Cecilia Bartoli pro svět objevuje ruské baroko

Seznámení s projektem St. Petersburg a rozhovor s jeho protagonistkou 

Barokní opera vznikla počátkem sedmnáctého století v Itálii, inspirována pozdně renesančními madrigalovými komediemi, přičemž za prvního autora nové hudební formy je všeobecně považován Claudio Monteverdi. Jeho následovníci netvořili jen v Itálii, svá scénická díla o několik desítek let později uváděli Henry Purcell v Anglii nebo Jean-Baptiste Lully (byť ten byl původem Florenťan) u francouzského dvora. Velkého rozmachu potom opera dosáhla v období vrcholného baroka, tedy v první polovině století osmnáctého, zejména v dílech hvězdné trojice Rameau–Vivaldi–Händel.

Málokdo by si ještě donedávna spojoval barokní operu s Ruskem, vždyť i v myslích mnoha hudebních odborníků je zakotveno, že první ruskou operou byl až Glinkův Život pro cara z roku 1836. Nový projekt špičkové italské mezzosopranistky Cecilie Bartoli ale odhaluje světu, že původní opera se hrála na carském dvoře v Petrohradě už o sto let dříve! Zaujetí pro studium dějin italské vokální hudby Cecilii přivedlo několikrát k pramenům, jež se zmiňovaly o italských skladatelích, kteří vždy určitý čas působili v Rusku. Klíčovou roli v jejich angažmá přitom hrály tři osvícené ženy – carevny, které usilovaly o to, aby se i v petrohradských palácích a divadlech provozovala ta nejsoučasnější hudba. Svoji úlohu ve snahách ruských panovnic měly dozajista i jejich „evropské“ vazby.

První z nich, Anna Ivanovna, neteř cara Petra Velikého, byla provdána za Fridricha Viléma, knížete kuronského (část dnešního Lotyšska), a velkou část svého života před korunovací strávila v Jelgavě. V dubnu 1730 byla korunována na carevnu a jedním z jejích prvních počinů bylo přesunutí carského sídla z Moskvy do Petrohradu, kde mimo jiné založila tradici dvorských skladatelů. Na počátku řady znamenitých osobností na tomto postu stanul Francesco Araia, rodák z Neapole, který už začátkem roku 1736 v petrohradském Zimním paláci uvedl svou operu La forza dell’amore e dell’odio (Síla lásky a nenávisti) na libreto Giuseppa Bonecchiho, básníka, jehož si z Itálie přivezl s sebou. Mimochodem, Bonecchi se později vrátil do Neapole, kde jedno z jeho libret, Il Bellerofonte, zhudebnil v roce 1767 i Josef Mysliveček.

Houslista Domenico Dall’Oglio pocházel z Padovy, kde studoval u Tartiniho. V Petrohradě se objevil v roce 1735 společně se svým bratrem, cellistou Giuseppem. Oba působili u dvorského orchestru téměř třicet let. Dall’Oglio několikrát zastoupil i za samotného maestra Araiu a pro dvůr také komponoval, často ve spolupráci s dalším houslistou z carského orchestru Luigim Madonisem.

Araia v Petrohradu v roli dvorského skladatele napsal minimálně pět oper, většinu z nich ovšem už za další carevny, Alžběty Petrovny, dcery Petra Velikého a Kateřiny I., v jejíž krvi kolovala polská, litevská i německá krev. Za Alžbětiny vlády se Araiovým nástupcem na místě dvorského skladatele stal v roce 1758 Hermann Raupach, cembalista a skladatel původem z německého Stralsundu, působící v carské metropoli nejprve na postu zástupce dirigenta carského dvorského orchestru. Raupach byl jedním z prvních skladatelů, kteří v Petrohradě komponovali na originální ruská libreta, jeho první operou v ruštině byla Alceste na text básníka Alexandra Sumarokova (autora také úplně prvního operního libreta v ruštině – jeho text Cefal’ I Prokris zhudebnil Francesco Araia v roce 1755).

Zmiňovaným dirigentem dvorského orchestru byl další Ital, Vincenzo Manfredini, rodák z Pistoii nedaleko Florencie. Do Petrohradu se dostal v roce 1757 společně se svým bratrem, zpěvákem (a kastrátem) Giuseppem jako člen operní společnosti Giovanniho Battisty Locatelliho, která dostala pozvání, aby na carském dvoře pravidelně každý týden uváděla italské opery. V Petrohradě zůstal až do roku 1769, řadu let působil na pozici ředitele dvorské opery a vedle nových děl pro carský dvůr komponoval také balety k operám Baldassara Galuppiho, slavného benátského autora nastoupivšího na post dvorského skladatele v Petrohradě v roce 1765 na pozvání třetí carevny, Kateřiny Veliké (která se narodila ve Štětíně jako anhaltsko-zerbstská princezna Sofie Augusta Frederika), na období tří let. Manfredini se na sklonku života na pozvání nového ruského cara Pavla I. do Petrohradu vrátil a po krátké době tam v roce 1799 i zemřel.

