Čarostřelec po francouzsku před dómem v Erfurtu
V durynském Erfurtu se provozují letní hudební hry takzvané Domstufen již řadu let a uvádějí vždy každý rok jinou operní inscenaci. V loňském roce to bylo po dvacáté a dávala se rocková opera Jedermann současného německého skladatele Wolfganga Böhmera. Jevištní divadelní prostor se nachází na velikém schodišti, stoupajícím z chrámového náměstí na kostelní vrch mezi gotickým dómem Panny Marie vlevo a kostelem Severin Kirche (zasvěcený sv. Severinovi, biskupovi z Ravenny).
Schodištních stupňů je celkem sedmdesát v pěti sekcích a jsou přerušeny čtyřmi odpočinkovými plošinami. Dolejší šíře je přes třicet metrů a je to vlastně rozměr pomyslného jevištního portálu. Do vrchu se pak schodiště markantně zužuje. Na náměstí pod schodištěm je pak postavena hledištní tribuna pro dva tisíce diváků. Na levé straně se pak nachází zastřešený prostor pro orchestr. Takto velký prostor je samozřejmě uměle amplifikován, ale podle mne ne úplně ideálně.
Toto speciální, ale do určité míry scénograficky limitované a stále stejné jeviště je vážnou výzvou pro inscenátory, aby každý rok připravili divákům pokud možno jiné a přitom zajímavé představení. Zatím se jim to daří, pokud mohu soudit z představení Wagnerova Bludného Holanďana, Straussova Friedenstagu nebo Pucciniho Turandot, která jsem zde mohl v minulosti zhlédnout.
Weberova německá národní opera se vždy hraje v původní verzi, jak ji skladatel napsal na libreto Johanna Friedricha Kinda. A prakticky vždy je to s mluvenými dialogy. Skladateli trvala práce na objednávku dvorního intendanta hraběte Brühla dost dlouho, až byla konečně uvedena v Berlíně v roce 1821 v novém dvorním činoherním divadle na náměstí Gendarmenmarkt. V této krásné budově činohry od architekta Carl Friedricha Schinkela byla uvedena proto, že v opeře byly mluvené dialogy. Představení dirigoval sám skladatel a mělo obrovský úspěch. Pražané mohli navštívit Čarostřelce již půl roku poté ve Stavovském divadle. O tři roky později bylo libreto přeloženo také do angličtiny a francouzštiny. Opera dosti často hrála v Londýně a ve Francii v částečně upravené verzi, prvního uvedení v slavné pařížské opeře se dočkala v roce 1841. Zde ovšem nebyly mluvené dialogy přijatelné a proto musely být zhudebněny, pověřen tím byl v tehdejší době renomovaný skladatel Hector Berlioz (ten také mimo jiné provedl orchestraci Weberovy klavírní skladby Vyzvání k tanci). Tato verze, samozřejmě v němčině, byla použita v současném erfurtském provedení Weberovy opery, kterou inscenoval intendant tamního divadla zkušený Guy Montavon. Nejsem si ovšem zcela jist, že to současné inscenaci prospělo.
Za pěkného, ale chladnějšího večera (den předtím, během premiéry představení muselo být kvůli prudkému dešti na čas přerušeno) proudili do hlediště diváci a zvědavě si prohlíželi scénu – schodiště zcela zaplněnou množstvím rozházených kmenů stromů (bylo jich údajně přes sto), navrženou berlínským výtvarníkem narozeným v Liberci, Peterem Sykorou. Mezi nimi se povalovaly hlavně rozbitých kanonů, kola povozů a dalších trosek (je to konec konců země zpustošená třicetiletou válkou). V popředí pak byla vyvýšená kruhová plošina lemovaná řadou lebek a hned za ní velká kostra jelena sv. Huberta. Bylo snadné si domyslet, že zde bude probíhat scéna lití čarovných kulí.
Do půl deváté se tribuna zcela zaplnila. Předehru citlivě podal filharmonický orchestr divadla pod taktovkou hudebního ředitele, dirigenta Samuela Bächliho. Jeviště poté ožilo rozjásaným davem vesničanů v pestrých kostýmech Pierra Alberta, u některých mužů bylo vidět i typické krátké kožené kalhoty s padacím mostem. Při střeleckém klání mezi mysliveckým mládencem Maxem a sedlákem Kyliánem (dobře zpívaným a živě hraným Franzem-Xaverem Schlechtem) dokonce nešťastný Max o své kožené kalhoty dokonce přichází. Polesný Kuno – Gregor Loebel nabádá Maxe, aby se snažil dobře střílet příští den před knížetem, kdy má dokázat, že si zaslouží být povýšen a stát se polesným. Je to Kunova podmínka, aby mohl dostat jeho dceru Agátu za ženu. Za melodie českého valčíku se roztančení vesničané vrací domů. Zůstává nešťastný Max a zpívá svoji velkou árii, při které může ukázat své pěvecké schopnosti jeho představitel, Američan Marc Heller. Ten vládne znělým hutným tenorem s jistými vysokými polohami (připomínám jeho bezproblémového Calafa v Turandot na zdejším jevišti před dvěma lety), byť v lyrických pasážích zůstal své roli něco dlužen. Dostává se do osidel zlověstného Kašpara, muže mohutné postavy ruského basisty Jurije Batukova, který se ukázal jak pěvecky, tak představitelsky vhodným představitelem náročné role. Dostáváme se k dalšímu dějství do myslivny polesného Kuna. K údivu, ale i pobavení publika vyjela zevnitř chrámového rizalitu na úrovni druhé podesty schodiště velká dřevěná konstrukce představující myslivnu (na každé straně stavby byl vycpaný jelen) a v ní místnost se stolem a obrazem na stěně, znázorňujícím Agátina pradědečka, nadlesního Kuna.
