CD jsou ještě stále naživu

Hovoří se už delší dobu o krizi nahrávacího průmyslu. Všechno bylo už natočeno – a ne jednou, lidé hudbu stahují a nekupují klasické nosiče… Slyšíme, že nejsou peníze… A tak dále. A přesto se nová CD vydávají. V poslední době u nás například s hudbou Petra Ebena a Bohuslava Martinů.

A točí také Česká filharmonie. Se Semjonem Byčkovem vycházejí postupně nahrávky s Čajkovského symfonickými díly, na nichž začali spolupracovat už loni. Určitě i Čajkovskij sehrál roli v situaci, kdy musela filharmonie po úmrtí Jiřího Bělohlávka začít hledat budoucího šéfdirigenta a kdy byl nakonec oznámen pro tento post právě Byčkov. Po Patetické symfonii a předehře Romeo a Julie vyšla jako druhý titul symfonie Manfred, barvitá partitura inspirovaná dílem lorda Byrona. Vedle natáčecích plánů týkajících se české hudby, které byly šity na míru Jiřímu Bělohlávkovi, je možná ruský klasik takto zdůrazněný v repertoáru tuzemského orchestru trochu překvapivou volbou. Ale filharmonici ho umějí zahrát! Byčkov vede hudbu intuitivně k vrcholům a zlomům a filharmonici jsou evidentně do hloubky ochotni plnit jeho představy. Souznění lze vycítit, je to přesné, jdou za cílem slyšitelně spolu. A nahrávacímu týmu se dokonce podařilo evokovat temnější a syrovější charakter snímku, tak, jak po desetiletí natáčely a produkovaly desky ruské orchestry. Byčkov emigroval na Západ v roce 1975, když mu bylo třiadvacet. Dnes diriguje ve světových operních domech, hostuje u nejlepších orchestrů v Evropě a v USA. S Českou filharmonií se však poprvé setkal až v roce 2013, kdy převzal koncert po Neeme Järvim. Už o půl roku později společnost Decca přišla s projektem postupného natočení Čajkovského děl. Symfonii Manfred provází pověst slabšího kusu. Evidentně ne zcela právem – však také Byčkov dělá vše pro to, aby tento předsudek vyvrátil. Symfonie obsahuje typickou hudební řeč svého autora, potřebuje naléhavost, dramatičnost i lyriku. Je v ní hodně z Čajkovského vřelosti a vášnivosti – a je to zachyceno intenzivně.

Tomáš Netopil je šéfem orchestru a opery v Essenu a na podzim se stane jedním ze dvou hlavních hostujících dirigentů České filharmonie, ale setrvale v poslední době spolupracuje ve studiu také se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Natočili už několik titulů janáčkovských a zbrusu nová je teď nahrávka Kytice Bohuslava Martinů, doplněná Filharmonickými tanci Jana Nováka, který byl krátce jeho žákem. V Kytici zpívají vedle Pražského filharmonického sboru a Kühnova dětského sboru čtyři sólisté – Kateřina Kněžíková, Michaela Kapustová Zajmi, Jaroslav Březina a Adam Plachetka. Po dlouhých letech nový snímek nádherné kantáty, z níž vlastním životem žije orchestrální Selanka, ale v níž jsou především baladické i poetické ohlasy na lidovou tvorbu.

A Martinů letos na podzim u Supraphonu podruhé – to je oratorium Gilgameš. Pražské abonentní koncerty České filharmonie, na nichž mělo pod taktovkou Jiřího Bělohlávka zaznít, převzal počátkem roku Manfred Honeck, rakouský dirigent už několik let s naším orchestrem velmi úzce svázaný, momentálně šéf Pittsburgh Symphony Orchestra ve Spojených státech. Dílo ze samého závěru skladatelova života zhudebňuje mimořádným způsobem starobabylonský epos a zpřítomňuje otázky kolem života a smrti. Zpívají Lucy Crowe, Andrew Staples, Derek Welton, Jan Martiník a Pražský filharmonický sbor, vypravěčem je herec Simon Callow.

Nahrávka ve špičkové interpretační sestavě jako první zachycuje zvukovou podobu původní anglické verze podle nového vědeckého vydání – kritické edice, pod níž jsou podepsány Institut Bohuslava Martinů a nakladatelství Bärenreiter. Určitě má šanci uspět i v zahraničí. Martinů totiž vytvořil unikátní stylizovaný pohanský výjev o věcech ovšem nepříliš vzdálených standardním křesťanským duchovním oratoriím, myšlenkově i hudebně nesmírně silné, výjimečné dílo, barvité, místy velmi přístupné, místy tajemně fantazijní. Dílo, které v závěru dráždivě nabízí jenom otázky – a žádné odpovědi… Honeck sice má výrazné zkušenosti s hudbou českých autorů, ale s tvorbou Martinů přece jen menší. Zhostil se nicméně úkolu skvěle. Skladba vyznívá přes svou originální koncepci a řadu zvukových detailů kompaktně a naprosto přesvědčivě v duchu předlohy: starobyle, dramaticky, syrově, i na místech projasnění nikoli idylicky – a v závěru i tajemně a mysteriózně – s jasným podtržením závažnosti myšlenkového poselství. Mimořádný part má v tomto podivuhodném díle sbor a Lukáš Vasilek své těleso připravil dokonale.