V roce 1787 Kateřina Veliká pozvala do vedení dvorské kapely v Petrohradě dalšího významného italského hudebníka, Domenica Cimarosu, jako nástupce stávajícího maestra di cappella, Giuseppa Sartiho. Cimarosa na carském dvoře působil čtyři roky, poté změnil své působiště a stal se hofkapellmeistrem u císařského dvora Leopolda II. ve Vídni, kde nahradil Antonia Salieriho.

Historie tvorby předních, převážně italských skladatelů a hudebníků u carského dvora v Petrohradě v osmnáctém století je tedy skutečně pestrá. Rozsáhlá je i operní tvorba, která byla pro ruské monarchy na místě zkomponována. Donedávna byla tato literatura ukrytá v archivech Mariinského divadla a veřejnosti nepřístupná, až zájem a vytrvalost Cecilie Bartoli pomohla těmto skrytým pokladům po více než dvou stoletích opět na světlo. Projekt St. Petersburg byl veřejně představen na podzim 2014 při koncertu ve Versailles a jeho evropské turné bylo s mimořádným ohlasem zahájeno 22. října v Berlíně.

Pražské publikum se na uvedení projektu St. Petersburg může těšit díky agentuře Nachtigall Artists. Cecilia Bartoli vystoupí 24. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina za doprovodu ansámblu I Barocchisti pod vedením Diega Fasolise. Následující rozhovor je zároveň pozvánkou na nadcházející pražský koncert.
Váš nový projekt nazvaný St. Petersburg odhaluje neznámá díla italských skladatelů komponovaná pro ruský carský dvůr osmnáctého století. Co bylo prvním podnětem k tomu, abyste hledala skryté poklady právě tam?

Před mnoha lety, během přípravy mého dřívějšího projektu Sacrificium, jsem se v životopisech italských autorů osmnáctého století často setkávala s jejich emigrací – odcházeli do Německa (jako třeba Agostino Steffani), do Anglie, ale také do Petrohradu. Na konzervatoři jsme se přitom učili, že ruská opera se zrodila až v roce 1836, kdy Glinka složil svůj Život pro cara. Působení Italů v Rusku podnítilo moji zvědavost a já jsem začala pátrat podrobněji…

Jak dlouho trvalo vaše pátrání v petrohradských archivech, než jste odhalila to, v co jste věřila?

Ach – to byl velmi dlouhý proces! Podnikla jsem do Petrohradu několik cest a tam se brzy ukázalo, že ty nejzajímavější partitury leží v archivu Mariinského divadla, přístup k nim byl ale přísně zakázán. Nakonec se mi podařilo přesvědčit Valerije Gergijeva o tom, jak důležitý materiál to bude pro ruské kulturní dědictví, a s jeho pomocí jsem nakonec povolení k bádání v archivu získala.

Pocítila jste nějaká specifika v dílech italských skladatelů, kteří tvořili daleko od svých domovů, v naprosto odlišných jazykových a klimatických podmínkách i v rozdílných historických souvislostech?

Ano – to bylo pro mě to největší překvapení! Na první pohled se ta hudba italskému baroknímu stylu velice podobá. Potom jsem ale zjistila, že obsahuje něco zvláštního, jakýsi nový duch, zejména v pomalých áriích. Melodie jsou patetičtější, emotivnější – myslím, že to je způsob, jakým italští skladatelé přizpůsobovali svůj styl „ruské duši“.

Zůstává v Rusku ještě více skrytých pokladů, které by mohly překvapit hudební svět?

Ano, samozřejmě, té hudby je tam ještě tolik! Při přípravě nového CD i při koncertní dramaturgii jsem musela udělat výběr, protože stopáž nahrávky i doba trvání jednoho koncertu jsou časově omezeny. Přála bych si, aby se našlo více podobně zvědavých hudebníků, kteří by v pátrání po této nádherné hudbě, která byla na více než dvě stě let uložena k spánku, i nadále pokračovali!

Historie znovuobjevené hudby je úzce spojena s příběhem tří ruských panovnic. Na fotografiích k novému projektu se objevujete jako jedna z nich. Jak jste se cítila takto oděna?

