Česká filharmonie: Pokora k Mozartovi přinesla své ovoce
Zařazení závažného Mozartova koncertantního díla a připojení k němu velké romantické symfonie je prověřenou dramaturgickou koncepcí. Během čtyř měsíců jsem se s ní setkal v České filharmonii potřetí. Naposledy ji do programu vnesla dirigentka Nathalie Stutzmann, která na prknech Rudolfina stanula před čtrnácti dny. Zvolenému dramaturgickému konceptu není co vytknout. Setkáváme se zde se zajímavým úkazem, jenž možná poněkud překvapí. Při poslechu dochází k zajímavému poznatku, že zralý Mozart ve svých vrcholných koncertantních skladbách opouští ve vysoké míře svoji typickou hravost a bezproblémovost, a tak jeho sdělení dosahují myšlenkové hloubky symfonických opusů výrazně pozdějších. V případě sledovaného koncertu jsem dokonce nabyl dojmu, že ve struktuře a obsahové intenzitě Mozartovo dílo dokonce Mahlerovu symfonii předčilo. A to i přesto, že interpretační a technická stránka provedení obou kompozic dosahovaly mezinárodní úrovně v duchu vysokých ocenění, jež orchestr dobyl v poslední době.
Jako sólista v Mozartově pozdním Koncertu pro klavír a orchestr C dur K 503 vystoupil australský klavírista Kristian Bezuidenhout. Provedení díla současně též dirigoval. Vznikla tak jímavá kreace vysoké umělecké hodnoty, ve které všichni zúčastnění vložili svoje umění do služeb závažného obsahu. Skladba byla sice realizována sólistou a orchestrem, pianista však partnerské těleso nechal plně vyniknout. Neusiloval o sólový zvuk svého nástroje za každou cenu. Snivý tón pianistovy interpretace se neztrácel, spíše se vázal ke kolem znějící hudební tkáni. Bylo obdivuhodné, jak vysoký díl koncertantního partu, plný náročné a průhledné drobné techniky, vložil sólista do služeb „pouhého“ figurativního doprovodu, tak, aby do popředí vystoupila nejdůležitější složka hudební faktury. A bylo vskutku na jeho virtuózní hře co poslouchat a čemu se obdivovat. Přesto exhibicionistické sólování ustoupilo pokoře k dílu samému. Citlivý vztah k partituře přenesl Kristian Bezuidenhout i na orchestr. Ten ji realizoval ve vzorné souhře i ladění. Autor skladby věnoval orchestru vysoký podíl na hudebním sdělení, téměř se rovnající koncertantní symfonii. Ve formě kompozice se to projevilo rozměrnými orchestrálními plochami. Již začátek koncertu je uvozen samostatnou orchestrální expozicí, jejíž témata pak získávají na evolučním vývoji jak v rovině orchestrální, tak v rovině sólové. Plocha orchestrálních vstupů se pak nezmenší ani v dalších větách. Symfonismus koncertu je však také dosažen ve vypracování hudebního procesu. Ten je velmi pestrý při využití vrstevnatosti hudebních rovin. Mozart své pozdní symfonie a koncerty silně polyfonizuje. Dokazuje tak, že klasická hudební tkáň je schopna vyjadřovat obsahy nejen homofonně, ale i v prostorové diferenciaci vícehlasého přediva. Pokrokovost opusu však zachycujeme i v letmých záblescích harmonických jevů, které se někdy na okamžik vyvlékly z kánonů doby (nejvíce se to dělo ve volné větě Andante). Závažnost Mozartova kompozičního mistrovství a jeho osvícenou realizaci publikum ocenilo dlouhotrvajícím potleskem, který podnítil klavíristu k přídavku Mozartovy Allemande c moll KV 399.
