Česká filharmonie otevřela rok 2018

Do roku stého výročí vzniku Československa vstoupila Česká filharmonie neortodoxně – se zahraničním dirigentem a se světovým repertoárem. Symbolicky však dala víc než důstojný prostor dvěma mladším tuzemským interpretům. Byli jimi pianista Ivo Kahánek a jeden ze dvou koncertních mistrů orchestru, houslista Jiří Vodička.
Novoroční koncert – Rafael Payare, Česká filharmonie – Praha 1. ledna 2018 (zdroj ČF / foto © Petra Hajská)

Novoroční koncert byl v rukou mezinárodně úspěšného sedmatřicetiletého venezuelského umělce Rafaela Payareho, původem hornisty, absolventa proslulého projektu El Sistema, dirigentského žáka Lorina Maazela a vítěze v Malkově soutěži z roku 2012. Od prvních taktů bylo jasné, že na pódiu stojí velmi muzikální umělec s darem manuální fantazie, bezprostřednosti a zručnosti a se schopností relevantně a přesvědčivě komunikovat s orchestrem. Svými téměř pavoučími končetinami byl neustále ve střehu a při věci, rukama ukazoval všechny proměny a důležité momenty, podněcoval a vedl krásné muzicírování.

Večer otevřela předehra Ruské Velikonoce od Nikolaje Rimského-Korsakova, po dlouhé introdukci nakonec velmi barvité, energické a výrazně melodické rozměrnější dílo se značným národním koloritem a s působivostí danou návraty výrazných témat. Dirigent byl neúnavným a zajímavým hybatelem, věděl o všem potřebném, nádherně modeloval mnohé metrorytmické přechody, pracoval na co nejlepším výsledku bez oddechu. Nedirigoval povšechně, ale velmi konkrétně a názorně, a to – zcela určitě bezděky – i pro publikum.

V Griegově Klavírním koncertu a moll volil od počátku velmi razantní charakter orchestrálních vstupů, ale zapadalo to nakonec plně do rámce rovněž romanticky vyhroceného pojetí Iva Kahánka. Sólistův projev však nebyl zdaleka jen kontrastní a robustní a už vůbec ne prázdně hlasitý. Dominoval mu zralý technický nadhled a v celkovém dojmu přinejmenším stejný rozsah ztišených lyrických ploch a míst. Neustále „o něco šlo“, a i když se v centru jeho pozornosti přímo centrálně neusadily „severské“ momenty Griegovy invence, bylo potěšením vychutnat si hned druhé mírnější téma úvodní věty nebo například nesmírně klidné a pomalé plynutí hudby po kadenci a další snové momenty. Ivo Kahánek je už stálicí a rádi od něj slyšíme v podstatě cokoli – vždy to stojí za to.

Houslista Jiří Vodička měl úkoly dva, navázaly po přestávce koncertu v podobě dvou čísel na sebe a v obou přesvědčil o technické dokonalosti a o veskrze pozitivním dojmu, který svou hrou vyvolává. Saint-Saënsovu Introdukci a rondo capriccioso pojal líbivěji a ležérněji a ani ve fantazii na témata z Bizetovy Carmen od Pabla de Sarasateho se nesnažil o moc víc než o hladký tón a o příjemný a efektní průběh – určitě ne o smyslnou rafinovanost nebo větší vášnivost některých míst, o tu u této ryze virtuózní kompozice na rozdíl od opery už nejde. Agogických proměn bylo nicméně i díky dirigentovi krásně mnoho, nejrůznějších bezchybných fines houslové hry také – a i když plný soulad mezi orchestrem a sólistou byl v komplikovanější sazbě hudebně o něco menší než v Kahánkově případě, ukázal se Vodička sám v tom nejlepším světle. Filharmonie má dva skvěle vybavené koncertní mistry, Jiří Vodička se vedle Josefa Špačka evidentně neztratí ani jako sólista.

Vrchol večera patřil už zase samotné České filharmonii. Dalo se čekat, že temperamentní dirigent dá Ravelovu Boleru plnost potřebné rytmické umanutosti a gradace – a stalo se. Stupňování zvuku a hypnotické monotónnosti nicméně Rafael Payare nepřehnal, možná dokonce ještě na konci zůstala malá rezerva. Bolero je nejen taneční variační fantazií, ale také skutečným koncertem pro orchestr, počínaje malým bubínkem přes jednotlivá sóla až po závěrečné tutti. Filharmonie se partitury zhostila skvěle. A když pak ještě přidala barvitou a rytmicky i zvukově opulentní baletní hudbu od Alberta Ginastery, ohlášenou z dirigentského stupínku jen jako „argentinský dárek“, byl to závěr koncertu přímo strhující.

S ambicemi, prestiží a mezinárodním ohlasem ryze rakouského tradičního novoročního vyhrávání Vídeňských filharmoniků se to celé samozřejmě nedá vůbec ani vteřinu srovnávat, program ostatně ani nebyl ničím typicky „český“ nebo „pražský“, ale přesto šlo i díky přímému přenosu České televize o zvýrazněnou akci. A ryze umělecky dokonce o událost svou dramaturgickou a interpretační novostí a neopakovatelností mnohem zajímavější.

Při následném společenském setkání poté uvedla filharmonie na trh nahrávku Mé vlasti s Jiřím Bělohlávkem z roku 2014, kterou nyní vydala Decca. Odkaz loni zesnulého šéfdirigenta (a prezidenta Pražského jara) budou pořadatelé koncertů, včetně České filharmonie, naplňovat podle ředitele festivalu Romana Bělora tehdy, když budou dávat prostor nové generaci hudebníků, když budou vynalézaví v dramaturgii a když budou profesionální.

Hodnocení autora recenze: 85 %

 

Novoroční koncert
Ivo Kahánek (klavír)
Jiří Vodička (housle)
Dirigent: Rafael Payare
Česká filharmonie
1. ledna 2018 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
Nikolaj Rimskij-Korsakov: Ruské Velikonoce, předehra pro orchestr op. 36
Edvard Grieg: Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 16
= přestávka =
Camille Saint-Saëns: Introdukce a rondo capriccioso pro housle a orchestr op. 28
Pablo de Sarasate: Carmen, fantazie pro housle a orchestr op. 25
Maurice Ravel: Bolero

www.ceskafilharmonie.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Novoroční koncert – Česká filharmonie, Rafael Payare, Ivo Kahánek, Jiří Vodička (Praha 1. 1. 2018)

[Celkem: 26    Průměr: 4.2/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na