Černý Massenet a bílý Puccini: Sonya Yoncheva v Praze

Prorokovat budoucnost je od nepaměti značně ošidná disciplína. Ať už jste vizionář nebo prognostik, vaši předpověď může potvrdit jedině a pouze – ona zmíněná budoucnost. A jak se říká: „Pán Bůh se nejvíc směje, když člověk něco plánuje.“ Takže být zvěstovatelem událostí zítřka chce vždy notnou dávku odvahy. Ta však zjevně nechybí hudebním publicistům ani vlivným manažerům, kteří se v posledních dvou letech vyjadřují k budoucnosti dnes třiatřicetileté bulharské sopranistky Sonyi Yonchevy.Existence sloganu Stala se hvězdou, ale míří k cíli stát se divou na samolepce z jejího debutového kompaktního disku Paris, mon amour samozřejmě nikoho nepřekvapí. Pokud se ale v recenzi téže nahrávky v časopise Opera News píše, že „tento soprán má jednoduše všechno, co je zapotřebí, aby Yoncheva nebyla jen příští Netrebko, ale rovnou novou Tebaldi nebo Callas“, musí čtenář nutně zbystřit. Ještě důležitější jsou však slova generálního ředitele Metropolitní opery Petera Gelba, který bez mrknutí oka prohlašuje, že má s Yonchevou velké plány, neboť by se mohla stát „jednou z největších hvězd, s nimiž se kdy setkal.“

Nutno přiznat, že se právě zpěvaččiny newyorské debuty v rolích Gildy, Violetty a Mimi (v posledním případě dokonce jen několik týdnů po tom, co porodila své první dítě a podle Petera Gelba „strávila na jevišti Met svou mateřskou dovolenou“) setkaly s téměř senzačním úspěchem u publika i u kritiky. Sympatie navíc si pak sopranistka získává nejen bezesporu atraktivním zevnějškem, ale i příkladem umělkyně, na níž se štěstí právem usmálo po letech poctivé a cílevědomé dřiny. Yoncheva také stále dává za pravdu rčení, že budoucnost přeje připraveným. Série triumfů, čítajících zejména mediálně oslavované záskoky za Annu Netrebko, Kristinu Opolais či Marinu Poplavskou na světových scénách je toho pádným důkazem.

Ve čtvrtek 11. června se díky agentuře Nachtigall Artists objevila Sonya Yoncheva na samostatném koncertu konečně i v Praze. Ovšem, nepředstavila se tu poprvé, ale nenápadnou dívku, která v roce 2008 v rámci festivalu Struny podzimu patřila k sólistům koncertního provedení Rameauovy barokní opery Les Indes galantes, by v ní tentokrát hledal jen málokdo… Její současný recitál vycházel z repertoáru zmíněné aktuální nahrávky firmy Sony Classical. Pouhý pohled do programu nicméně od počátku vzbuzoval mnohem radostnější očekávání, než pohled na tracklist propagovaného cédéčka.

Na něm se totiž po názvem Paříž, má láska skrývá možná až příliš rozmanitá všehochuť ukázek z oper francouzských a italských skladatelů, jejichž spojitost s městem nad Seinou je mnohdy sporná a jindy dokonce nulová (co má například venkovanka Anna z Puccininiho operní prvotiny Le Villi společného s Paříží je mi záhadou). Organizátoři koncertu v Obecním domě však v nabídky kompaktního disku doslova „vyzobali“ náplň pro dva kompaktně a ambiciózně koncipované tematické bloky.

První půle koncertu tak byla věnována výhradně opernímu dílu Julese Masseneta. PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou italského dirigenta Francesca Ivana Ciampy ji zahájila poměrně netradičně – předehrou ke slavné opeře, která se však na koncertních pódiích samostatně objevuje opravdu jen zřídka. A není divu: instrumentální úvod k opeře Werther je spíše náladovým preludiem, které má za úkol připravit posluchače na následující děj. V tomto případě ovšem skladba splnila svou roli na výbornou, protože další dvě hudební čísla na ni téměř plynule navázala. V černé róbě se totiž na scéně konečně objevila sama Sonya Yoncheva a hned na počátku nenechala nikoho na pochybách, že se před pražským publikem nehodlá nikterak šetřit.V nelehké árii Salome „Celui dont la parole… Il est doux, il est bon“ z Massenetovy Hérodiady přesvědčovaly v minulosti o kvalitě pěvecké techniky, přirozené kráse a smyslnosti svých hlasů například Montserrat Caballé či Renée Fleming. Že má Sonya Yoncheva předpoklady k tomu stát se jejich důstojnou nástupkyní, prokázala celkem suverénně. Spolehlivé a zářivé výšky střídá s plynulými přechody do spíše temněji zabarvené střední a spodní polohy, práci s dynamikou věnuje pozornost, jaká se dnes slýchá jen zřídka. A pak – v barvě jejího sopránu je cosi opravdu charakteristického, co ho činí na první poslech zapamatovatelným. První pěvecké číslo působilo po vokální stránce každopádně obdivuhodně, a pokud jsem v něm něco postrádal, pak snad jen více emocí a hlubšího prožitku ze zpívaného obsahu.