Agáta myslící na Maxe si povídá se svojí veselou přítelkyní Aničkou, ztvárněnou na slušné úrovni svižnou Romy Petrick. Následuje velká Agátina árie v procítěném vzorném podání Eleonory Marguerre. Umělkyně pocházející z Heidelbergu má krásně znějící oblý soprán s plnými výškami, umí ztlumit hlas do jemných pianissim, navíc je velmi pohledná. Má za sebou bohatou pěveckou kariéru včetně vystoupení ve Vídeňské státní opeře, milánské Scale, benátské La Fenice, Pařížské opeře, Semperově opeře v Drážďanech a dalších scénách.
Přichází Max a tercetem končí druhé dějství. Půlhodinové pauzy mnozí diváci využívají vedle občerstvení také k vybalení teplejšího oblečení, protože se povážlivě ochladilo. Přichází asi nejefektnější, ale také nejstrašidelnější obraz opery, odehrávající se ve vlčí rokli. Tma, občasné kužely barevného světla, střídající se slabší modré nebo fialové nasvícení, tklivá melodie a sborový zpěv zlých duchů, kteří se pohybují v celém prostoru, navozují tíživou atmosféru. Kašpar se v kruhu mezi lebkami připravuje k lití čarovných kulí. Ve výši na chrámové balustrádě se objevuje Max, naplno zpívá svoje do češtiny přeloženo „Hrůzu mám, jak zeje propast strašlivá!“ a sestupuje dolů. 
S patřičnými světelnými a dýmovými efekty probíhá lití kulí, duchové mávají pochodněmi a ze samotného vrchu kostela se nad scénou vznáší postava Agáty ve svatebním rouše. Na konci scény opět přijíždí stylizovaný domeček myslivny, kde se Agáta za pomoci Aničky připravuje do svatebních šatů. Agátina kavatina je zpívaná v nádherném legátu Eleonorou Marguerre. Následuje scéna družiček a objevivší se věnec z černých růží. Kolem neustále obchází a rozházené kmeny přelézá postava Kašpara, který nakonec pokládá před dům kytici růží červených.
Poslední obraz – rozsvícená scéna, veliký sbor a chystaná slavnost k Maxově zkušební ráně. Slavnému úvodnímu sboru myslivců předchází za smíchu publika ústní recitace několika slov textu sboru „Jo ho! Tralalalala!“ jedním z lovců. Přiznávám, nadšen jsem tímto komickým extempore zrovna nebyl. Sbor pod vedením Andrease Ketelhuta ale zpíval výborně. Není třeba podrobně popisovat další děj, kdy Max chce vystřelit na pokyn knížete Otokara zkušební ránu na vysoko letící holubici a nedbá Agátino, „Schüss nicht” – „Nestřílej!“. Vyjde rána, Agáta se kácí k zemi, avšak jen omdlela a zasažen byl zloduch Kašpar. Rozhořčeného knížete Otokara v jeho krátkém, ale pěvecky náročném výstupu ztvárnil na slušné úrovni mladý Nils Stäfe. Na závěr se zjevuje vznešený poustevník (Vazgen Ghazaryan z Arménie) a sonorním hlasem se přimlouvá, aby byl zmírněn tvrdý knížecí verdikt nad provinivším se Maxem. Trest nad Maxem knížetem je tak změněn na roční zkušební lhůtu a vše šťastně končí závěrečným sborem děkujícím nejvyššímu na nebesích.
Hodnocení autora recenze: 70 %
Domstufen-Festspielen 2015
Carl Maria von Weber:
Der Freischütz
Hudební nastudování a dirigent: Samuel Bächli
Režie: Guy Montavon
Scéna: Peter Sykora
Kostýmy: Pierre Albert
Sbormistr: Andreas Ketelhut
Světla: Stefan Winkler
Dramaturgie: Arne Langer
Philharmonisches Orchester Erfurt
Opernchor des Theaters Erfurt
Philharmonischer Chor Erfurt
(koprodukce Theater Erfurt / Opéra de Nice)
Premiéra 9. července 2015 Domstufen Erfurt
(psáno z reprízy 10. 7. 2015)
Ottokar – Nils Stäfe
Cuno – Gregor Loebel
Agathe – Eleonore Marguerre
Ännchen – Romy Petrick
Caspar – Juri Batukov
Max – Marc Heller
Ein Eremit – Vazgen Ghazaryan
Kilian – Franz-Xaver Schlecht
www.theater-erfurt.de
Foto Pavel Horník, Lutz Edelhoff
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
