Cecílie a píšťalka

Petr Veber, 19.11.2017 16:57 aktualizováno

„Děkujeme,“ říká zřetelně muž na pódiu Dvořákovy síně do potlesku a strká nástroj do náprsní kapsy. Když na něj před chvílí hrál, pohrával si s tóny jako nezbedný kluk. Když zrovna nehrál, usmíval se a snažil se spoluhráče současně povzbudit i odbourat. Jiří Stivín, se sopraninovou zobcovou flétnou, příčnou flétnou, saxofonem a několika dalšími instrumenty, slaví s hudebními přáteli svátek svaté Cecílie. A současně nezamlčuje své pětasedmdesátiny. Lidé v auditoriu teď stojí a děkují naopak jemu – muzikantovi v tom nejkrásnějším slova smyslu.

Pocta sv. Cecílii – Jiří Stivín – Rudolfinum Praha 18. 11. 2017 (foto Petr Veber)

Nejmenší zobcovka je opravdu maličká, menší než jeho proslulá placatá čepice, kterou po celý večer nesundal z hlavy. Je zřejmé, že i v naznačeném věku je Jiří Stivín, jakkoli s vlasy a vousy již bílými, skutečně ještě stále a pořád enfant terrible české hudby. Pobaveně a nenuceně se pohybuje v prostoru mezi interpretací a improvizací, hudbou a klaunstvím, klasikou a jazzem. Je sobota večer, Stivínovy narozeniny připadají na příští čtvrtek, ale připomínají se už teď – spojeny s oslavou svátku patronky muzikantů svaté Cecílie. Koncert k její poctě pořádají v Rudolfinu lidé kolem Stivína společně s ním každoročně už celé čtvrtstoletí. A tak i letos.

Pro první polovinu zvolili Telemanna, Vivaldiho a Bacha… Než se rozezní úvodní Sonáta pro dvě flétny, jubilant – na prázdné pódium přicházející zcela sám – improvizuje. Když se objeví Zuzana Stivínová s druhou příčnou flétnou, volný proud tónů brzy nenápadně vplyne do partitury. Telemanna dvojice cítí neortodoxně, pěkně si pohrává s rozvolněnou agogikou, vychutnává si imitace i společné fráze. Vivaldiho Koncert G dur hraje pak s komorním ansámblem Jiří Stivín na krátkou zobcovou flétnu, melodickou linku zdobí a v kadenci „ulítne“ někam hodně daleko, rozverně, zábavně. A Bachův Dvojkoncert d moll pro housle, flétnu a smyčce, po úvodní etudě s laděním, hraje s kolegyní a ansámblem na delší zobcovou flétnu. Od začátku nejde o dokonalost interpretace, ale o bezprostřednost, atmosféru, o muzikantský náboj. Když pár notiček v nekonečných rychlých rozkladech u Vivaldiho spadne pod pult, nebo když jsou nahrazeny trochu jinými, nic se neděje. Publikum sem přišlo kvůli něčemu jinému, než je počítání, jestli zazněly úplně všechny předepsané tóny, a než je posuzování, jestli případně zazněly přesně.

Je to ještě zřetelnější ve druhé polovině koncertu… Jde o volně řazený řetězec hudebních úryvků a komentářů, při němž se hráči i posluchači potěšeně usmívají. Baroko střídá jazz, instrumentální hudbu vystřídá zpěv, po reprodukování zápisu přijde na řadu improvizace. Tu je kousek Michnovy Loutny české, tu Telemannova hudba, zde se ozve Čtvero ročních dob, tady něco renesančního, později Bachovo Umění fugy… Někdy hudba navazuje střihem, jindy přes šikovný spojovací můstek. Řídí se to jaksi samo, občas trochu přispěje Robert Hugo u varhan, občas dá pokyn hlavní protagonista. A je milé a zábavné sledovat, jak si hudebníci předávají štafetu, jak jsou někdy sami pobaveni, případně překvapeni. Nejde o cirkus, nejde o akrobacii. Je ale možné oceňovat pohotovost, nápaditost. A improvizace? Hýří jimi nejen Jiří Stivín otec, ale nepřeslechnutelně také trombonista Jan Jirucha a Jiří Stivín junior u bicích. Právě na tuto směs potěšení a muzikantské pohody lidé při každoroční oslavě svátku svaté Cecílie pravidelně chodí.

Proud hudby končí nádherně – hudebně i šířeji emociálně. Komorní soubor na pódiu přechází do Bachovy duchovní hudby – a v okamžiku, kdy cítíte, že má nastoupit zpěv, se tak stane, ale jinak, než čekáte. Jesu, meine Freude nezpívá ta vokální skupinka nahoře u varhan jako dosud, když byl prostor pro vokální hudbu. Zpěv, nejprve tichý, po chvíli silnější a silnější, se ozývá jako čistá andělská krása odkudsi z prostoru. Chvíli vám trvá, než si uvědomíte, že sboristé nenápadně sedí v zadní části auditoria, mezi ostatními lidmi.

Ovace jsou upřímné. Následuje přídavek, o němž jubilant s úsměvem – s explicitním odkazem na Werichova slova – tvrdí, že to bude „tak blbé, až se to bude líbit“. A s nenapodobitelným šarmem pak zní v ansámblu se sólovou flétničkou něco, co by v jiném kontextu bylo jen a jen banální a nepatřičné, ale zde, přiznáno, navíc okořeněno nadsázkou a humorem, je zcela funkční. Potlesk vestoje, květiny. Ještě přídavek, Jiří Stivín už je na pódiu sám a jen tak si píská. A pak říká „děkujeme“ a strká flétničku do náprsní kapsy…

Koncert se obešel bez velkých slov, vlastně vůbec beze slov, bez proslovů a gratulací. Jen v programu bylo otištěno výstižné laudatio, které napsal Stanislav Bohadlo. A je to tak dobře. Cecílii vzdali muzikanti pomyslný hold svým uměním a k Jiřímu Stivínovi proudily pozitivní emoce tak hojně, že nebylo třeba hovořit. Sklenička sektu pro každého ve foyeru sálu byla pak už jen stejně přirozenou a nekonvenční tečkou, jak přirozený a nekonvenční je ten, jehož jméno bylo vedle Cecílie na plakátech.