Historie kantáty Carmina Burana
Carmina Burana zkomponoval Carl Orff na anonymní texty potulných básníků a hudebníků ze 13. století obsažené ve sborníku Codex Buranus nalezeném v roce 1803 v Benediktinském klášteře Beurum v hornobavorské vesnici Benediktbeuern (latinsky Benedictoburanum, odtud název Carmina Burana – Zpěvy z Burana). Z celkového počtu 254 veršů latinských, staroněmeckých a starofrancouzských textů použil Orff 24 básní ve všech třech zmíněných jazycích s dominancí latiny. V době svého vzniku se kantáta Carmina Burana dočkala jak pochval, tak pochybností. Franz Josef Ewens napsal v Kölnische Volkszeitung po premiéře roku 1937: „Není jisté, zda se tyto Carmina Burana kdy dočkají nějaké popularity.“ V roce 1954 získala kantáta Cenu newyorských hudebních kritiků, stala se nejznámějším skladatelovým dílem a jedním z nejhranějších děl 20. století. Všem intendantům na světě dává jistotu plného sálu. Zájem o kantátu dal vzniknout novým komornějším verzím – verzi pro dva klavíry a šest hráčů na bicí nástroje vytvořil Orffův žák Wilhelm Killmayer v roce 1956 (Orff ji autorizoval), další verzí je transkripce pro symfonický dechový orchestr z pera španělského skladatele a aranžéra Juana Vicenta Mas Quiles (1994) při zachování originálních sólových pěveckých partů i sborů. Díky velké popularitě díla vznikla řada transkripcí kantáty či jejích částí pro různá obsazení i samostatné nástroje. Carmina Burana jsou v povědomí široké veřejnosti hluboce zakořeněna, naopak prakticky neznámé jsou pozdější Orffovy kantáty Catulli Carmina (1943) a Trionfo di Afrodite (1951), s nimiž tvoří Carmina Burana volný triptych Trionfi (Triumfy).
V Plzni jsou Carmina Burana publiku dobře známy z dřívějších produkcí, především z úspěšného koncertního provedení operního souboru Divadla J. K. Tyla v roce 2013 v hudebním nastudování Jiřího Štrunce jako součást složeného večera, který byl oživen souborem baletu a díly Maurice Ravela (1875–1937) La Valse a Bolero v působivé choreografii Zdeňka Prokeše. Za velkého zájmu publika se toto provedení dočkalo jako předplatitelský titul devatenácti repríz.
Carmina Burana a jejich obsah
Kantáta Carmina Burana je z formálního hlediska poměrně složitě strukturovaná – tvoří ji tři charakterově odlišné hlavní části, které rámuje shodný úvod a závěr Fortuna Imperatrix Mundi (Štěstěna, vládkyně světa) o vrtkavosti štěstěny a otáčejícím se kole osudu. První hlavní část je rozdělena na dva tematické menší celky Primo Vere (Brzy na jaře), který je složen z veselých vagantských písní, a Uf dem Anger (Na zeleni), což je zpodobení veselé taneční venkovské scény. Druhá hlavní část je velmi známá pijácká In Taberna (Scéna v šenku), ironizující zpověď básníka hlásícího se k nevázanému potulnému životu a utápějícího svůj život mezi džbány v hospodách a tavernách. Sarkastickým a proslulým prvkem v pasáži Olim lacus colueram je náročné tenorové sólo trpící labutě otáčející se na rožni. Třetí hlavní část je opět rozdělena na dva díly: Cours d’amours (milostné scény Podoby lásky) o dívkách plných lásky a něhy tematicky vychází ze středověkých francouzských her a Blanziflor et Helena (Blanziflora a Helena), jejíž hrdinkou je ženská postava z francouzské rytířské pověsti Blanziflora, která je zde srovnávána s Helenou Trojskou. Obě ženy jsou oslavovány pro svou krásu.