Novinky se dají zachytit i v komorní hudbě. Mladý fagotista Jan Hudeček, který vyhrál v roce 2014 soutěž Pražského jara a vedle práce v Orchestru Národního divadla také učí na AMU, natočil na své první CD hudbu francouzských autorů – Henriho Dutilleuxe, Eugéna Bozzy, Alexandera Tansmana a dalších. Díla z let 1921 až 1984, o něž sdílel zájem už se svými pedagogy. Spoluúčinkuje klavíristka Alena Grešlová. Fagot představují jako nástroj schopný širokého spektra od lyriky po vrcholnou virtuozitu, jako nástroj po technické i výrazové stránce schopný mnohem větší škály možností, než si běžně představujeme. Můžeme obdivovat krásu tónu, kouzelně provázané melodie, výmluvnost a poetičnost hudby, můžeme ocenit prstovou a dechovou techniku. Můžeme oceňovat parametry hudby, které bychom u fagotu možná ani nehledali. Jan Hudeček – aniž by to jakkoli okázale zdůrazňoval – jako kdyby neměl žádné limity.

František Benda byl houslista a skladatel působící v osmnáctém století na pruském královském dvoře. Roman Novotný, flétnista České filharmonie a současně renomovaný komorní hráč, člen Kvinteta Afflatus, natočil pro Radioservis všechny jeho flétnové sonáty – je jich na dvou CD celkem devět. Spolu s Novotným hrají harfistka Jana Boušková, cembalista Aleš Bárta a violoncellista Jan Keller. Bendu představují jako jednoho z klíčových Čechů, předchůdců klasicismu. Vědomě nesledují trendy poučené hry na dobové nástroje, ale využívají nástroje současné a na nich hledají ten nejkrásnější zvuk a výraz, rozumně přiměřený tehdejšímu stylu, ale jinak osobní, především krásný, ušlechtile klasický a vyrovnaný. Slyšíme setrvale zajímavý a stálý, přitom neustále proměnlivý kompoziční i interpretační standard. Vzorový počin – a velká hodnota je i v úplnosti…!

Od úmrtí skladatele Petra Ebena uplynulo v říjnu deset let. U Supraphonu vyšla deska se třemi jeho komorními skladbami. Je tu nahrávka Klavírního tria, díla z druhé poloviny osmdesátých let, úplně první snímek Klavírního kvintetu – díla z roku 1992 napsaného pro britský soubor The Nash Ensemble – a teprve druhá nahrávku Smyčcového kvartetu, skladby s podtitulem Labyrint světa a ráj srdce. Eben sice patřil k hraným autorům, ale skutečného uznání se mu dostalo až po roce 1989, kdy se teprve mohl stát profesorem skladby na AMU a předsedou výboru Pražského jara, kdy dostával ceny a vyznamenání. Bylo proč – zejména varhanní a vokální skladby pocházející z období padesátých až osmdesátých let nesou nejen pečeť kompozičního mistrovství, ale také významná poselství. A je tomu tak i v případě děl, která na desce hrají Kvarteto Martinů a Karel Košárek. Se samozřejmostí prezentují Ebenovy komorní skladby jako usazená díla skutečného klasika, jako moderní současnou hudbu, která není jen hledáním a experimentováním, ale navazuje na tradice, jako hudbu, která má zřetelnou stavbu a průběh a která má obsah.

Hudbu Petra Ebena – na nástroj v chrámu sv. Jakuba, kde sama působí – natočila nově také varhanice Irena Chřibková, která se jí věnuje soustavně. Natočila, a to vzácně ve verzi s přednášenými texty, Ebenův cyklus Faust. Společně s herci Alfredem Strejčkem a Hanou Benešovou. Nejdříve šlo o scénickou hudby pro vídeňský Burgtheater, když tam Goethova Fausta režíroval Otomar Krejča. Na její motivy pak vznikla na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let rozměrná varhanní skladba zachycující svár dobra a zla ve Faustově nitru. Ebenovy varhanní skladby jsou vděčné, vesměs s tématem či programem, jsou to skladby barevné a komunikativní. A často dramatické. Což u faustovského námětu – u tématu smlouvy s ďáblem – platí dvojnásob. Interpretka bezpečně cítí Ebenův styl, dokáže v komplikovaném materiálu vyhmátnout to hudebně podstatné a důležité… a nakonec i poselství, o které mu šlo. Rovněž její provedení charakterizuje samozřejmost, s níž Ebenovu hudbu hraje jako něco už zavedeného, klasického.

Hudbě klasiků, autorů z českých zemí působících ve Vídni, se věnuje v poslední době soustavně dirigent Marek Štilec. I jeho nahrávky děl skladatele Koželuha – nově teď psaného jako Koželucha – potvrzují, že CD jsou naživu. A natáčí se dál.