Koncertní předehra Othello byla komponována na přelomu let 1891 a 1892. Tvoří poslední část cyklu ouvertur Příroda, Život a Láska. Názvy předeher se postupně měnily. Teprve v tištěné podobě (Simrock, Berlín 1894) dostaly svou konečnou podobu a opusová čísla (V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92, a Othello, op. 93). Dvořák se inspiroval dílem Williama Shakespeara, v jeho partituře se dá najít jedenáct textových poznámek odkazujících na tohoto klasika. Co vzbuzovalo pochybnosti, byl původní název Láska, neboť ta Othellova byla natolik děsivá a zničující, že by byl takový pojem zavádějící – a proto byla skladba přejmenována na Othello. Nejvíc prostoru v díle věnoval Dvořák vykreslení démonické vášně, pocitu žárlivosti a poté smrti a smutku odkazujíce na své Requiem, které napsal o rok dříve v roce 1890. Semjon Byčkov vedl orchestr precizně, ale i empaticky s ohledem na všechnu tuto démoničnost a změť vášní a emocí.
Poté následoval Koncert pro violoncello h moll, který začal Dvořák komponovat ke konci svého pobytu v Americe. Přitom ve violoncellu dlouho nespatřoval sólové dispozice („nahoře huhňá a dole brumlá“). Paradoxně tato jeho skladba se stala jednou z nejslavnějších a nejčastěji hraných, předčila i Dvořákovy koncerty pro klavír a housle. Vzhledem ke své náročnosti se stává prubířským kamenem pro každého violoncellistu. Koncert má obvyklé třívěté schéma: první věta Allegro je zkomponována v sonátové formě. Druhou větu Adagio ma non troppo charakterizuje vřelá lyrická nálada, třetí věta Finale. Allegro moderato má formu ronda. V celém koncertu se odráží určitý smutek, touha po domově, rodině – je velmi emocionální, plný skvostných melodií, ale i znamenité instrumentace. Pablo Ferrández má tuto skladbu dobře zažitu, zařadil ji ostatně už na své první CD. V Rudolfinu ji provedl s jistotou, patřičným zápalem, energií a španělským temperamentem, který se snoubil s něžnou lyrikou v pomalejších částech. Česká filharmonie mu byla skvělým nejen doprovodným tělesem, ale i partnerem, neboť skladba obsahuje mnoho krásných instrumentálních sól. Semjon Byčkov měl provedení pevně v rukou, souhra dirigenta se sólistou působila symbioticky. Interpretační koncepci i její provedení publikum odměnilo bouřlivým potleskem.
Druhá půle večera patřila Symfonii č. 7 d moll, která náleží k pochmurnějším dílům odrážejícím Dvořákovy myšlenky existenciálního charakteru. Objednávku na ni dostal od Královské filharmonické společnosti v Londýně, neboť Dvořák byl v roce 1884 jmenován jejím čestným členem. Sám Antonín Dvořák dirigoval její světovou premiéru 22. dubna 1885 v londýnském St. James Hall. Skladba byla přijata s nadšením. Po formální stránce skladba dodržuje běžné čtyřvěté schéma, první Allegro maestoso a poslední věta Allegro byly zkomponovány v sonátové formě, druhá klidnější část nese název Poco adagio a na třetím místě následuje energické scherzo Vivace. Skladba vyzněla ve vyvážené logice tempové výstavby, kterou orchestru vnukl vynikající Semjon Byčkov. Ten dirigoval Dvořákovu symfonii již tradičně zpaměti bez partitury s důrazem na emocionální náboj, tragiku a zádumčivost, ale také rytmickou artikulaci, nevyhýbal se ani odlehčenosti tanečních úseků. Ve třetí části Vivace hrála Česká filharmonie chvíli v malém „oslabení“ z důvodu náhlé indispozice členky prvních houslí, což poněkud ozvláštnilo, ale nenarušilo průběh koncertu. Skladba vyvrcholila úderným allegrem, které v podání České filharmonie pod vedením šéfdirigenta Semjona Byčkova vyznělo v náležitém lesku.
Česká filharmonie – Pablo Ferrández
psáno z koncertu 5. října 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum, Praha
Program:
Antonín Dvořák: Othello, koncertní předehra op. 93
Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104
Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d moll, op. 70
Účinkující:
Pablo Ferrández – violoncello
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent
