pera Maxe Regera, Nachtlied.

Lípa Musica: Hingabe & Oddanost
28. září 2024, 17:00 hodin
Prysk, kostel sv. Petra a Pavla

Program
Anton Bruckner (1824–1896): Christus factus est, WAB 11
Henry Purcell (1659–1695): Lord, how long wilt thou be angry
Johann Sebastian Bach (1685-1750): Messe in h-Moll, BWV 232 / Kyrie
George Whitefield Chadwick (1854–1931): Saviour, again to Thy dear name
Orlando di Lasso (1532–1594): Missa „Susanne un jour” / Gloria
Johannes Brahms (1833–1897): Schaffe in mir, Gott, ein rein Herz
Robert Fayrfax (cca. 1464–1521): Missa Albanus / Credo
Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525–1594): Missa „O Admirabile Commercium” / Sanctus
Rihards Dubra (1964): Pater Noster
Karl Jenkins (1944): In Paradisum
Ola Gjeilo (1978): Agnus Dei
Bernd Franke (1948): And Why?

Účinkující
Calmus Ensemble