Cecilia Bartoli: Českou hudbu samozřejmě znám

Je jednou z nejpopulárnějších a nejuznávanějších současných operních hvězd, a to už od konce minulého století. Zdá se, že její energie je bezedná, o nápadech na originální hudební projekty ani nemluvě. Pokaždé, když příjde s něčím novým, jakoby překonala sebe samu. Vzpomeňme třeba jen na její nahrávky Vivaldiho, Glucka, Salieriho, na album Opera Proibita, Maria či Sacrificium. Anebo na senzaci, kterou způsobí snad každé její vystoupení na divadle.

Nejnovější projekt Cecilie Bartoli “Vivaldi – Od Benátek po Versailles” pozná příští rok ještě před prázdninami Praha. Čtyřiačtyřicetiletá charismatická umělkyně, jejíž kariéra trvá už čtvrt století, přijede do naší metropole s špičkovým souborem Ensemble Matheus, specializujícím se na hru na dobové nástroje. Vyjednávání a hledání vhodného termínu prokoncert italské mezzosopranistky Cecilie Bartoli v Praze trvalo dlouhých sedm let…

Co můžete o projektu, se kterým přijedete do Prahy prozradit? Jaký k němu máte vztah?

V roce 1999 vyšla moje první nahrávka s Vivaldim a stala se velkou senzací. Před tím nikdo nevěřil, že Vivaldi napsal tak vokálně zajímavou hudbu – před tím byly v podstatě známé jen jeho houslové skladby. Od té doby došlo k velké renesanci Vivaldiho oper, které jsou uváděny na letních festivalech i během běžných divadelních operních sezon. Francouzský soubor Ensemble Matheus a jeho dirigent Jean-Christophe Spinosi sehráli klíčovou roli při znovuobjevování Vivaldiho oper, Vivaldiho díla se pro tento soubor stala po určitou dobu klíčovou součástí jejich repertoáru. S tímto souborem jsem chtěla navázat dlouhodobou spolupráci a nakonec jsme našli skladatele a projekt, který je pro naši spolupráci tím nejpřirozenějším – Vivaldiho …!

Stále přicházíte s něčím novým. S kým vybíráte nový repertoár? Jaká jsou vaše hlavní kritéria pro to, co chcete zpívat?

Pořád mám v hlavě spoustu nápadů. Problém je najít čas se jim všem detailně věnovat. Když máte turné nebo pracujete na nějakém projektu, pak tyhle myšlenky na nové věci ustoupí do pozadí a po čase se k nim znovu vrátíte. Stejně tomu bylo i s Vivaldim. Nebo na něčem konkrétním pracujete a u té práce zjišťujete, čím ten konkrétní skladatel žil, když hudbu psal, od koho se učil, z čeho vycházel… A z toho vám krystalizují myšlenky na nové věci. Na začátku své kariéry jsem se hodně věnovala Mozartovi. Jednoho dne mi Harnoncourt řekl, jak byl pro Mozarta důležitý Haydn. A potom jsem zjistila, že další dva velcí skladatelé v době Mozartově byli Gluck a Salieri. Došla jsem k závěru, že jestli je Mozart tolik obdivoval, jejich hudba nemůže být tak špatná, jak se dnes dočteme v mnohých knihách. A skutečně. Tihle lidé napsali tolik krásné hudby.Když to shrnu: Jsem zvídavá a ráda objevuju novou zajímavou hudbu, která mě inspiruje a vybízí k tomu si ji zkusit zazpívat. A samozřejmě zpívám takovou hudbu, která je vhodná pro můj hlas.


Před pár měsíci jste zpívala svoji první Normu. Jak dlouho jste ji připravovala?

V roce 2008 jsem při koncertech vzdávala poctu slavné zpěvačce období romantismu Marii Malibran, která byla jednou z oblíbených interpretek Rossiniho a Belliniho. A v rámci mnoha aktivit u příležitosti dvoustého výročí jejího narození v průběhu jubilejního roku jsem také nahrála Belliniho “Casta diva” a zpívala “Náměsíčnou” . Samozřejmě, že Norma se mi vryla pod kůži a nedalo se na ni zapomenout. Nakonec jsem se rozhodla si ji vyzkoušet celou. Dirigoval Thomas Hengelbrock a jak je mým zvykem, doprovázena jsem byla dobovými nástroji. Chtěla jsem jít znovu do způsobu zpěvu a podoby zvuku z časů Malibran. Byla mezzosopranistka a byla jednou z nejpopulárnějších Norem během celého Belliniho života. Adalgisa mimochodem byla tehdy lehký sopránek . Tak to za života Rossiniho bylo zvykem i v Lazebníku sevillském, Popelce a dalších operách.

Samozřejmě, že jsem tuto operu znala, ale trvalo dlouho, než jsem ji sama nastudovala. Diskutovala jsem o tom hodně s muzikologem a dirigentem. Je to práce, která mi zabrala dlouhý čas, a byla docela náročná, protože musíte změnit tolik věcí, které již od dob studií máte naučené a děláte je jinak. Zpívat autenticky vyžaduje úplně jiný přístup.

Zpíváte mezzosopránové i sopránové role. Považujete se sama spíš za mezzosoprán nebo soprán? Jak velký je vůbec váš hlasový rozsah?

Až do poloviny 19. století neexistoval typ hlasu dnes známý jako mezzosoprán. Pokud budete studovat Cosi fan tutte nebo dokonce Normu, tak zjistíte, že všechny ženské party jsou napsány pro soprán. Najdete tam i kontraalt. Ale mezzosoprán, jak jej známe dnes, se pravděpodobně začal objevovat až po skončení éry kastrátů. Tenkrát ty nebohé dámy, které nahradily kastráty, musely čelit velké výzvě – nahradit obrovské hvězdy své doby. Kastráti se těšili velké úctě. Obvykle tehdy dámy měly tmavěji zabarvený a velmi flexibilní hlas, což znamenalo, že se jim lehce zpívaly koloratury. Měly také velký rozsah – v případě rolí vhodných pro mne skoro tři oktávy. Ale samozřejmě ani já nemám tak pevné a mohutné plíce, jako měli mužští kastráti. A tak zpívat tenhle repertoár v dobové podobě je pro ženu nesnadný úkol.

Zpívala jste někdy českou hudbu? Znáte ji? Neměla byste na něco z ní chuť?

www.ceciliabartolionline.com