Vlastní hudební charakter díla neurčuje složitá polyfonie ani harmonické postupy. Těžiště je v rytmizaci textu. Odlišné hudební charakteristiky 24 básní spočívají ve finesách, dynamických nuancích a tempové vyváženosti. Celek, byť jej charakterizuje cyklická forma a opakující se rytmy, tak má potřebnou rozmanitost hudebního výrazu a plastičnost. To ovšem platí pouze v případě, že dirigent dokáže tuto specifickou melodičnost dešifrovat a vyzdvihnout.
Plzeňské provedení – hlučně, rychle, stereotypně
Chuhei Iwasaki dirigoval zpaměti, dílo velmi dobře zná a vedl mohutný ansámbl po celou hodinu trvání skladby s naprostým přehledem. Soustředil se však natolik na rytmus, až se stal při permanentním přehánění temperamentního výrazu určujícím a jediným rysem celého provedení. Carmina Burana se pod Iwasakiho taktovkou řítily kupředu v rychlosti a spěchu, jemuž místy padla za oběť i přesnost souhry orchestru. Jednotlivé části splynuly v kompaktní nekontrastní celek, v němž už pro lyriku a jemnější zvukové nuance nezbylo místo. Tato zvukově předimenzovaná notová smršť ztratila hudební plastičnost i výraz a stala se monotónní.
Zákonitě se tento přístup promítl i do zpěvních partů, které nebyly pod Iwasakiho taktovkou provedeny vždy s dostatečnou kantilénou a přesvědčivým hudebním výrazem. Roman Janál svůj barevný baryton zbytečně přepínal, Jana Sibera v koloraturním sopránovém partu potěšila zářivě znějícími výškami, její hlas zněl ovšem poněkud zatěžkaně a bez nutné orffovské lehkosti (především průzračná koloraturní pasáž Dulcissime, jež je vrcholem sopránového partu), minimální byla srozumitelnost zpívaného textu. Tomáš Kořínek má pro provedení tenorového sóla výborné hlasové i technické předpoklady, což prokázal i v tomto nastudování, přesto nebyl ve svých pasážích dominantním.
Filharmonický sbor Brno zpíval zvukově vyrovnaně a rytmicky přesně (sbormistr Petr Fiala), přes silný orchestr se však jeho zvuk probíjel s mírnými obtížemi. Kvalitně provedl party Kühnův dětský sbor (sbormistr Petr Louženský). Velmi nízká byla ovšem i u sborových těles srozumitelnost zpívaného textu – nejde ani tak o to, aby posluchači pochopili smysl cizojazyčného textu, ale bez zřetelného textu ztratil vokální projev potřebnou pregnantnost.
Program obsahoval texty v kvalitním překladu dr. Rudolfa Mertlíka. Co si posluchač mohl přečíst v programu, bylo jen těžko čitelné v hudebním provedení. Plzeňská filharmonie je technicky velmi kvalitním tělesem s výbornými hráči, bylo to i nyní zřejmé v sólech, ale pod taktovkou Chuheie Iwasakiho se Carmina Burana v Měšťanské besedě staly jen hlučnou, rychle přehranou, jednotvárnou produkcí bez hudební srozumitelnosti. Letošní 26. ročník multioborového festivalu Smetanovské dny tak uzavřela z hlediska hudebního nastudování problematická produkce. A její zařazení není bez problémů ani z hlediska dramaturgického.
