Operu Cardillac Paula Hindemitha si vybralo nové vedení Vídeňské státní opery jako svou první regulérní premiéru v této sezóně. Zdálo by se, že šlo o velký risk, ale celá série pěti představení byla opět vyprodaná a poslední večer, kdy jsem v hledišti usedl i já, se prodalo nejen všech 1709 míst k sezení, ale také 567 míst k stání. Podle závěrečného aplausu publikum nelitovalo a také já mohu návštěvu tohoto titulu jen doporučit, bohužel se bude hrát až v příští sezóně.
Ale popořádku. Na začátku stál E. T. A. Hoffmann, spisovatel, ale i hudební skladatel (ano, ten, jemuž vzdal poctu Jacques Offenbach v opeře Hoffmanovy povídky), když napsal povídku Slečna de Scudéry, v německém originále Das Fräulein von Scuderi. Tato šlechtična se věnovala sepisování veledlouhých románů a vedla salón, ve kterém se scházely „směšné preciózky“, jež ve své hře zkarikoval velký Moliére. Těšila se přízni Ludvíka XIV a jeho milenky (a tajné manželky) paní de Maintenon a v Hoffmannově díle vystupuje již jako více než sedmdesátiletá. Povídka je vlastně detektivkou: do slečnina domu pronikne tajemný muž, zprvu považovaný za vraha, a zanechá zde skříňku s nádhernými klenoty. Když je slečna později ukazuje králi, markýza de Maintenon pozná, že se jedná o práci pařížského zlatníka Cardillaca, neboť nikdo jiný není schopen vytvořit tak krásné šperky. Cardillac je zvláštní řemeslník: šperky nadšeně tvoří, ale jen nerad je vydává zákazníkům. Markýza ho k sobě předvolá, Cardillac své šperky poznává a věnuje je slečně de Scudéry, kterou celý život obdivuje. Té za několik dnů někdo vhodí do kočáru lístek se vzkazem, aby klenoty co nejdříve vrátila Cardillacovi, neboť jí hrozí smrt. Když slečna dorazí ke zlatníkovu domu, zjišťuje, že Cardillac byl právě zavražděn. Podezření padlo na jeho učedníka, milence a snoubence jeho dcery Madelon. Po několika peripetiích se zjistí, že Cardillaca zabil v sebeobraně jistý důstojník, jenž si u něj nechal zhotovit šperk. Cardillac, jak vypoví učeň, totiž trpěl závislostí na svých výtvorech (když byla jeho matka těhotná, zemřel jí nečekaně v náručí šlechtic s nádherným diamantovým řetězem. Jeho obraz se tak vtiskl do osudu dítěte), a aby se jich zmocnil zpět, své zákazníky vraždil. Díky slečnině intervenci se vše vyřeší, tovaryš je osvobozen a může se oženit s Madelon.
Spodní snímek – návrh kulis k filmu Kabinet dr. CaligarihoLiterární předlohu navrhl Hindemithovi v roce 1925 novinář Ferdinand Lion a postupně pro něj začal vytvářet libreto, které mu zasílal po jednotlivých dějstvích. Spolupráce mezi oběma probíhala bez problémů, i když Lion na Hindemithovu žádost libreto několikrát upravoval. V polovině roku 1926 byla partitura hotová. Libretista z předlohy, kde se o událostech dozvídáme v několika retrospektivách, zručně vyabstrahoval kostru příběhu a události seřadil tak, abychom děj mohli sledovat víceméně lineárně. Opera proto začíná ve chvíli, kdy se celá Paříž obává tajemného vraha. Tím je navozena základní atmosféra celého díla: nejistota a strach. Objevuje se Cardillac (jen jemu ponechal libretista jméno). Jak sděluje Kavalír Dámě, každý, kdo si u Cardillaca koupí šperk, je později zavražděn. Tento osud potká i Kavalíra. Cardillacova Dcera miluje Důstojníka, ale nechce opustit otce. Ten jí však nebrání – zajímá se jen o své šperky. Jako další zákazník se objeví Důstojník. Jeho vražda se však nezdaří, hluk přivolá dav. Lid chce zničit zkázonosné klenoty, jediný způsob, jak je zachránit, vidí Cardillac ve svém přiznání. Dav jej zabije. Důstojník, jenž nyní zná vnitřní příčinu vražd, prohlašuje Cardillaca za hrdinu.
