Znamenitá volba sólistů
Úvodní skladbou večera byl Beethovenův Trojkoncert pro housle, violoncello, klavír a orchestr. Smyčcových partů se ujali koncertní mistři České filharmonie Jan Fišer (housle) a Václav Petr (violoncello) spolu s litevskou klavíristkou Karolinou Pancernaite. Tato sestava trojlístku sólistů se ukázala být znamenitou volbou. Beethovenův Trojkoncert skrývá mnohá úskalí v nárocích na skutečné porozumění mezi sólisty a „strategicky“ správné vyvážení jejich rolí. Nelze například přehlédnout, jak často Beethoven přiděluje dominantní úlohu violoncellu, což Václav Petr vystihl s velkým citem vůči spoluhráčům: svým krásným, zvučným tónem se nedral do popředí za každou cenu, působil jen jako „první mezi sobě rovnými“. Takřka komorně zněl stříbřitý tón houslí Jana Fišera a Karolina Pancernaite souzněla s oběma partnery velmi decentním pojetím zvuku klavíru. Její suverénní technika perlila lehce a přirozeně. Dirigent Giovanni Antonini působil na pohled skoro až nenápadně, avšak citlivě a přesně sólistům „kryl záda“. Orchestr pod jeho vedením zněl neobyčejně stylově: smyčce, hrající téměř bez vibrata, doplňovala skvělá dechová harmonie s měkkým a pojivým zvukem: chválu obzvláště zasluhují lesní rohy, jejichž útlý a rovný tón přímo evokoval zvuk historických nástrojů.
Již v první větě tedy vyniklo skutečné vzájemné porozumění všech aktérů. Jak již bylo uvedeno, sólisté spolu ani v nejmenším nesoupeřili, ale s citem si vzájemně „předávali otěže“ a zjevně si vychutnávali ryzí „muzicírování“. Dirigent zároveň neokázale, ale zřetelně modeloval formovou strukturu věty. Zpěvností vynikala věta druhá, v níž vedle sólistů obzvláště krásně zněla dechová sekce orchestru. Báječně sehraný a vyvážený dialog houslí a violoncella zahájil plynulý přechod do finální věty Rondo alla polacca. V brilantním tempu a bezchybné souhře rozvinuli sólisté svou virtuozitu na maximum. Třetí věta však přináší i nejvíce záludných momentů v podobě agogicky uvolněných „triových kadencí“, které kladou na dokonalost souhry ty nejvyšší nároky. Posluchač měl dojem, jako by sólisté tvořili stálý, sehraný ansámbl, perfektně naladěný na stejnou vlnu. Citlivě reagující orchestr celý dojem dovršoval. Za povšimnutí stál i zajímavý „zvukově strategický“ moment: třetí tematický úsek finale stupňuje charakter polonézy bezmála do chopinovského koloritu, a právě zde si Jan Fišer dopřál šťavnatý, přímo furiantský zvuk houslí, s nímž až doposud zjevně šetřil.
Určité objasnění pozadí perfektní souhry sólistů bylo možno vyčíst z programové brožury: všichni tři jsou nadšenými a zkušenými komorními hráči a každý z nich je členem renomovaného klavírního tria. Publikum si vytleskalo půvabný přídavek z pera prakticky neznámé francouzské skladatelky (současnice Debussyho), který dovršil pocit, že zde hraje léty sehrané trio.
Giovanni Antonini a jeho dvojrole
Po přestávce nastoupil na pódium komorní ansámbl vybraných hráčů smyčcové sekce, doplněný continuem (fagot a cembalo). Giovanni Antonini s drobnou sopraninovou zobcovou flétnou v ruce udal takt a pak již rozvinul bohatý proud hravých zvukomalebných motivů Vivaldiho koncertu (název Il Cardellino odkazuje na štěbetání stehlíka). Doprovodný ansámbl plnil svou úlohu s citem a uměřeností. Ve druhé větě rozvíjel sólista nad kráčejícím sicilianovým základem bohaté, rytmicky uvolněné girlandy ozdob (téměř se nabízela myšlenka na zajímavou paralelu mezi barokem a free jazzem). Bylo fascinující poslouchat, co lze vyloudit z takřka dětsky působícího nástroje. Třetí věta, rámovaná jednoduchými unisonovými partiemi smyčců, byla pravým ohňostrojem virtuozity. Zároveň přinesla tato kreace jedno z nejzajímavějších vybočení z běžné dramaturgie filharmonických koncertů.
Po bleskové přestavbě pódia stanul Antonini před orchestrem opět v roli dirigenta. Symfonie č. 54 G dur Josepha Haydna znovu představila Českou filharmonii v redukovaném obsazení. Od prvních okamžiků bylo cítit, že dirigent má jasnou představu o schopnostech orchestru a dokáže jej – podobně jako již prve v Beethovenovi – inspirovat k nezvykle zdařilé snaze o stylovost podání.
První věta symfonie, provedená s oběma repeticemi, nešetřila zvukovou plností – ovšem v rámci klasicistní noblesy. Pod živým a energickým Antoniniho vedením vyvstávaly jasné kontury témat, repetice nepůsobily stereotypně a efekt napětí neztratila ani podvakrát zopakovaná generální pauza na počátku harmonicky bohaté evoluční části věty. Jemná, přímo cizelérská práce charakterizovala druhou větu (Adagio assai). Zastřený zvuk smyčců zněl téměř jako by hrály „con sordino“ a posluchači, zvyklí na typický zvuk České filharmonie, mohli s překvapením sledovat, jak dlouhé držené tóny bez vibrata nemusejí znít „mrtvě“. Zpěvnost a naprostá kompaktnost zvuku dechů větu opravdu zdobila. Naproti tomu třetí věta (Menuet) přinesla výrazné dynamické kontrasty, ve střední části (Triu) zaujala krásná barva unisona primů s prvním fagotem. Promyšlenou koncepci dovršil ještě vyhrocenější kontrast forte a piana ve finální větě (opět hrané s repeticemi): bylo to doslova dramatické střídání světla a stínu.
Bylo tedy nesmírně zajímavé a osvěžující poslouchat, jak odvážně vykročila Česká filharmonie ze své „komfortní stylové zóny“ a pod výborným vedením Giovanniho Antoniniho se nebála výletu do oblasti stylově poučené interpretace staré hudby. S velkým potěšením a uznáním lze říci, že v této zkoušce obstál náš přední orchestr zcela „bez ztráty kytičky“.
Česká filharmonie: Giovanni Antonini
14. ledna 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Ludwig van Beethoven: Trojkoncert pro housle, violoncello, klavír a orchestr C dur, op. 56
Antonio Vivaldi: Koncert pro flétnu, smyčcový orchestr a basso continuo č. 3 D dur „Il Gardellino“, op. 10, RV 428
Joseph Haydn: Symfonie č. 54 G dur, Hob I:54
Účinkující
Jan Fišer – housle
Václav Petr – violoncello
Karolina Pancernaite – klavír
Česká filharmonie
Giovanni Antonini – zobcová flétna, dirigent
