Na sklonku tohoto týdne zemřel jeden z největších tenoristů minulého století, Carlo Bergonzi. 
Carlo Bergonzi skonal jen několik dnů po oslavě svých devadesátých narozenin. Pro četné svoje obdivovatele byl spojen zejména s operami Giuseppe Verdiho. Jeho lyrický tenor se vyznačoval výjimečnou hlasovou kvalitou, úžasným frázováním, hladkým legatem, až magicky přitažlivou barvou a příkladnou dikcí.
Carlo Bergonzi (13. července 1924 – 25. července 2014) se narodil nedaleko Parmy, kde také začal ve svých čtrnácti letech studovat na tamní konzervatoři. Debutoval ve svých čtyřiadvaceti jako baryton, a to v roli Figara v Rossiniho Lazebníku sevillském. Během následujících tří let pak v barytonovém oboru následovala celá řada dalších úloh, mj. Malatesta v Donu Pasqualovi, Belcore v Nápoji lásky, Enrico v Lucii di Lammermoor, Alfio v Sedláku kavalírovi, Sharples v Madamě Butterfly, Albert ve Wertherovi, Giorgio v Traviatě či titulní Rigoletto.
Na tenorový obor Carlo Bergonzi přešel v roce 1951, tedy ve svých sedmadvaceti. Po přeškolení byl jeho první rolí Andrea Chénier, následovaly tenorové party ve třech méně uváděných Verdiho operách – Dva Foscariové, Jana z Arku a Simon Boccanegra. Již po dvou letech Bergonzi debutuje v milánské La Scale titulní roli opery Mas‘ Aniello di Viviani Jacopa Napoliho, po dalších dvou letech přichází na řadu americký debut v Lyric opera Chicago a rok poté, tedy v roce 1956, newyorská Metropolitní, a to v roli Radama v Aidě.
V londýnské Covent Garden Bergonzi debutuje v roce 1962 jako Alvaro v Síle osudu. Na předních světových scénách pak Bergonziho výkony jeho fanoušci obdivovali po několik desetiletí, například v Met vystupoval přes třicet let, ve Scale celé dvě dekády.
Z Bergonziho širokého repertoáru stojí dále za zmínku alespoň Riccardo v Maškarním plese, Vévoda v Rigolettovi, Alfredo v Traviatě, Don Carlos, Manrico v Trubadúrovi, Edgardo v Lucii di Lammermoor, Cavaradossi v Tosce, Don José v Carmen či tenorová dvojrole v aktovkách Sedlák kavalír a Komedianti. Pro zajímavost je třeba připomenout i Števu v Janáčkově Její pastorkyni, se kterým se Bergonzi představil v roce 1952 v Římě.
Oslnivá Bergonziho kariéra se ke svému konci začala chýlit až po roce 1980, tedy s blížící se šedesátkou, když na operní scéně přečkal své tři hlavní soupeře, jimiž byli Franco Corelli, Mario Del Monaco a Giuseppe Di Stefano. V osmašedesáti se Bergonzi rozloučil s publikem svým recitálem v Covent Garden, avšak i poté absolvoval další občasná vystoupení, například v roce 1996 Gala v Metropolitní opeře.
Carlo Bergonzi po sobě zanechal velký počet nahrávek, ať už jednotlivých árií, či operních kompletů, především Verdiho a Pucciniho.
Foto archiv