Jenže Yoncheva se svou Salome v podstatě jen rozezpívala, protože hned následující monolog Chimény „Pleurez mes yeux“ z opery Le Cid už vyzněl plnohodnotně i po herecké stránce. Rozsah a variabilita zpěvaččina hlasu jsou skutečně výjimečné. V ukázce z role, jíž běžně ztvárňují vysloveně dramatické sopranistky nebo dokonce mezzosopranistky, se cítila zjevně naprosto komfortně a obraz hrdinčina osudového váhání a duševní trýzně pěvecky a představitelsky více než věrohodně vygradovala.V programu z Massenetova skladatelského odkazu by jen těžko mohla chybět slavná orchestrální Meditace z Thais. Za jiných okolností možná trochu obehraný recitálový šlágr však tento večer výtečně souzněl s navozenou atmosférou. V precizním podání PKF se sólovým houslistou Miroslavem Vrbou zapůsobil sympaticky ztišujícím dojmem, který měl připravit půdu pro poslední pěvecký vstup první půle programu. A řekněte sami: kdy jste v průběhu operního recitálu slyšeli po symfonickém intermezzu z Thais také árii ze stejnojmenné opery? Na rozdíl od nahrávky, na níž zpívá Yoncheva s barytonistou Etiennem Depuisem scénu „C’est toi, mon pére“ (v níž hraje podstatnou roli ústřední melodie z Meditace), zazněla v Praze árie „Dis-moi que je suis belle.“ Massenetovský hodokvas do třetice všeho dobrého; už jen za dramaturgickou odvahu si první část večera zaslouží maximální uznání.

Pro druhou polovinu koncertu vyměnila sopranistka černé šaty za bílé a francouzský „pudr a menuet“ za „krev a vášeň“ oper Giacoma Pucciniho. Zdálo se, že v bílé róbě dorazila i trochu jiná Sonya Yoncheva – co do pojetí hrdinek italského skladatele (a většinu života i Massenetova současníka) poněkud více dívčí a přímočařejší. Árie z Vlaštovky „Ch’il bel sogno di Doretta“ jí tak vyšla jako koketně salónní píseň, zatímco mnohem dramatičtější „Se come voi piccina“ z Pucciniho prvotiny Víly v podstatě zbavila vášní a emocí. Učinila z ní jakýsi monolog mladé ženy na životní křižovatce, která očekává budoucnost spíše se zájmem než s obavami. Není bez zajímavosti, že orchestrální doprovod této Pucciniho juvenilie je poměrně hutný a zpěvačka subtilnějšího hlasového projevu by mohla mít problém na sebe v tak mohutné zvukové vlně upozornit. Ne tak Yoncheva, mezi jejíž přednosti patří i fakt, že její hlas je přirozeně velký a voluminózní.Poslední orchestrální číslo večera, intermezzo z Pucciniho pozdní aktovky Sestra Angelika, působilo za výstupem z Víl trochu nešťastně; přece jen se jednalo o hudbu značně odlišnou charakterem i mnohem zralejším kompozičním přístupem. Osobně se zcela neztotožňuji ani s pojetím dirigenta Ciampy, který z tohoto symfonického obrazu bolesti a beznaděje vyabstrahoval v podstatě smuteční pochod. Samotný konec oficiální části programu však opět uchvátil vokálním uměním Sonyi Yonchevy. Její interpretaci árie ze třetího dějství Bohémy „Donde lieta uscí“ považuji bez nadsázky za jednu z nejzdařilejších, jakých jsem kdy byl svědkem. Vložit tolik něhy a zároveň svůdnosti do této scény loučení nemocné ženy s životní láskou jsem snad opravdu ještě neslyšel. Závěr pak patřil Tosce. Na ztvárnění celé této úlohy má Yoncheva nepochybně ještě čas, nicméně její „Vissi d’arte“ nepostrádá promyšlenou koncepci. Po celou dobu trvání árie vzniká dojem, že její Tosca – divadelní herečka jen deklamuje text některé ze svých rolí. Teprve závěrečné „Perché…?“ ji vrací zpět do hrůzné reality, v níž tato slova zaznívají a samo finále árie tak zní velmi syrově a věrohodně.Na ovace publika odpověděla zjevně uvolněná Yoncheva sérií přídavků. Nejprve oslnila valčíkovou árií „O Paris, gai séjour“ z Lecocqovy operety Sto panen, v níž dívka Gabrielle, která se omylem ocitla na lodi plné nevěst pro anglické osadníky v Kanadě, vzpomíná na krásy rodné Paříže. Když se zdálo, že se zpěvačka definitivně rozloučila s diváky melancholickou Tostiho písní “L’ultimo bacio”, přece jen jí aplaudující posluchači donutili k návratu a neplánovanému zopakování Lecocqovy árie. Sonya Yoncheva ji však obohatila o flirtování s dirigentem, drobnou změnu textu, v němž ze Paříže stala „belle Prague“ a bouřlivě aplaudovaný taneček s polichoceným návštěvníkem z první řady…Svým pražským koncertem zkrátka bulharská pěvkyně dokázala, že všechny okázalé předpovědi její budoucí kariéry možná přece jen nejsou daleko od pravdy. A kdo ví – může se stát, že skutečnost překoná i ty nejsmělejší prognózy. Podle mého názoru však plně postačí, když se Sonia Yoncheva nestane ani novou Callas, Tebaldi či Netrebko, ale prostě zůstane Sonyou Yonchevou…

Hodnocení autora: 90%

Sonya Yoncheva (soprán)
Dirigent: Francesco Ciampa
PKF – Prague Philharmonia
11. května 2015 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
Jules Massenet:
– Werther – předehra
– Celui dont la parole… Il est doux, il est bon (Salome) – Hérodiade (1. dějství)
– Pleurez mes yeux (Chimène) – Le Cid (3. dějství)
– Meditace z opery Thaïs
– Dis-moi que je suis belle (Thaïs) – Thaïs (2. dějství)
Giacomo Puccini:
– Ch’il bel sogno di Doretta (Magda) – Vlaštovka (1. dějství)
– Se come voi piccina (Anna) – Víly  (1. dějství)
– Intermezzo z opery Sestra Angelika
– Donde lieta uscì (Mimì) – Bohéma (3. dějství)
– Vissi d’arte (Tosca) – Tosca (2. dějství)

Foto Petr Dyrc