Česká filharmonie a finský bonus s Trulsem Mørkem

Interpretační soutěž České filharmonie k 100. výročí založení Československa vyzvala nástrojové hráče do 22 let, pěvce do 28 a vítězové dostávají šanci vystoupit  s Českou filharmonií. Tak jsme poznali Zdislavu Bočkovou, mladou sopranistku z Brna s vazbou na Itálii svým vítězstvím v soutěži ve Spoletu. Na filharmonickém koncertě předvedla árie Wolfganga Amadea Mozarta Schon lacht der holde Frühling KV 580  (Již se usmívá půvabné jaro) a Ruhe sanft, mein holdes Leben (Něžně odpočívej, můj milý živote) z opery Zaide. Představila se jako pěvkyně čisté intonace, znělých výšek, lehké koloratury a kariérní naděje. Dramaturgicky byla tato mozartovská expozice hodně nesourodá s následujícím programem večera a vysvětlením je právě ono vítězství „Zahrej si s Českou filharmonií“.

Brit Ben Gernon (*1989) je dirigent Českou filharmonií angažovaný opakovaně, bodoval nejvíce loni, když suverénně nahradil Fabia Luisiho. Tentokrát dostal obtížný úkol prezentovat Violoncellový koncert Esa-Pekky Salonena. Salonen psal koncert pro Yo-Yo Mu jako velkou výzvu velkých možností virtuozity a propojil ji s nápaditou volností orchestrálních efektů. Pro vynalézavou zvukovou tkáň angažuje velký orchestr, významnou roli dává klavíru i celestě a hlavně ohromné baterii všemožných perkusí, včetně bonga i conga (byly umístěny hned vedle dirigenta), dává znít sólové altové flétně i kontrabasovému klarinetu, důležitý je i choulostivý vstup elektroniky v propojení se sólistou, který tak hraje v dialogu jaksi sám se sebou (a ve středečním koncertu se ta duplikace reality poněkud rozpadala).

Kompoziční kolos koncertu staví na ataku chaosu a úniku z něj do tříbených pasáží, projasněných vizí. Autor hovoří o vesmírných konstelacích, o hvězdném chvostu komety, zaštiťuje se zvoláním Nietzscheho Zarathustry: „vystavujete se nebezpečí svým vyjádřením, ale nic zde není k zavržení!“  Poslech těchto zvukových hrátek je  náročný, neodbytně mne atakovala slavná dávná věta Antonína Dvořáka: „Radýrka, to je vynález! Já když napíši pár taktů, obyčejně vezmu radýrku a začnu mazat …“ Posluchačský vjem tohoto víc než půlhodinového kolosu napovídá, že by skladbě jisté promyšlené zkrácení prospělo, byť samozřejmě projev díla velmi odvisí od kvality interpretace. Kompozici jako by diktovala Salonenova dirigentská, obdivuhodná znalost zvukových nástrojových kombinací a fines, o něž se míní podělit.

Koncert nenabízí děj, spíše toulky mlžnou neurčitostí, ohromující ataky, zvukové orchestrální exhibice. Třívětou skladbu zvonivě otevírá chaotická zvuková konstelace, smyčce ji projasní do nových struktur a vstoupí cello s rapsodickou nekonečnou melodií. V druhé větě, jakési reflexi čehosi děsivého, přidává sólová altová flétna cellu svou výraznou barvu, skladba zní nabídkou nových horizontů okouzlujících souzvuků třeba cella s harfou či s klarinetem. Sólový part violoncella je ekvilibristika všeho, co lze z tohoto nástroje vyloudit. Pasáž sólisty v druhé větě s přidaným playbackovým efektem doznívá v rafinovaném ptačím chóru. Ve třetí větě cellová kadence záhy přepadne do zrychlení a náporu všemožných latinskoamerických rytmů, do exponovaných angažmá celé baterie bicích nástrojů i klavíru. Také sólové cello je směrované do bohatých rytmů, dostává zde i pravý vrchol koncertního závěru – vyzpívá své nejvyšší možné tóny do ticha. Salonenův Violoncellový koncert nabídl hudbu objevnou, byť asociuje i mnohé autory nedávné. Nabídl úctu a obdiv k sólistovi, respekt a poděkování orchestru. Profesní zájem zahrát novinku co nejlépe byl evidentní, rozdíl kvality mezi koncertem středečním a pátečním velký.

Norský violoncellista Truls Mørk (*1961), těšící se skutečně vysokému renomé, má také mimořádný vztah k soudobé hudbě. Salonenův koncert letos hraje po celém světě i pod taktovkou autora. Praze předvedl enormní škálu všemožných hráčských dovedností i sytou krásu a zpěvnost vzácného italského nástroje „Esquire“ z roku 1723 od Domenica Montagnany.

Právě kompozice baletu Romeo a Julie dala Sergeji Prokofjevovi naplno zakusit drsný životní omyl, tragiku rozhodnutí vrátit se do Sovětského Svazu. Při kompozici baletu zažil mezi nejbližšími spolupracovníky hrůzné stalinské čistky (později byla i Prokofjevova manželka odvelena do Gulagu), zažil odsudky svého kompozičního stylu. Balet premiérovalo Československé Brno. Dvě suity z baletu vešly do života dříve, než samotný balet. Původní suity mají celkem čtrnáct částí, jsou koncertně velmi životné a oblíbené, hrají se v různém výběru. Tentokrát jsme ze sedmi částí Suity č. 2 op. 64ter slyšeli dvě, Suitu č. 1, op. 64bis s více tanečními prvky celou.

Ben Gernon, vědom si kvality orchestru, vyzdvihl dramatičnost, zpěvnost, pitoresknost i tragiku kusu. Velké drama ohlásil hned žesťový jekot vstupního akordu a třeskot tympán, smyčcové vzdechy a těžký rytmus nástupu střetu Monteků a Kapuletů. Svižná hravost a poněkud pitoreskní portrét Julie děvčátka, scénky hlučného veselí Lidového tance, preciznost rytmu a hobojové přeříkávání ranních chvil pouliční Scény, lyrický Madrigal, vystavěný na výrazových kvalitách smyčců, v Menuetu a slavnostním příchodu hostů, i těch nezvaných, byl škleb tragédie slyšet zřetelně. Rej Masek dokončil klarinet excelentně, setkání Romea a Julie i tanec lásky nesla vznešenost takřka romantická. Apelativní ohlášení Tybaltovy smrti zlověstným výkřikem hlubokých smyčců a tragédii sváru rozehráli filharmonici nezadržitelným tempem, drsně a mohutnými údery tympán naplno. Naplno velký zážitek.

Rudolfinum – Dvořákova síň
Recenze psaná z koncertů 27. a 29. března 2019

Wolfgang Amadeus Mozart
Schon lacht der holde Frühling, árie pro soprán a orchestr, KV 580
Ruhe sanft, mein holdes Leben, árie z opery Zaide, K 336b/344

Esa-Pekka Salonen: Koncert pro violoncello a orchestr

Sergej Prokofjev: Romeo a Julie

Truls Mørk – violoncello
Zdislava Bočková – soprán
Ben Gernon – dirigent
Česká filharmonie