Cardillac v opeře nabyl ještě více než v předloze zvláštního postavení: nevraždí již kvůli těžko uvěřitelné historce s vyděšenou matkou, ale pro lásku ke svému dílu. Z řemeslníka se stal umělec a umělec nepatří k obyčejné společnosti. Nakolik stojí nad ní, mimo ni a co může činit ve jménu umění? Friedrich Herzfield v knize Musica nova vidí v Cardillacovi „symbol romantického umělce, který považuje svá díla za část sebe sama. Při tomto splynutí se svým dílem obětuje vždy kus svého já, kdykoli je přenechává ostatním. Snad právě proto existují romantičtí umělci, kteří své dílo nemohou nikdy dokončit. Patří k nim Anton Brucker a (malíř) Hans von Marées.“ Avantgardní umělcům byl ve dvacátých letech společný silný pocit distance od společnosti – Arnold Schönberg jednou prohlásil, že „umění není pro lid a jestli je něco pro lid, pak to rozhodně není umění“. Jeho Spolek pro soukromé provozování hudby to jen potvrzuje.
Režisér Sven-Eric Bechtolf se rozhodl děj přenést do prostředí, které známe z německých expresionistických filmů dvacátých let. Cardillaca s nimi totiž některé momenty přímo spojují. Dusná atmosféra Paříže se shoduje se strachem, který ovládá okolí hradu hraběte Morlocka ve filmu Nosferatu, Symfonie hrůzy (1922) nebo město ve filmu Fritze Langa M (až 1931 – na některé expresionistické postupy však navazuje). Také v nich vstupujeme do prostředí, kde se dějí podivné vraždy. Jedna část sboru útočí na druhou v podezření, že vraždí někdo z ní. Nakloněné siluety domů (scéna: Rolf Glittenberg) zase připomínají malované kulisy města v Kabinetu doktora Caligariho z roku 1921, jejich strohost pak odosobněné průmyslové velkoměsto Metropolis ze stejnojmennéhofilmu Fritze Langa. Kavalír svým vzhledem a pohyby připomíná Cesara z Kabinetu dr. Caligariho. Bechtolf ještě více zdůraznil závěrečnou apoteózu Cardillaca, když jej nechá vystoupat se zlatým cylindrem na piedestal. Podobný obrat nalezneme také v Kabinetu dr. Caligariho: O Caligarim jsme si až do konce mysleli, že je zloduch, jenž nutí Cesara v hypnotickém spánku vraždit. V závěru se však ukáže, že šlo o psychiatra a Cesar byl jen jeden z jeho pacientů s divokými fantaziemi. Postava dcery se zase po scéně pohybuje cupitavým krokem s přehnanými gesty, jako ostatní je silně nalíčena – opět spojení s němým filmem. Jistá nesrovnalost nás může napadnout při pohledu na kostýmy (Marianne Glittenberg) zřetelně inspirované biedermeierem. Jde ale jen o další spojení se světem zmíněných filmů: Nosferatu se odehrává v první polovině 19. století. Režisér drama dokonale sevřel vyloučením vedlejších němých postav dvorské společnosti, místo krále se objeví chlapec v uniformě s dívenkou – princezničkou v doprovodu postavy nápadně podobné hraběti Morlockovi („Jakmile překročil most, objevily se přízraky“ zní jeden z mezititulků filmu Nosferatu). Hraje se 90 minut bez přestávky. Alespoň letmo bych ještě zmínil pěkné využití stínohry v pantomimě Dáma – Kavalír, scénické efekty v Cardillacově domě nebo Cardillacův útěk v závěru, kdy prchá jako „zpomalený film“.
