Kdo tuto mezzosopranistku déle sleduje a zná, věděl, na co se může 9.června v Rudolfinu těšit. Kdo Cecilii Bartoli naživo dosud neslyšel, což je i můj případ, pro toho bylo její první vystoupení v Praze ohromujícím zážitkem. Především se její pěvecká technika, rychlost a hlasová flexibilita vymyká všemu, co jsme v Rudolfinu dosud slyšeli.
Zaujme už její mimořádný přístup – Bartoli není hvězda, která zazpívá čtyři árie a zbytek vyplní orchestr. Svůj pražský debut si odpracovala víc než poctivě – zařadila do programu dvanáct (!) velmi náročných a poměrně dlouhých árií z Vivaldiho málo známých oper. Koncert také trval s přídavky skoro tři hodiny a orchestr hrál samostatně jen třikrát!
Bartoli přijela do Prahy komorním orchestrem staré hudby Ensemble Matheus, s jehož zakladatelem a dirigentem Jeanem-Christophem Spinosim společně vyhledávají a uvádějí zapomenuté skvosty barokní hudby. V pražském programu nazvaném Vivaldi Ritrovato společně představili árie z Vivaldiho oper Ottone in villa, L´Olimpiade, Bajazet, Farnace, které nazpívala na své „Vivaldi Album“ ( Decca) a v druhé polovině uvedla nový repertoár z oper La Silva, Orlando furioso, Catone in Utica, Andromeda liberata a Argippo. Na koncert si připravila dvě stejné róby, lišící se jen barvou – ostře zelenou pro první a rudou pro druhou polovinu večera.
Hudba, byť jemná a intimní, zároveň dává vyznít velkým emocím a vášni, přesně podle barokní teorie afektu se nálady prudce střídají. Bartoli dokázala právě tyto emoce do starých partitur vdechnout, velmi sugestivně je předvést i na pódiu (například neústupně rozkročená se zaťatou pěstí) a skladby tak zněly velmi živě a naléhavě. Po pěvecké stránce jsou to árie neskutečně technicky náročné – Vivaldi zachází s lidským hlasem jako s běžným hudebním nástrojem a Bartoli musela zvládat rychlé přesné běhy, figurace, výškové skoky a návraty mezi různými rejstříky (název opery „Olympiáda“ v tomhle smyslu docela sedí), nebo naopak pomalé nekonečně dlouhé fráze na jeden dech (Bajazet). To vše ještě vyšperkovala stylově věrnými barokními ornamenty.
Také skvělý Ensemble Matheus hrál úplně jinak, než jsme dřív slýchali u souborů staré hudby. To nebylo žádné ukňourané „předvádění autentické interpretace“, hráli s jiskrou, svižně a vytříbeně, užívali si radost ze hry i humor (velmi živý dirigent Spinosi stále něco gestikuloval, „tančil“ a skákal kolem zpěvačky nebo pultíku). I když vše nebylo vždy bezchybné (v prvním kuse se teprve s Bartoli slaďovali a v houslovém dvojkoncertu padlo také pár not „pod pult“), jejich sebejistota a nadhled, i ta zmíněná radost byly velmi přitažlivé.
Oblíbeným zvykem operních skladatelů je také postavit duet jako souboj hlasu s jiným nástrojem, zde s houslemi (La silva/Les, pro dokonalost iluze se na začátku se dokonce ozvaly reprodukované hlasy ptáků), nebo s hobojem (v přídavku z Händelova Amadigi). A většinou v tom souboji na rychlost a přesnost vyhrávala právě Bartoli. Jednu část árie zazpívala i dozadu pro diváky na varhanní empoře. Na závěr se dočkala dlouhých ovací publika, které odměnila i přes pokročilou dobu ještě dvěma přídavky – již zmíněnou Händelovou árií Destero (Amadigi) s hobojem a barokní trubkou a árií M’adora l’idol mio z Händelovy opery Teseo. Obě ukázky vrcholného baroka posílené navíc o dechy byly skvostnou tečkou za mimořádným večerem.
Cecilia Bartoli – Vivaldi Ritrovato
Cecilie Bartoli (mezzosoprán)
Ensemble Matheus
Dirigent: Jean-Christophe Spinosi
Laurence Paugam – housle
9.června 2011 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Antonio Vivaldi:
– „Gelosia, tu già rendi l’alma mia“ from „Ottone in villa“
– „Zeffiretti che sussurate“ from an unknown opera
– „Tra le follie. Siam navi all’onde algenti“ from „L’Olimpiade“
– Sinfonia La Fida Ninfa (L’Olimpiade)
– „Sposa, son disprezzata“ from Bajazet
– Sinfonia RV 116 (Orlando Furioso)
– „Gelido in ogni vena“ from „Farnace“
– „Anch’il mar par che sommerga“ from „Bajazet“
— přestávka —
– „Quel augellin“ from „La Silva*
– „Sol da te, mio dolce amore“ from „Orlando furioso“
– „Ah, fuggi rapido“ from „Orlando furioso“
– Sinfonie in si minore RV 168 –Allegro
– „Se mai senti sul volto“ from „Catone in Utica“
– Concerto 2 violins D maj. RV 513 -Allegro
– „Sovente il sole“ from „Andromeda liberata“
– „Se lento ancora il fulmine“ from „Argippo“
přídavky:
Georg Friedrich Händel: „Destero“ from „Amadigi“
Georg Friedrich Händel: „M’adora l’idol mio“ from „Teseo“