Česká filharmonie s Alisou Weilerstein a Jakubem Hrůšou dokázala, že je ve skvělé formě

slot gacor agen slot gacor link slot gacor link slot gacor slot pulsa situs slot gacor situs slot gacor gacor88 slot pulsa game slot slot gacor Alisa Weilerstein a Česká filharmonie (zdroj tiskový servis ČF) Streamovaný koncert České filharmonie s Jakubem Hrů&scaron;ou a violoncellistkou Alisou Weilerstein 9. března 2021 se stal uměleckým artefaktem sui generis. Oceňuji výtečnou kameru a obrazovou režii, která nám dává nahlédnout podrobně do dění v orchestru, do každého hnutí v soustředěných tvářích hráčů a dirigenta, umělecky nasvícenou Dvořákovu síň, nádherné detaily zdobných lustrů a stropních maleb, exteriéry Rudolfina z ptačí perspektivy, stejně jako kultivované rozhovory Marka Ebena s hosty. To jako běžný náv&scaron;těvník na živém koncertě neuvidíte, a tak tento bonus alespoň trochu kompenzuje ztrátu bezprostředního zážitku. Pořad pod názvem Jarní hvězdy České filharmonie, první ze čtyř plánovaných, se rozletěl po internetu do světa, kam se nyní ná&scaron; &scaron;pičkový orchestr nemůže kvůli pandemii vydat. A je to &scaron;koda, protože je – i přes brutální omezení, které nyní kultura zažívá – ve skvěle vyladěné formě. Jako prvního hosta představil moderátor Marek Eben trochu nečekaně MUDr. Mariána Hajdúcha, autora Národní strategie testování nemoci covid-19, který spolupracuje na testování České filharmonie, aby mohla zkou&scaron;et a hrát dohromady. I díky tomu loni mohla filharmonie odehrát aspoň dvacítku koncertů. Pak již ovládla pódium Dvořákovy síně energická Američanka Alisa Weilerstein s Violoncellovým koncertem e moll op. 85 Edwarda Elgara. Elgar jej komponoval v době, která nám – podle mínění sólistky – může v některých ohledech připomínat dne&scaron;ní situaci. Evropa byla je&scaron;tě v &scaron;oku z krvavých ztrát v první světové válce a do toho nastoupila epidemie &scaron;panělské chřipky, která kosila miliony lidí. Premiéra díla v roce 1919 pod taktovkou samotného autora se nesetkala s velkým porozuměním, proslavila jej až o čtyřicet let později britská cellistka Jacqueline Du Pré. Alisa Weilerstein, Jakub Hrů&scaron;a a Česká filharmonie (zdroj tiskový servis ČF) První větu Adagio moderato zahájí cello sólovým recitativem jako vystřiženým z bachovského repertoáru. Pak orchestr přinese osudové téma, které cellistka Weilerstein pokorně a klidně zopakovala. Teprve s dal&scaron;ími takty začala svůj přednes dramatizovat, s vervou &scaron;la do náročných běhů a vý&scaron;ek. Vedlej&scaron;í téma přednesla zpěvně, s něžným tónem ve vý&scaron;kách, a s ideální intonací. Druhá věta Lento – Allegro molto pře&scaron;la v divoký a dlouhý tanec &scaron;estnáctin v sautillé, ale v opravdu rychlém tempu. Práce pravé ruky a smyčce Alisy Weilerstein byla nevídaná, a žíně jen létaly. Fyzicky velmi náročnou větu Alisa zakončila je&scaron;tě furiantským zrychlením. Jako by znala Zátopkovo krédo – když nemůže&scaron;, přidej! Třetí věta Adagio se nesla ve velice pomalém tempu, sólistka se položila do každého tónu, a znovu nás ujistila o své schopnosti trefit na hmatníku jakoukoliv vý&scaron;ku s intonační přesností. Závěrečné Allegro ma non troppo přineslo dal&scaron;í příležitosti ukázat velkou virtuozitu a svrchovanost, s jakou Alisa vládne svému nástroji. Když se k tomu přidá živoucí muzikalita a vá&scaron;eň, jakou má v sobě tato americká umělkyně, není co ře&scaron;it. S orchestrem se střídali v krásně klenutých obloucích, doplňovali se citlivě, dirigent Jakub Hrů&scaron;a k sólistce vysílal povzbudivé úsměvy. Krásná spolupráce. Aby