Cecilia Bartoli pro svět objevuje ruské baroko

  1. 1
  2. 2

Seznámení s projektem St. Petersburg a rozhovor s jeho protagonistkou 

Barokní opera vznikla počátkem sedmnáctého století v Itálii, inspirována pozdně renesančními madrigalovými komediemi, přičemž za prvního autora nové hudební formy je všeobecně považován Claudio Monteverdi. Jeho následovníci netvořili jen v Itálii, svá scénická díla o několik desítek let později uváděli Henry Purcell v Anglii nebo Jean-Baptiste Lully (byť ten byl původem Florenťan) u francouzského dvora. Velkého rozmachu potom opera dosáhla v období vrcholného baroka, tedy v první polovině století osmnáctého, zejména v dílech hvězdné trojice Rameau–Vivaldi–Händel.

Málokdo by si ještě donedávna spojoval barokní operu s Ruskem, vždyť i v myslích mnoha hudebních odborníků je zakotveno, že první ruskou operou byl až Glinkův Život pro cara z roku 1836. Nový projekt špičkové italské mezzosopranistky Cecilie Bartoli ale odhaluje světu, že původní opera se hrála na carském dvoře v Petrohradě už o sto let dříve! Zaujetí pro studium dějin italské vokální hudby Cecilii přivedlo několikrát k pramenům, jež se zmiňovaly o italských skladatelích, kteří vždy určitý čas působili v Rusku. Klíčovou roli v jejich angažmá přitom hrály tři osvícené ženy – carevny, které usilovaly o to, aby se i v petrohradských palácích a divadlech provozovala ta nejsoučasnější hudba. Svoji úlohu ve snahách ruských panovnic měly dozajista i jejich „evropské“ vazby.

První z nich, Anna Ivanovna, neteř cara Petra Velikého, byla provdána za Fridricha Viléma, knížete kuronského (část dnešního Lotyšska), a velkou část svého života před korunovací strávila v Jelgavě. V dubnu 1730 byla korunována na carevnu a jedním z jejích prvních počinů bylo přesunutí carského sídla z Moskvy do Petrohradu, kde mimo jiné založila tradici dvorských skladatelů. Na počátku řady znamenitých osobností na tomto postu stanul Francesco Araia, rodák z Neapole, který už začátkem roku 1736 v petrohradském Zimním paláci uvedl svou operu La forza dell’amore e dell’odio (Síla lásky a nenávisti) na libreto Giuseppa Bonecchiho, básníka, jehož si z Itálie přivezl s sebou. Mimochodem, Bonecchi se později vrátil do Neapole, kde jedno z jeho libret, Il Bellerofonte, zhudebnil v roce 1767 i Josef Mysliveček.

Houslista Domenico Dall’Oglio pocházel z Padovy, kde studoval u Tartiniho. V Petrohradě se objevil v roce 1735 společně se svým bratrem, cellistou Giuseppem. Oba působili u dvorského orchestru téměř třicet let. Dall’Oglio několikrát zastoupil i za samotného maestra Araiu a pro dvůr také komponoval, často ve spolupráci s dalším houslistou z carského orchestru Luigim Madonisem.

Araia v Petrohradu v roli dvorského skladatele napsal minimálně pět oper, většinu z nich ovšem už za další carevny, Alžběty Petrovny, dcery Petra Velikého a Kateřiny I., v jejíž krvi kolovala polská, litevská i německá krev. Za Alžbětiny vlády se Araiovým nástupcem na místě dvorského skladatele stal v roce 1758 Hermann Raupach, cembalista a skladatel původem z německého Stralsundu, působící v carské metropoli nejprve na postu zástupce dirigenta carského dvorského orchestru. Raupach byl jedním z prvních skladatelů, kteří v Petrohradě komponovali na originální ruská libreta, jeho první operou v ruštině byla Alceste na text básníka Alexandra Sumarokova (autora také úplně prvního operního libreta v ruštině – jeho text Cefal’ I Prokris zhudebnil Francesco Araia v roce 1755).

Zmiňovaným dirigentem dvorského orchestru byl další Ital, Vincenzo Manfredini, rodák z Pistoii nedaleko Florencie. Do Petrohradu se dostal v roce 1757 společně se svým bratrem, zpěvákem (a kastrátem) Giuseppem jako člen operní společnosti Giovanniho Battisty Locatelliho, která dostala pozvání, aby na carském dvoře pravidelně každý týden uváděla italské opery. V Petrohradě zůstal až do roku 1769, řadu let působil na pozici ředitele dvorské opery a vedle nových děl pro carský dvůr komponoval také balety k operám Baldassara Galuppiho, slavného benátského autora nastoupivšího na post dvorského skladatele v Petrohradě v roce 1765 na pozvání třetí carevny, Kateřiny Veliké (která se narodila ve Štětíně jako anhaltsko-zerbstská princezna Sofie Augusta Frederika), na období tří let. Manfredini se na sklonku života na pozvání nového ruského cara Pavla I. do Petrohradu vrátil a po krátké době tam v roce 1799 i zemřel.

V roce 1787 Kateřina Veliká pozvala do vedení dvorské kapely v Petrohradě dalšího významného italského hudebníka, Domenica Cimarosu, jako nástupce stávajícího maestra di cappella, Giuseppa Sartiho. Cimarosa na carském dvoře působil čtyři roky, poté změnil své působiště a stal se hofkapellmeistrem u císařského dvora Leopolda II. ve Vídni, kde nahradil Antonia Salieriho.

Historie tvorby předních, převážně italských skladatelů a hudebníků u carského dvora v Petrohradě v osmnáctém století je tedy skutečně pestrá. Rozsáhlá je i operní tvorba, která byla pro ruské monarchy na místě zkomponována. Donedávna byla tato literatura ukrytá v archivech Mariinského divadla a veřejnosti nepřístupná, až zájem a vytrvalost Cecilie Bartoli pomohla těmto skrytým pokladům po více než dvou stoletích opět na světlo. Projekt St. Petersburg byl veřejně představen na podzim 2014 při koncertu ve Versailles a jeho evropské turné bylo s mimořádným ohlasem zahájeno 22. října v Berlíně.

Pražské publikum se na uvedení projektu St. Petersburg může těšit díky agentuře Nachtigall Artists. Cecilia Bartoli vystoupí 24. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina za doprovodu ansámblu I Barocchisti pod vedením Diega Fasolise. Následující rozhovor je zároveň pozvánkou na nadcházející pražský koncert.
Váš nový projekt nazvaný St. Petersburg odhaluje neznámá díla italských skladatelů komponovaná pro ruský carský dvůr osmnáctého století. Co bylo prvním podnětem k tomu, abyste hledala skryté poklady právě tam?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na