Carmen v Sankt Margarethenu

Příjemná krajina rakouského Burgenlandu, zelenající se vinice, horkým větrem zčeřená voda Neziderského jezera a s bývalým velkým kamenolomem existujícím již od římské doby. To vše tvoří pestrý kolorit, dnes již renomovaného  operního festivalu v Sankt Margarethenu. Tato malá vesnička je patnáct kilometrů vzdálená od města Eisenstadtu, pyšnícího se krásným esterházyovským zámkem, někdejším působištěm slavného skladatele Josepha Haydna. Již šestnáctý rok ožívá její poklidný život v letním období července a srpna po řadu večerů operní hudbou.

Vše počalo obdivuhodným nápadem zřídit ve velkém kráteru částečně vytěženého kamenolomu, jehož pískovec byl použit například ke stavbě vídeňského Stephansdomu a dalších staveb na Ringstrasse, velký divadelní amfiteátr. Již v roce 1926 se zde hrály první pašijové hry. Současná scéna byla poprvé otevřena v roce 1996 Verdiho operou Nabucco. Posléze každoročně následovaly další operní tituly jako Aida, Carmen, Kouzelná flétna, Otello, Turandot, La traviata, Rigoletto, Don Giovanni. Některé byly uvedeny po letech znovu a letošní Carmen se objevila v nové inscenaci již potřetí. Areál slouží také k uvádění koncertů a recitálů světových hvězd různých hudebních žánrů. Nechyběla zde třeba  jména jako Montserrat Caballé, Elína Garanča, Neil Shicoff nebo také Leonard Cohen a další.Zdejší přírodní otevřená scéna je svou plochou 7.000 m² a 6.000 místy, prakticky tou největší v Evropě. A to, že představení zhlédne každoročně okolo 200.000 diváků, je číslo zajisté pozoruhodné. Obrovské, převážně do šířky rozvinuté jeviště umožňuje ta nejnáročnější scénická řešení, účast početného komparsu, v Aidě živých slonů nebo více než dvaceti koní v Nabuccovi je zcela normální. Jevištní prostor uzavírá vysoká skalní stěna, která společně s prostorem nad ní slouží k situování dalších scénických dekoračních staveb. Orchestr je nenápadně umístěn a zakryt na pravé straně scény, zcela mimo zorné pole diváků. Hlediště muselo být pochopitelně díky svým rozměrům ozvučeno uměle, dle mého soudu ale ne zcela dokonale.

Celý amfiteátr prošel v posledních dvou letech celkovou modernizací nejen technických a scénických zařízení, ale hlavně gastronomického a sociálního zázemí pro diváky. Velmi pohodlná a jak bývá zvykem i bezbariérová je přístupová cesta pro diváky, která vede od architektonicky vkusně řešeného, nově vybudovaného vstupního traktu s pokladnami po šikmých rampách dolů až do samotného nitra kamenolomu. Ještě než je divák pohlcen do srdce zmiňovaného magického místa, má možnost ponechat svůj automobil na rozsáhlém parkovišti, které nemá problém ani s dorazivšími autobusy. V areálu otevřené scény bylo pamatováno také na nejmladší diváky, kdy s menším hledištěm rádo poslouží k uvádění oper pro děti. Letos to je Hänsel und Gretel (Perníková chaloupka) od Engelberta  Humperdincka.Jak se zdá, po architektonicko-technických inovacích zavál i svěží vítr inscenační. Ve srovnání s Carmen před sedmi lety to současná inscenace potvrdila. Dvorní scénograf všech předešlých produkcí Manfred Wabazvolil tentokráte výpravu ne bombastickou, ale poněkud subtilnější, neroztaženou po celé šíři jeviště a hlavně bez přídavných scénických staveb, které byly obvykle roztroušené v prostoru pozadí a na vrcholu skalní stěny. Použitá roztahovací dekorace je koncepčně podobná scénickému znázornění budovy Garniérovy opery v Paříži, která po rozevření čelní stěny divadla do stran otvírá pohled do zdobeného pozlaceného hlediště. Tak to bylo předvedeno předloni ve zdejší inscenaci Verdiho La Traviaty (Alfréda zpíval náš Pavel Černoch). V současné Carmen je podobně řešena stavba arény v Seville. Působivě je pojata také světelná režie. Tradicí, která se rekonstrukcí ani novým zpracováním nezměnila, zůstává ohňostroj předváděný po skončení každého představení. Tato oblíbená atrakce se provozuje i v jiných přírodních amfiteátrech, jako třeba v Bregenzu.