se mohla uskutečnit, musela Alisa po příletu zůstat dlouho v karanténě na hotelu. I přesto se rozhodla do Prahy přijet. Díky! Alisa Weilerstein, Jakub Hrů&scaron;a a Česká filharmonie (zdroj tiskový servis ČF) V druhé polovině koncertu nás čekal neméně náročný a dlouhý program – Sukova Pohádka léta (1907-1909). Navzdory poetickému názvu není tato pětivětá hudební báseň žádnou prosluněnou selankou. Jak uvedl v rozhovoru Jakub Hrů&scaron;a, od tragického zlomu v Sukově životě, jímž byl odchod jeho nejmilovaněj&scaron;ích lidí, tchána Antonína Dvořáka a ženy Otilky, hledal autor ve své hudbě předev&scaron;ím cestu z bolesti a smutku ke smíření se svou ztrátou. Již název první věty tomu odpovídá: Hlasy života a útěchy. Do harmonií, které znějí záhadně a snově, jako by ani nepřicházely z tohoto světa, se vloudí osamělé hlasy sólových nástrojů, anglického rohu, flétny, klarinetu, hoboje, tu a tam začnou, pak umlknout, postupně se osmělují a &scaron;vitoří živěji a radostněji. Truchlícího vtahují zpět do života. Orchestr je posílen o řadu nástrojů, varhany, klávesy, zdvojené obsazení některých partů. Střídají se vlny bouřlivé dynamiky se sladkou nostalgií a zti&scaron;ením (houslové sólo koncertního mistra s harfou). Ta útěcha na konci věty byla téměř hmatatelná, fantastická nirvána, zti&scaron;ení a harmonické propojení celého tělesa. Ve druhé větě Poledne jsme mohli sly&scaron;et důstojný, čistě sladěný chorál trombonů a kontrabasů, přesnost fléten a dechů v náročných rytmech a ve střídání krátkých motivů ve skupinách proti sobě. Třetí věta Slepí hudci nechává velký orchestr mlčet a do hry vstupuje pouze í pouze několik nástrojů. Naříkavý zpěv dvou anglických rohů s doprovodem harfy zněl kouzelně a připomínal vyprávění starobylých legend. Po nich výpravnou linku přebírají housle, s velmi citlivým a intimním přednesem. Jakub Hrů&scaron;a a Česká filharmonie (zdroj tiskový servis ČF) Jakub Hrů&scaron;a hypnotizoval orchestr soustředěným pohledem, když na začátku dal&scaron;í věty V moci přeludů nasadily smyčce vysoký tenoučký tón v pianissimech, která zatím spí&scaron;e tu&scaron;íte, než sly&scaron;íte. Dechy předvedly v této větě brilantní jiskřivou práci, povedené sólo basového klarinetu. Orchestr si dal záležet na každém detailu, hrál jako skvěle seřízené hodinky, každý zoubek, každé kolečko zapadlo přesně na své místo. Po fugatovém vzepětí spěje věta ke katarzi a opětovnému zti&scaron;ení na závěr. Pátá věta Noc přinesla nádherný exotický zpěv v&scaron;ech nástrojů, který se rozklene v prostoru téměř bez hranic. Tahle hudba jednoznačně staví Suka mezi Strausse, Mahlera a dal&scaron;í světové novoromantiky. Musím přiznat, že dříve jsem se často ztrácela v patosu a složitosti Sukových pozdních skladeb, a nepatřily k mým oblíbeným. Jakub Hrů&scaron;a to změnil. Dal celému provedení logiku, jeho přesná a detailní práce s orchestrem zjasnily struktury skladby, nezahlcuje posluchače jen nekonečným hlučným vlnobitím. Umí vytěžit napětí i z pauzy, z nehybného ticha mezi dvěma hudebními my&scaron;lenkami. Z jeho soustředění, preciznosti, ale i euforie nebo &scaron;ťastného úsměvu nad zdařilou pointou, je znát, že tu hudbu miluje. A co víc, mladý dirigent dokázal publiku předat tu emoci, hloubku a nápor citů, které Suk při tvoření Pohádky léta v sobě zpracovával. Jakub Hrů&scaron;a se tak řadí po bok Kubelíka, Neumanna, Talicha, Pe&scaron;ka, Mackerrase a Bělohlávka, dirigentů, kteří se stali v minulosti apo&scaron;toly Sukova díla. Hodnocení autorky recenze: 100% slot gacor slot online situs slot gacor slot gacor

Mohlo by vás zajímat