Dnes uplynulo 125 let od chvíle, kdy se začala psát historie České filharmonie koncertem, který řídil v Rudolfinu 4. ledna 1896 Antonín Dvořák. Jeho skladby provázejí od té doby národní orchestr při vystoupeních doma i v cizině. Začátky tělesa však nebyly vůbec jednoduché. Podobně jako ve Vídni založili i v Praze filharmonii členové operního orchestru. Na rozdíl od svých rakouských kolegů, kteří jsou dodnes zaměstnanci Vídeňské státní opery a Vídeňskou filharmonii provozují jako soukromý spolek, dostali čeští hudebníci po založení filharmonie z divadla výpověď a museli se živit sami. To jim však dalo pevnou vůli a vnitřní sílu, které orchestr provázejí dodnes.
Při oslavách výročí se většinou vzpomíná na největší úspěchy, slavnostní koncerty jsou přehlídkou toho nejlepšího, co může orchestr nabídnout. Nic z toho nám současná situace neumožňuje. Má to však i své nesporné výhody: díky tiché oslavě 125 let máme čas si uvědomit, komu a čemu Česká filharmonie vděčí za své dnešní postavení. Máme čas vzpomenout si na Václava Talicha, který svou neúnavnou prací pozvedl Českou filharmonii z lokálního tělesa na orchestr světové úrovně. Na Rafaela Kubelíka, který dosáhl převedení filharmonie pod stát a po emigraci se k ní na konci kariéry vrátil, čímž symbolicky završil návrat svobody do naší země.
Máme čas uvědomit si, jak moc dokázal Karel Ančerl otevřít Českou filharmonii světu a obstát v těžké konkurenci na nahrávkách i koncertech, a připomenout si noblesu, s níž dovedl Václav Neumann orchestr k listopadu 1989 a dodal mu odvahu být živou součástí velkého dějinného okamžiku. Máme čas vrátit se jen o pár let zpátky k Jiřímu Bělohlávkovi, jehož životní příběh se naplnil návratem do čela filharmonie a přinesl orchestru zpět stabilitu a umělecký lesk.
Máme čas na to, abychom si jasněji uvědomili, že opravdovým měřítkem úspěchu není počet koncertů na slavných pódiích, hostujících hvězdných dirigentů nebo množství ocenění za nahrávky. To vše je totiž jen důsledek víry lidí, kteří nepochybují o smyslu České filharmonie od jejích počátků: muzikantů několika generací, pracovníků zázemí orchestru a také posluchačů, kteří filharmonii dávají to nejlepší v dobrých i těžkých časech. Dovolte mi proto vyslovit přání, abychom výročí orchestru prožili jako rodinnou oslavu, při které nemusí znít hudba ani bouchat šampaňské, ale rozjasní ji příběhy všech, kteří dali České filharmonii život a přivedli ji šťastně až do roku 2021.
David Mareček – generální ředitel České filharmonie