Režisér Robert Herzl zasadil děj do Španělska z období vlády fašistického diktátora Franka, tedy třicátých let minulého století. Tento časový posun byl nejmarkantnější v příjezdech stráží nákladním automobilem nebo když Carmen, odváděná Donem José do vězení za pobuřování, uteče na motocyklu, řízeném jedním z podloudníků. Jinak ale režie nikterak nevybočovala z normálu. To lze tvrdit i o kostýmech výtvarnice Suzanne Özpinar. Zajímavá byla ovšem choreografie Michaela Kropfa, která velmi živě rozpohybovala sbory a jejímž největším vkladem bylo angažmá skupiny vynikajících španělských tanečníků flamenca. Ti se fantasticky zhostili hlavně závěru scény druhého dějství v krčmě Lillase Pastii a tak velkou měrou přispěli ke zvýšení působivosti španělského koloritu.

Hudebně dílo nastudoval vídeňský dirigent Alfred Eschwé s festivalovým orchestrem složeným výhradně z hráčů rumunských operních scén. V běžném provozu se pak v řízení představení střídají tři dirigenti a ve zde uváděném večeru se představil zkušený Wolfgang Gröhs. Sbory pod Lucianem Onitou byly tři. Z toho, mimo dětský z Eisenstadtu, byl jeden kompletně rumunský, další pak byl složen z pěvců rakouských, polských, slovenských a amerických.

Sólistické obsazení hlavních rolí je při tak velkém počtu představení a skoro každodenním provozu trojí, kvůli tomu a také dlouhému časovému období není možné počítat  s hvězdami, ale jsou angažováni běžní operní pěvci, což ovšem nevylučuje někdy skutečně vynikající pěvecké výkony. Pamatuji se, že v minulé Carmen byla úroveň představitelů stěžejních postav velmi vysoká a vzácně vyrovnaná. V současné inscenaci byla jako jedna ze tří umělkyň obsazena do titulní role na blond odbarvená, štíhlá italská pěvkyně Tiziana Carraro, která bohužel nebyla hlavně po hlasové stránce tou Carmen, jakou bychom očekávali. Oproti tomu velmi příjemně překvapil, nejen pěkným zabarvením svého znělého tenoru, ale i příkladnou technikou a jistými výškami, její partner, velšský tenorista Timothy Richards. Jeho trochu neohrabaný pohybový projev dobře charakterizoval, že José není žádný svůdný elegán, ale jen obyčejný venkovský mladík, oblečený do vojenské uniformy. Zato mladá Švédka Cecilia Hjortsberg nebyla onou jemnou venkovskou dívkou Micaelou s procítěným lyrickým hlasovým projevem. Nakonec poslední z hlavních protagonistů opery, suverénní Sebastian Holecek (zpíval i v minulé inscenaci), byl svým nosným barytonem i osobním šarmem přesvědčivým toreadorem, kterému  může svůdná cikánka těžko odolat. Ostatní mladí představitelé menších rolí podali vcelku dobré výkony. Jedenáct sólistů představení se rekrutovalo ze sedmi různých zemí, až na jednoho mezi nimi žádný další Čech ale nebyl.

Dlouhá pauza pak poskytla návštěvníkům nejen kulinářské zážitky, včetně možné ochutnávky vín místních vinařů, ale i působivé a živé vystoupení španělských tanečníků flamenca na malém pódiu přímo mezi diváky.

Závěrem lze konstatovat, že letošní Carmen v Sankt Margarethenu zapůsobila celkem příjemně, i když z vizuálního hlediska byla méně efektní, než inscenace předešlá. V příštím roce bude uvedena Pucciniho Bohéma.

Opernfestspiele St.Margarethen 2012
Georges Bizet:
Carmen
Hudební nastudování: Alfred Eschwé
Dirigent: Wolfgang Gröhs
Režie: Robert Herzl
Scéna: Manfred Waba
Kostýmy: Susanne Özpinar
Choreografie: Michael Kropf
Festspielorchester der Opernfestspiele St.Margarethen
Festspielchor der Opernfestspiele St.Margarethen
Ballett der Opernfestspiele St.Margarethen
Kinderchor des Gymnasiums Kurzwiese Eisenstadt
Bewegungschor und Komparserie der Opernfestspiele St.Margarethen
Premiéra 11. července 2012 Opernfestspiele St.Margarethen
(psáno z reprízy 2.8.2012) 

Carmen – Tiziana Carraro
Don José – Timothy Richards
Escamillo – Sebastian Holecek
Micaëla – Cecilia Hjortsberg
Mercedes – Aurora Perry
Frasquita – Nina Tarandek
Remendado – Christian Sturm
Dancairo – Ivan Orescanin
Zuniga – Horst Lamnek
Morales – Aleš Janiga
Lillas Pastia – Robert Herzl

Foto autor