Česká filharmonie zahájila v Rudolfinu 4. října „oranžovou sezónu“, tato barva nyní v ČF dominuje na webu, plakátech, programech i ve výzdobě sálu. Hudebníci s oranžovými gerberami v klopách přivítali v čele orchestru svého „staronového“ šéfa Jiřího Bělohlávka. Ten se na šéfdirigentský post vrací po dvaceti letech, kdy se kvůli neshodám s filharmonií rozešel, založil skvělou Pražskou komorní filharmonii a rozvinul úspěšnou kariéru v zahraničí, mimo jiné jako šéfdirigent londýnského BBC Symphony Orchestra.
Bělohlávek zvolil pro svou rudolfinskou „inauguraci“ velkolepý program, dal do něj vše, co má rád: hudbu dvacátého století – Ebenův Vox clamantis, klasiku v podobě Beethovenovy Osudové (byl to snad vzkaz, že i přes spornou minulost zůstává Česká filharmonie jeho osudem?), dojemné Mahlerovy písně i milovaného Janáčka, slavnostní Sinfoniettu.
Koncert začaly i zakončily trubky na varhanní empoře. Vox clamantis je psán pro orchestr se třemi sólovými trubkami. Náročných a hudebně složitých partů se ujali Jaroslav Halíř, Ladislav Kozderka a Jiří Šedivý. Po jemném chaosu různých hlasů se výraz skladby radikalizuje, trubky si navzájem předávají témata, volají na sebe a překrývají se, a ve chvíli, kdy dynamika orchestru vrcholí, ozvou se jediná tři slova recitátora, výkřik v hebrejštině „ Připravte cestu Páně“. Po něm hudba dostane nový tonální řád a k závěru velebně kráčí v mohutných akordech a harmoniích, s citací chorálu Hospodine, pomiluj ny. Skladbou Eben reagoval na události roku 1968 a hledal východisko ze společenského marasmu v příklonu k víře.
Beethovenova 5. symfonie se nesla v duchu pohody a měkčího zvuku orchestru, bez strhujících kontrastů. Alespoň z osmé řady, kde jsem seděla, to tak znělo. Hezky barevná byla druhá věta v poklidném tempu, jemný zvuk a přesnou práci předvedly smyčce ve třetí větě. O to efektnější pak byla vítězná gradace ve svižném závěru. Jako obvykle v orchestru zazněla řada hezkých sól. Bělohlávek řídil orchestr pochopitelně zpaměti.
Po přestávce nastoupil netrpělivě očekávaný host – kanadský barytonista Gerald Finley a provedl Pět raných písní Gustava Mahlera v geniální instrumentaci Luciana Beria. Jeho toužebně rozechvělý, ale znělý baryton je ideální pro německou romantiku. Má znělé tóny v nízkém rejstříku a sladké výšky. Finley je nesmírně citlivý interpret, který ví, o čem zpívá, umí vdechnout svému hlasu přesně tu emoci, kterou vyjadřují verše. Také je mu rozumět, má velmi dobrou německou výslovnost. Většina písní byla ze sbírky Chlapcův kouzelný roh a měla nostalgický až pochmurný charakter: Letní střídání, Tam u Štrasburku na šancích – o vojenském zběhovi před popravou, velmi emotivní píseň o mrtvé milé Žádné shledání. Okouzlující byla píseň Aby byly zlobivé děti hodné s téměř vánoční atmosférou (zvonkohra). Orchestr pěvce doprovázel zlehka a s úžasnými barvami, je známo, že pro Mahlera má Česká filharmonie dobře vyvinutý cit. Závěrečná píseň Vzpomínka (na slova Richarda Leandera) byla vášnivá a vyhnala Finleyho hlas do odvážných oblouků a výšek. Líbil se mi ohromně a uvítala bych možnost slyšet jej někdy na písňovém recitálu s klavírem.
Janáčkova Sinfonietta začala trochu neučesaně, nepřesným vstupem žesťů. Baterie trumpetistů (opět na varhanní empoře) posílala své fanfáry odvážně a bezchybně do sálu, ale na můj vkus v poněkud opatrném tempu, kdyby o chloupek zrychlili, dostalo by entrée větší jiskru. Ve druhé větě se hezky proměňovaly zasněné nálady s tvrdými vpády dravých rytmů, slyšeli jsme řadu vydařených sól (mimo jiné hobojistky Jany Brožkové, flétny ad.). Roztoužená třetí věta a temperament čtvrté věty už posluchače dost rozžhavily a v poslední části je orchestr doslova zaplavil ohromnou vlnou zvuků, euforií z radostných tónů trubek. Tento silný závěr zvedl publikum ze židlí. Byl to jednoznačný úspěch, který zastínil i Finleyho. Jiří Bělohlávek může být se svým uvítacím večerem být spokojen, publikum si získal. Nyní jej čeká další úkol – podle jeho vlastních slov – nažhavit také orchestr.
Hodnocení autorky recenze: 80 %
Česká filharmonie
Zahajovací koncert sezony 2012/2013
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Gerald Finley (baryton)
Jaroslav Halíř, Ladislav Kozderka, Jiří Šedivý (trubky)
4. a 5. října 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 4.10.2012)
program:
Petr Eben: Vox clamantis, symfonická věta pro tři trubky a orchestr
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5 c moll „Osudová“
= přestávka =
Gustav Mahler: Chlapcův kouzelný roh – výběr
Leoš Janáček: Sinfonietta
