Česká filharmonie s Alisou Weilerstein a Jakubem Hrůšou dokázala, že je ve skvělé formě

Streamovaný koncert České filharmonie s Jakubem Hrůšou a violoncellistkou Alisou Weilerstein 9. března 2021 se stal uměleckým artefaktem sui generis. Oceňuji výtečnou kameru a obrazovou režii, která nám dává nahlédnout podrobně do dění v orchestru, do každého hnutí v soustředěných tvářích hráčů a dirigenta, umělecky nasvícenou Dvořákovu síň, nádherné detaily zdobných lustrů a stropních maleb, exteriéry Rudolfina z ptačí perspektivy, stejně jako kultivované rozhovory Marka Ebena s hosty. To jako běžný návštěvník na živém koncertě neuvidíte, a tak tento bonus alespoň trochu kompenzuje ztrátu bezprostředního zážitku.

Pořad pod názvem Jarní hvězdy České filharmonie, první ze čtyř plánovaných, se rozletěl po internetu do světa, kam se nyní náš špičkový orchestr nemůže kvůli pandemii vydat. A je to škoda, protože je – i přes brutální omezení, které nyní kultura zažívá – ve skvěle vyladěné formě.

Jako prvního hosta představil moderátor Marek Eben trochu nečekaně MUDr. Mariána Hajdúcha, autora Národní strategie testování nemoci covid-19, který spolupracuje na testování České filharmonie, aby mohla zkoušet a hrát dohromady. I díky tomu loni mohla filharmonie odehrát aspoň dvacítku koncertů.

Pak již ovládla pódium Dvořákovy síně energická Američanka Alisa Weilerstein s Violoncellovým koncertem e moll op. 85 Edwarda Elgara. Elgar jej komponoval v době, která nám – podle mínění sólistky – může v některých ohledech připomínat dnešní situaci. Evropa byla ještě v šoku z krvavých ztrát v první světové válce a do toho nastoupila epidemie španělské chřipky, která kosila miliony lidí. Premiéra díla v roce 1919 pod taktovkou samotného autora se nesetkala s velkým porozuměním, proslavila jej až o čtyřicet let později britská cellistka Jacqueline Du Pré.

První větu Adagio moderato zahájí cello sólovým recitativem jako vystřiženým z bachovského repertoáru. Pak orchestr přinese osudové téma, které cellistka Weilerstein pokorně a klidně zopakovala. Teprve s dalšími takty začala svůj přednes dramatizovat, s vervou šla do náročných běhů a výšek. Vedlejší téma přednesla zpěvně, s něžným tónem ve výškách, a s ideální intonací. Druhá věta Lento – Allegro molto přešla v divoký a dlouhý tanec šestnáctin v sautillé, ale v opravdu rychlém tempu. Práce pravé ruky a smyčce Alisy Weilerstein byla nevídaná, a žíně jen létaly. Fyzicky velmi náročnou větu Alisa zakončila ještě furiantským zrychlením. Jako by znala Zátopkovo krédo – když nemůžeš, přidej!

Třetí věta Adagio se nesla ve velice pomalém tempu, sólistka se položila do každého tónu, a znovu nás ujistila o své schopnosti trefit na hmatníku jakoukoliv výšku s intonační přesností. Závěrečné Allegro ma non troppo přineslo další příležitosti ukázat velkou virtuozitu a svrchovanost, s jakou Alisa vládne svému nástroji. Když se k tomu přidá živoucí muzikalita a vášeň, jakou má v sobě tato americká umělkyně, není co řešit. S orchestrem se střídali v krásně klenutých obloucích, doplňovali se citlivě, dirigent Jakub Hrůša k sólistce vysílal povzbudivé úsměvy. Krásná spolupráce. Aby se mohla uskutečnit, musela Alisa po příletu zůstat dlouho v karanténě na hotelu. I přesto se rozhodla do Prahy přijet. Díky!

V druhé polovině koncertu nás čekal neméně náročný a dlouhý program – Sukova Pohádka léta (1907-1909). Navzdory poetickému názvu není tato pětivětá hudební báseň žádnou prosluněnou selankou. Jak uvedl v rozhovoru Jakub Hrůša, od tragického zlomu v Sukově životě, jímž byl odchod jeho nejmilovanějších lidí, tchána Antonína Dvořáka a ženy Otilky, hledal autor ve své hudbě především cestu z bolesti a smutku ke smíření se svou ztrátou. Již název první věty tomu odpovídá: Hlasy života a útěchy. Do harmonií, které znějí záhadně a snově, jako by ani nepřicházely z tohoto světa, se vloudí osamělé hlasy sólových nástrojů, anglického rohu, flétny, klarinetu, hoboje, tu a tam začnou, pak umlknout, postupně se osmělují a švitoří živěji a radostněji. Truchlícího vtahují zpět do života. Orchestr je posílen o řadu nástrojů, varhany, klávesy, zdvojené obsazení některých partů. Střídají se vlny bouřlivé dynamiky se sladkou nostalgií a ztišením (houslové sólo koncertního mistra s harfou). Ta útěcha na konci věty byla téměř hmatatelná, fantastická nirvána, ztišení a harmonické propojení celého tělesa.

Ve druhé větě Poledne jsme mohli slyšet důstojný, čistě sladěný chorál trombonů a kontrabasů, přesnost fléten a dechů v náročných rytmech a ve střídání krátkých motivů ve skupinách proti sobě. Třetí věta Slepí hudci nechává velký orchestr mlčet a do hry vstupuje pouze í pouze několik nástrojů. Naříkavý zpěv dvou anglických rohů s doprovodem harfy zněl kouzelně a připomínal vyprávění starobylých legend. Po nich výpravnou linku přebírají housle, s velmi citlivým a intimním přednesem.

Jakub Hrůša hypnotizoval orchestr soustředěným pohledem, když na začátku další věty V moci přeludů nasadily smyčce vysoký tenoučký tón v pianissimech, která zatím spíše tušíte, než slyšíte. Dechy předvedly v této větě brilantní jiskřivou práci, povedené sólo basového klarinetu. Orchestr si dal záležet na každém detailu, hrál jako skvěle seřízené hodinky, každý zoubek, každé kolečko zapadlo přesně na své místo. Po fugatovém vzepětí spěje věta ke katarzi a opětovnému ztišení na závěr. Pátá věta Noc přinesla nádherný exotický zpěv všech nástrojů, který se rozklene v prostoru téměř bez hranic. Tahle hudba jednoznačně staví Suka mezi Strausse, Mahlera a další světové novoromantiky.

Musím přiznat, že dříve jsem se často ztrácela v patosu a složitosti Sukových pozdních skladeb, a nepatřily k mým oblíbeným. Jakub Hrůša to změnil. Dal celému provedení logiku, jeho přesná a detailní práce s orchestrem zjasnily struktury skladby, nezahlcuje posluchače jen nekonečným hlučným vlnobitím. Umí vytěžit napětí i z pauzy, z nehybného ticha mezi dvěma hudebními myšlenkami. Z jeho soustředění, preciznosti, ale i euforie nebo šťastného úsměvu nad zdařilou pointou, je znát, že tu hudbu miluje. A co víc, mladý dirigent dokázal publiku předat tu emoci, hloubku a nápor citů, které Suk při tvoření Pohádky léta v sobě zpracovával. Jakub Hrůša se tak řadí po bok Kubelíka, Neumanna, Talicha, Peška, Mackerrase a Bělohlávka, dirigentů, kteří se stali v minulosti apoštoly Sukova díla.

Hodnocení autorky recenze: 100%