Jelena Callagova, jedna z nejžádanějších sopranistek své generace, si získala mezinárodní renomé pro svůj mimořádný vokální i dramatický um. Hlavní operní role německého, italského, ruského a francouzského repertoáru ztvárňuje hlavně v Bavorské státní opeře a Německé opeře v Berlíně. Do hudebního povědomí se dostala nejprve díky vítězství v Rachmaninově soutěži a poté ztvárněním titulní role v opeře Příhody lišky Bystroušky v Pařížské opeře v roce 2005, jejíž nahrávka se stala „DVD roku“ při udělování cen Victoires de la musique. Superlativy operních kritiků sklidila za společné provedení s Jakubem Hrůšou i na renomovaném festivalu v Glyndebourne v roce 2016. V roli Bystroušky pak zazářila také v nové inscenaci Barryho Koskyho v Mnichově.
Leoš Janáček začal komponovat Příhody lišky Bystroušky ve svých 67 letech, kdy už se řadil mezi vůdčí představitele moderní hudebně dramatické tvorby. Premiéry jeho děl vzbuzovaly velká očekávání a Janáček nepřestával překvapovat originalitou hudebního jazyka, volbou nekonvenčních předloh a geniální schopností jejich dramatické adaptace. Jako předlohu pro novou operu si zvolil obrázkové příběhy Stanislava Lolka o nezbedné lišce, k nimž literární doprovod napsal Rudolf Těsnohlídek. Literární předlohu si na libreto Janáček adaptoval sám. Těsnohlídkovy postavy charakterově prohloubil, dramatický akcent přesunul z jeviště do vnitřní citové reflexe. Z předlohy vybíral přednostně scény, v nichž se prolíná zvířecí a lidský svět. Jejich kontrapozicí vytvořil alegorii, v níž jednota a mír přírodního světa kontrastují s všedností a průměrností lidského života. Tím, že nechal svou Bystroušku zemřít, umožnil, aby jeho opera vyzněla jako filozofická reflexe života, jako výraz jeho panteistické víry.
Premiéra opery se uskutečnila 3. listopadu 1924 v Divadle Na hradbách v Brně (dnešním Mahenově divadle), dirigoval František Neumann. Rychle následovalo první uvedení v Národním divadle v Praze (18. května 1925, dirigoval Otakar Ostrčil). Hranice národního státu opera překročila v kontroverzní německé adaptaci Maxe Broda v Mohuči (13. února 1927, dirigoval Paul Breisach). Trvalou cestu po světových jevištích odstartovalo provedení v berlínské Komické opeře v režii Waltera Felsensteina, které bylo uvedeno 218krát (premiéra 30. května 1956, dirigoval Václav Neumann). Partitura vyšla tiskem ve vídeňské Universal Edition až v roce 1961, kritickou edici připravil Jiří Zahrádka v roce 2010. V současnosti je opera běžně uváděna v jazyce originálu. Bystrouščino roztomile popletené moravské nářečí se tak stalo alespoň na operních jevištích světovým jazykem.
Samostatnou cestu po koncertních pódiích si našla orchestrální suita z opery, kterou ve 30. letech 20. století připravil Václav Talich. Janáčkovu instrumentaci přitom v dobré víře podrobil rozsáhlým romantizujícím retuším. Původní janáčkovskou sazbu v suitě obnovil o půl století později Charles Mackerras.
Česká filharmonie má k Lišce Bystroušce vřelý vztah. V letech 1979–1980 pořídila pod taktovkou Václava Neumanna vynikající nahrávku s Magdalénou Hajóssyovou, Gabrielou Beňačkovou a Richardem Novákem v hlavních rolích.