Spodní snímek: Scéna z filmu Kabinet dr. Caligariho
Jaká je Hindemithova hudba v této opeře? Především je třeba zdůraznit, že posluchačsky poměrně vstřícná, nevydává se do říše atonality. Cardillac by mohl znamenat cestu, jak začít zpřístupňovat moderní operu současnému publiku. Hindemith používá komorní orchestr rozšířený o několik nástrojů a mnoho bicích. I ne zcela cvičené ucho postřehne v opeře klasické operní árie, duety a recitativy, a cvičenější pak také staré formy: fugato, passacagliu atd. Přeslechnout však nelze ani inspirace tehdy populární hudbou – jazzem. Již citovaný Herzfeld o Cardillacovi říká: „Hinedmith vždy bojoval… proti těm skladatelům, kteří tvoří bez ohledu na posluchače a zastávají názor, že jejich hudbu sice nechápe současnost, ale pochopí ji lidé za dvě stě let. Je třeba, aby skladatel dal něco ze sebe svým současníkům, neboť stane-li se nesrozumitelným, má malou vyhlídku nejen pro současné posluchače, ale i pro budoucnost. Tento názor také přivedl skladatele k tomu, že operu Cardillac z roku 1926 nahradil novým zpracováním v roce1952… V nové verzi jde hlavně o podstatné redukce a pěvecká zjednodušení… Hlavně se však první verze od druhé liší pronikavými změnami v dramaturgii opery. První verze… má větší bezprostřednost a je daleko sevřenější, druhá je vyváženější, jevištně lépe zpracována a vyjadřuje úplněji filosofické a umělecké názory zralého Hindemitha“. Jinými slovy: Hindemith poněkud oslabil vyhrocenost první verze a zmírnil oslavu Cardillacovy postavy. Pro zmiňovanou sevřenost i radikalitu námětu se dnes hraje prakticky vždy verze první.
Zdařilá a do důsledku vedená režie se setkala s mimořádně nadanými interprety. Operu zahajuje a zakončuje sbor (sbormistr Thomas Lang), naprosto skvělý. Stejně tak výkon orchestru pod vedením Franze Welser-Mösta hrál na výbornou a dodal partituře patřičnou dramatičnost. Několikrát mne překvapilo, jak vysoké jsou vokální nároky opery. Juha Uusitalo jako Cardillac předvedl dostatečně silný bas nesoucí se přes orchestr, dobře vystihl různé polohy postavy: váženého občana, vášnivého umělce, posedlého šílence a zoufalého muže v závěru. Suverénní výkon podal Herbert Lippert (Důstojník), oslnil mne svými jistými výškami a pevným hlasem. Ale i pánové ve vedlejších riolích podali špičkové výkony: Alexandru Moisiuc (Velitel policie) mne hned na počátku překvapil silou hlasu a srozumitelností zpívaného textu, Matthias Klink (Kavalír) zapůsobil příjemným tenorem a výrazným hereckým vkladem podobně jako barytonista Tomasz Koniecny (Obchodník se zlatem). V menší úloze Dámy doslova excelovala Ildikó Raimondi se svým dramatickým, nikoliv však ostrým, sopránem. V kostýmu a účesu upomínajících na barokní módu navíc působila velmi svůdně. V roli Dcery debutovala Alexandra Reinprecht (předchozí představení zpívala Juliane Banse), jež nejen dostála požadavkům role, ale dokázala hlasem vyjádřit rozporuplné pocity dívky k otci a milenci a navíc vyplnit režisérovy pokyny.
Sečteno a podtrženo: představení, na které se nezapomíná.
Na okraj upozorňuji, že v červnu Cardillaca uvede v Ostravě Národní divadlo moravskoslezské.
Paul Hindemith
Cardillac
Dirigent: Franz Welser-Möst
Režie: Sven-Eric Bechtolf
Scéna: Rolf Glittenberg
Kostýmy: Marianne Glittenberg
Světla: Jűrgen Hoffmann
Sbormistr: Thomas LAng
Orchestr a sbor Vídeňské státní opery
Premiéra 17. října 2010
(psáno z reprízy 30. října 2010)
Cardillac: Juha Uusitalo
Die Tochter: Alexandra Reinprecht
Der Offizier: Herbert Lippert
Der Goldhändler: Tomasz Konieczny
Der Kavalier: Matthias Klink
Die Dame: Ildikó Raimondi
Der Fűhrer der Prévôté: Alexandru Moisiuc
www.wiener-staatsoper.at