Vytvořením Symfonie č. 5 cis moll v roce 1901 otevřel Gustav Mahler svůj tvůrčí vklad do 20. století. Náplní symfonie nastavil prostor pro návaznosti v odkazu Charlese Ivese (1874–1954) a Luciana Beria (1925-2003). Podstata popisovaného prostoru tkví ve vazbách na kulturně-společenské klima místa a času, ve kterém autoři žili, též ve vazbě na silnou roli hudební tradice a na jejím prorůstání do života. Nejlepší umělecké zážitky u všech výše uvedených autorů posluchač získá, když podlehne asociacím, které v něm jejich díla vyvolávají. Většinou poukazují k prostorům, kde probíhají běžné příběhy za přítomnosti většího počtu lidí. Ives popisuje zalidněná americká náměstí, Berio problémy masové komunikace v médiích, Gustav Mahler stojí jako pozorovatel uprostřed svého života v rodině i ve Vídni jako sídle rakousko-uherské monarchie. Jeho hudba je obsahově nejintenzívnější, když v ní najdeme prostor i čas, který si ve svých představách doplníme dobovou architekturou či vzpomínkou na lehké múzy té doby. Ve Vídni to byly například tzv. wienerlieder, sentimentální popěvky, jejichž charakter si snadno vybavíme, zabroukáme-li si táhlé písničky Karla Hašlera. V pozadí Mahlerovy Páté symfonie figuruje také novomanželka Alma (za svobodna Schindlerová). Její hudební přítomnost není zvěčněna jen ve sledovaném Mahlerově opusu, ale vstupuje i do sféry vlivu ve slavném Houslovém koncertu Albana Berga. O asociacích, jež vyvolává Symfonie č. 5 Gustava Mahlera, lze popsat stohy papíru. Jsou zde diametrálně odlišné náladové polohy. První věta podněcuje smutek z pohřebních nálad, na začátku závěrečné věty najdeme naopak spalující romantiku milostného souznění. Je možné však zachytit i odvrácenou stranu této skutečnosti: Pokud asociace mizí, mizí též do určité míry i kouzlo Mahlerovy hudby. Ve sledované symfonii můžeme tohoto dojmu nabýt ve finální části po Adagiettu. Je to „jen“ dobře napsané, symfonie končí poněkud prvoplánově v duchu happy endu. Po myšlenkové erupci zasahující krajní póly náladového spektra by bylo možno očekávat plastičtější vyústění celé symfonie.
Semjon Byčkov je předním mahlerovským dirigentem dneška. Na popisovaném večeru České filharmonie jsme mohli najít další z důkazů. Splynutí Byčkovova ducha s tělem České filharmonie generuje nové estetické obzory. Jeho interpretační koncepce nesla v sobě nejenom snadnou čitelnost mimohudebních obsahů, ale i pevný strukturální řád. Semjon Byčkov držel průběh celé symfonie pevně pod kontrolou, a tak si posluchač mimoděk při poslechu Adagietta mohl uvědomit, že navazuje na vedlejší téma první věty. Sóla žesťových nástrojů nás vtáhla v průběhu celého cyklu do vzpomínek na temná „marcia funebre“ z úvodu, tedy do dění až o hodinu zpět. V podání Semjona Byčkova a České filharmonie jsme slyšeli mnohé konkrétní názvuky, milovník Vídně z doby Františka Josefa I. si užíval. Již se těším na novou koncertní síň, kde i do hutných zvuků bicích nástrojů pronikne podíl dalších spolupracujících hudebních nástrojů.
Česká filharmonie se v Mahlerově Páté symfonii zaskvěla v plné své kráse. Za první pult houslí zasedli oba koncertní mistři: Jan Mráček i Jiří Vodička. U harfy byla k vidění významná sólová interpretka Jana Boušková. Její kooperace v Adagiettu vnesla do této hudby neopakovatelné kouzlo. K úspěchu provedení přispěla i mnohá sóla dechových nástrojů, dřevěná i žesťová sekce byly dirigentem v závěrečné děkovačce samostatně vyvolány. V Rudolfinu se konal díky našemu prvnímu orchestru další významný umělecký večer.
Česká filharmonie • Kristian Bezuidenhout
23. října 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro klavír a orchestr č. 25 C dur, K. 503
Gustav Mahler: Symfonie č. 5 cis moll
Účinkující
Kristian Bezuidenhout – klavír, řízení orchestru od klavíru
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