46. Smetanovské dny a otazníky nad dramaturgií
Festival Smetanovské dny byl v roce 1981 založen jako multioborový na zcela unikátním a do té doby nikdy nepoužitém principu propojujícím v přímé souvztažnosti výzkumy společenských věd s uměleckými produkcemi. Cílem festivalu bylo prostřednictvím spolupráce různých kulturních institucí vytvořit ucelený program, který by zprostředkoval široké veřejnosti pohled na dobu „dlouhého 19. století“ v Čechách a v evropských souvislostech, a na roli Bedřicha Smetany v něm. Významnou roli v něm hrála Plzeňská sympozia – vyhlásila vždy téma pro odborné vědecké debaty a toto téma pak ožilo v konkrétních kulturních projektech určených pro širokou veřejnost – koncertech, divadelních představeních, výstavách. Provázanost sympozií s výstavami stále trvá, avšak zhruba po první dekádě hudební a divadelní produkce přestávaly v různé míře ctít původní rámec a charakter festivalu a z multioborovosti se stávala všudypřítomná multižánrovost. A ta byla příznačná i pro letošní 46. ročník. Carmina Burana nemají žádný vztah k danému historickému období stejně jako řada dalších festivalových koncertů. Letošní program zahrnoval (podobně jako některé předchozí ročníky) jak gregoriánský chorál (Schola Gregoriana Pragensis), tak muzikál (letos koncertní suita z Balady pro banditu) a díla ryze současná s tématem a 19. stoletím nesouvisející. Programy komorních koncertů v drtivé většině uváděly díla zahraničních skladatelů baroka, klasicismu a poloviny 20. století. Dílo Bedřicha Smetany zaznělo na koncertech jen jedinkrát, a to díky výbornému Matyáši Novákovi (Smetana Reborn – klavírní Má vlast). Na programu festivalu nebyl jediný ryze symfonický koncert, na zahajovacím zpívala s orchestrem Marina Viotti Rossiniho árie.
V hlavním programu se opět objevily i produkce zcela odlišných žánrů jako například velký koncert věnovaný japonské animaci The Sound of Epic Anime či komorní recitál Jitky Molavcové. Letošní ročník měl reflektovat podle slov ředitelky festivalu a pořádající Plzeňské filharmonie Lenky Kavalové především výročí. Reflektoval dvě. Zdařile koncipovaný operní koncert Divadla J. K. Tyla v Plzni Weber 200 – zrození a cesta romantika připomněl 200 let od úmrtí Carla Marii von Webera (1786–1826), zároveň byl jednou ze dvou hudebních produkcí odrážející festivalové téma Podzemí a podsvětí: mýtus, symbol a realita 19. století. Tou druhou bylo uvedení repertoárové inscenace Čertovy stěny Bedřicha Smetany taktéž v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Zmíněný klavírní koncert Matyáše Nováka upozornil na sté výročí úmrtí Jindřicha Kàana z Albestů (1852–1926). Festival ovšem zcela opomněl 140. výročí úmrtí Franze Liszta (1811–1886); i s přihlédnutím k uvedení Čertovy stěny také 100. výročí úmrtí Elišky Krásnohorské (1847–1926); 130. výročí úmrtí sbormistra, skladatele a významné osobnosti západočeské kultury Hynka Pally (1837–1896); 160. výročí premiéry Smetanovy Prodané nevěsty (30. května 1866) a dokonce i dvousté výročí od premiéry první české opery – Dráteníka Františka Škroupa (2. února 1826). Kde jinde než právě na Smetanovských dnech, by se koncerty a pořady věnované těmto osobnostem a výročím měly objevit?
Jestliže Rok české hudby 2024 byl v Plzni pojat velkoryse, tak o dva roky později už většina festivalových aktivit znovu sklouzla do mainstreamu časově a stylově nevyhraněných koncertních produkcí, které mohou tvořit náplň v podstatě jakéhokoliv nespecializovaného festivalu. Jestliže se má festival ubírat jednoduchou cestou dnešní „všehochuti“ a je to vůle pořadatelů, budiž. Bylo by však škoda, aby Smetanovské dny nenávratně ztratily svou unikátní tvář, kterou jim před více než čtyřiceti lety vtiskli svou erudicí a nadšením jejich zakladatelé.
Smetanovské dny: Carmina Burana
9. dubna 2026, 19:00 hodin
Měšťanská beseda, Plzeň
Program
Carl Orff: Carmina Burana
Účinkující
Alžběta Poláčková – soprán
Tomáš Kořínek – tenor
Roman Janál – baryton
Český filharmonický sbor Brno
Petr Fiala – sbormistr
Kühnův dětský sbor
Petr Louženský – sbormistr
Plzeňská filharmonie
Chuhei Iwasaki – dirigent