Poté, kdy Petr Veliký v roce 1703 založil město Petrohrad, v Rusku v průběhu osmnáctého století vládly tři carevny po sobě: Anna Ivanovna, Alžběta a Kateřina Veliká. Byly to ony, kdo otevřel panovnický dvůr Evropě, zvaly k sobě skladatele, architekty a další umělce z celého kontinentu. Došlo tak k nevšední umělecké a myšlenkové výměně a inspiraci. Titulním obrázkem svého projektu a s pomocí šatů, které oblékám při koncertním turné, bych chtěla přitáhnout pozornost k propojení celého příběhu a hudby, která stojí za ním.

Vůbec poprvé zpíváte některé árie v ruštině. Je to pro vás vždy nová zkušenost anebo spíš radost, když své schopnosti rozšiřujete o další jazyk?

Člověk by se měl stále něco nového učit a pro mě byla ruština samozřejmě velmi vzrušující, novou výzvou. Před několika lety jsem se ptala Mirelly Freni – která kdysi zpívala ruský repertoár – zda je možné se ruštině naučit, a ona odpověděla: „Je to obtížné, ale ne nemožné“. Proto jsem se rozhodla tuto hozenou rukavici zvednout a začala jsem spolupracovat ne s jedním, ale hned se dvěma ruskými jazykovými poradci. V tom jazyce je mnoho nových samohlásek i souhlásek, musela jsem nejdříve přivyknout neznámé výslovnosti, než jsem přistoupila k nahrávce dvou Raupachových árií. Moje ruština samozřejmě dodnes není na té úrovni, abych v ní vedla konverzaci, ale kdoví, možná se v budoucnu ke studiu ještě vrátím – první krok už mám za sebou…

Dokázala byste po několikerých návštěvách Petrohradu i dnes najít paralely mezi někdejším centrem carského Ruska, kterému se často říká „Benátky severu”, a západními metropolemi?

Nádhera Petrohradu je úchvatná! V průběhu svých několika pobytů v Petrohradu jsem zjistila, že jeho působivost má velmi blízko ke stylu ohromných barokních paláců, jako je třeba Versailles. Je vždy ohromně zajímavé, jak architektura jednoho místa vychází na jedné straně z vlastního historického dědictví a na té druhé je inspirována zvnějšku – ve svém výsledku je to právě ta neobvyklá směs, která charakterizuje tak elegantní styl, jímž se chlubí Petrohrad.

Projekt St. Petersburg představíte v pražském Rudolfinu, v sále, kam se v posledních letech pravidelně a s velkým úspěchem vracíte. Myslím, že pražské publikum bude i tentokrát stejně nedočkavé…

Jsem šťastná, že s tímto programem přijedu také do Prahy, do města plného historie, které miluji! Po tolika koncertech v Rudolfinu se v té nádherné budově cítím už trochu jako doma a moc se těším na to, že se tam se svými posluchači opět potkám – pamatuji si je jako vždy srdečné, pozorné a vstřícné. Bude pro mě velkým potěšením, že se s nimi budu moci podělit o své nově odhalené hudební poklady!

Děkuji za rozhovor.

Cecilia Bartoli – St. Petersburg
Dirigent: Diego Fasolis
I Barocchisti
24. listopadu 2014 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha

program:
– Hermann Raupach: Marcia (Alceste)
– Francesco Domenico Araia: Vado a morir (La forza dell’amore e dell’odio)
– Domenico Dall’Oglio / Luigi Madonis: De’ miei figli
– Johann Adolf Hasse: La clemenza di Tito (Prolog)
– Francesco Maria Veracini: Ouvertura č. 6 g moll (Allegro)
– Hermann Raupach: Иду на смерть (Alceste)
– Nicola Antonio Porpora: Sinfonia (Il Germanico in Germania)
– Francesco Domenico Araia: Pastor che a notte ombrosa (Seleuco)
– Hermann Raupach: O placido il mare (Siroe, re di Persia)
– Domenico Dall’Oglio: Symfonie A Dur (1. Allegro – 2. Andante – 3. Allegro)
– Vincenzo Manfredini: Non turbar que’ vaghi rai (Carlo Magno)
– Johann Adolf Hasse: Se mai senti spirarti sul volto (La clemenza di Tito)
– Johann Adolf Hasse: Vò disperato a morte (La clemenza di Tito)
– Francesco Domenico Araia: Symfonie D Dur (1. Allegro)
– Nicola Antonio Porpora: Nobil onda (Adelaide)

Foto archiv