Elgar mezi smutkem a nadějí
Violoncellový koncert e moll, op. 85 Edwarda Elgara je reakcí velmi privátní, do sebe zahleděnou a převážně smutnou. Elegický tón, který se nad dílem vznáší, jako by nenacházel žádné projasnění. Náladově se Koncert dosti těsně přimyká k Elgarově komorní tvorbě bezprostředně přecházející. Skladatel se v samém závěru války vymanil z tvůrčí i fyzické krize (díky pobytu na venkově) a nalezl nové kreativní síly, jež se zhmotnily na poli komorní hudby, v Houslové sonátě, Smyčcovém kvartetu a Klavírním kvintetu a moll, přičemž stojí za zmínku, že prvá dvě zmíněná díla byla tonálně ukotvená v e moll.
Elgarova manželka se o nich zmiňovala jako o dílech zřetelně se odlišujících ode všeho předešlého, jak ve stylu, tak v charakteru. Violoncellový koncert, rovněž v e moll, byl započat i dokončen v roce 1919 a běžně bývá vysvětlován jako reakce na válku. Vzniklo dílo kontemplativního klidu, nijak zvlášť radostné, ale rozhodně nikoli tragické, do sebe ponořené a jaksi bilancující.
O citovém pozadí můžeme jen spekulovat, ale zdá se pravděpodobné, že zde hrál svou roli i smutek, který Elgar prožíval tváří v tvář pomalému odcházení jeho věrné celoživotní družky, jež o rok později zemřela na rakovinu plic. Premiéra v říjnu 1919 dopadla katastrofálně, na vině však podle všeho byl především nedostatečný zkouškový čas, dirigent Albert Coates totiž věnoval více pozornosti jiným skladbám koncertu. Kritika přesto rozpoznala ihned zvláštní kvality díla. Koncert definitivně upoutal všeobecnou pozornost koncertního světa nicméně až v 60. letech, zejména díky dnes již legendárním snímkům s Jacquelin du Pré a Johnem Barbirollim.
Tanec napětí a jemnosti
Sol Gabetta, původem argentinská instrumentalistka žijící ve Švýcarsku, významný zjev soudobého violoncella, má dílo dokonale zažité. Nahrála Elgarův Koncert v roce 2010 s Danish National Symphony Orchestra a dirigentem Mariem Venzagem a od té doby je dílo hlavním pilířem jejího koncertního repertoáru. V Praze s ním vystoupila již v roce 2017, rovněž s Českou filharmonií.
Výkon, který předvedla Gabetta v Praze tentokrát, byl snad ještě vyzrálejší, vévodila mu důsledně domyšlená snaha vyzdvihnout ty stylové znaky díla, jež je tak nedvojsmyslně charakterizují. Melodické linie, vyzdvihnuté se vzácnou ušlechtilostí a tónovou noblesou, utvářely charakter všech čtyř vět. Tato noblesa prvého řádu se šťastně spojovala s živelnou temperamentností projevu v hybnějších částech – krásně dynamicky odstíněná pizzicata, úžasně znělá a dalekonosná, poslouží jako nejlepší příklad.
Jemné nuance v síti zvuku a gest
Zmínit nutno i vzácný nástroj, Guadagnini 1759, rozeznělý v celé kráse svého vřelého tónu, který tak přispěl značnou měrou ke zvukovému finiši a jeho stylovým kvalitám. Tento interpretační názor umělkyně, podepřený a ověřený mnohaletou praxí, však nerezonoval vždy v ideálním souzvuku s pojetím Semjona Byčkova, které místy tíhlo k ostřejšímu, hrubšímu zvuku v dynamicky vypjatějších místech. Nejvíce mne to rušilo v orchestrálních vstupech prvé věty, vtahujících do díla (pro mne poněkud neorganicky) přílišný dramatismus. Elgarův Koncert je dávno již obhájen jako jeden z nejskvostnějších koncertantních děl violoncellové literatury, a to nejen pro svou efektivní nástrojově technickou náročnost, ale též pro jasně a nelomeně vokalizovaný náladový charakter. A právě Sol Gabetta je velkým advokátem tohoto díla, a tohoto pojetí. Možná mohl být zkouškový dialog mezi sólistkou a dirigentem veden s větším porozuměním pro její, ostatně velmi ucelený, vnitřně konzistentní názor. Takto mi přišlo, že orchestr táhne místy za jiný provaz než sólista.
Hra na odstup
Způsob, jakým se Igor Stravinskij vyrovnával s následky války, je zcela jiného rodu. Je to reakce v kontextu doby velmi originální, ale na dlouhá léta ovlivnivší vývoj nové evropské hudby. Žádné vypořádávání se s traumaty, žádné řešení poválečného světa nechce tu tvůrce vzít na svá bedra. Balet Pulcinella, námět z italské commedie dell’arte, inspirovaný Sergejem Ďagilevem, je prostě „jen“ pragmatickým odklonem – chcete-li útěkem – od bídy dne. Návrat k minulosti. Možná to nejlepší, co mohl Stravinskij učinit, vezmeme-li v potaz jeho skladatelskou duši a temperament.
Pulcinellou vstoupil do svého druhého, neoklasicistního období. Trvalo chvíli, než se s nápadem, který mu Ďagilev podal prostřednictvím Ernesta Ansermeta (jenž potom slavnou premiéru v květnu 1920 dirigoval), Stravinskij dokázal sžít a využít jeho potenciál. Nejprve se mu nápad aranžovat Pergolesiho hudbu (dnes víme, že to zřejmě byli jiní autoři) nijak nezamlouval, až to nakonec vzal jako příležitost dialogu mezi současnou a starou hudbou. Dialogu založeném na tom principu, že originál – pro Stravinského jen vstupní podklad – byl umně aktualizován moderními rytmy, harmoniemi a instrumentací, a tu tam samozřejmě i novými tematickými vstupy.
Vznikla fascinující hybridní textura, která je velkou příležitostí pro komorní soubory uchopit tento tvar po svém. Možností je mnoho. Byčkov přirozeně pracuje s moderní zvukovou materií, a ani v pojetí není patrna výraznější snaha o vybočení z tradice. Což nemá co do činění s tím, že Čeští filharmonici v komorní sestavě předvedli velmi dobrý výkon a jejich Pulcinella byla velmi příjemným zakončením večera.
Přesto bych v detailu vyzdvihl hlavně dechovou sekci – odvedla brilantní výkony, jak individuální, tak v souhře, oproti zeštíhleným smyčcům. Ne, nehrály vůbec špatně, ale přece jen trochu při zdi. Trochu více krve, jiskry a zemitosti by této uhrančivě skvostné, perlivé partituře určitě neškodilo.
Ale celkově to byl výkon docela solidní, podpořený i dobrými výkony vokálními, jež předvedlo mezinárodní trio, složené z německé mezzosopranistky Stefanie Irányi, amerického tenoristy Erica Finbarra Careyho a jihokorejského basisty Jongmina Parka. Němka i Američan zaujali decentními, přiměřeně stylovými výkony, zatímco Korejec se svým těžkotonážním basem hodil spíše do Borise Godunova.
Česká filharmonie • Sol Gabetta
18. března 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Edward Elgar: Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85 (30′)
— Přestávka —
Igor Stravinskij: Pulcinella, koncertní provedení hudby k baletu (40′)
Přídavek
Robert Schumann / arr. S. Gabetta: 5 Stücke im Volkston
Účinkující
Sol Gabetta – violoncello
Stefanie Irányi – soprán
Eric Finbarr Carey – tenor
Jongmin Park – bas
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent
