Česká filharmonie uvede dvě světové premiéry skladeb Jiřího Temla a Richarda Blackforda

Labyrint paměti byl dokončen v roce 2018 a jeho premiéra byla plánována na duben 2020, avšak kvůli pandemii koronaviru musela být odložena. Skladba se skládá z několika částí, které se liší délkou i charakterem – některé jsou klidné a jemné, jiné dramatické a kontrastní. Hudba se odvíjí v promyšleném oblouku, začíná i končí v tichu. V průběhu skladby můžeme slyšet ozvěny hektického tempa dnešního života, pestré zvukové barvy i silné emocionální momenty. Postupně hudba graduje do vypjatých vrcholů, v nichž zaznívá napětí a možná i vzdor. Do této dramatické atmosféry se však stále jasněji vkrádá melodie chorálu, která přináší pocit klidu a duchovní naděje, jako paprsek světla pronikající temnotou.

„Je to skladba, která má životopisný charakter. Jakási vzpomínka na můj život,“ říká hudební skladatel Jiří Teml. „Jsou v ní zpodobněny hračky z mého dětství, ale i nepříjemné věci jako nemoc. A na konci zní varhany, skladba končí velkým Te Deum. Je to přiznání, že jsem věřící člověk. Formálně jde o fantazii. Pracuji s tím, co mě naučil Jiří Jaroch, který říkal, že hudbu nejde dělat bez kontrastu. Lidi nesmějí vychladnout, neustále se musí zajímat o to, co přijde.“

Richarda Blackforda, skladatele instrumentální, duchovní, operní i filmové hudby, inspirovala při komponování Koncertu pro violoncello a orchestr „Znovuzrození ráje“ nezkrotná a nesmlouvavá síla přírodních živlů. Ve čtyřech větách provádí posluchače po různých místech na Zemi, která byla stižena přírodními katastrofami. Úvodní věta evokuje hrůznou sílu větrů, které v roce 2017 přispěly k sérii ničivých požárů v americké Kalifornii. Druhá věta je lamentem nad zničenými krajinami Kalifornie, Austrálie, ale i Indie či Řecka. Hudebně je postavena na elegickém motivu sólového violoncella, který postupně nabírá na intenzitě, aby se v závěru opět zklidnil jako tichá, smutná ozvěna znějící ve vysokých polohách orchestru i sólového nástroje. Třetí věta začíná jako radostné scherzo oslavující déšť coby zdroj života a naděje. Blackford čerpá z vlastních vzpomínek na indickou Kalkatu, kde v roce 1991 pozoroval radost a křepčení dětí při příchodu monzunových dešťů. Závěrečná věta, která dala jméno i celému koncertu, vypráví příběh městečka Paradise v americké oblasti Sierra Nevada, které v roce 2018 vstalo jako Fénix z popela, jenž po sobě zanechala série požárů. Originální anglický název The Recovery of Paradise je tedy dvojsmyslný.

První interpretkou nejnovějšího sólového koncertu Richarda Blackforda bude violoncellistka Alisa Weilerstein, která již premiérovala koncerty od Joany Tower, Matthiase Pintschera či Pascala Dusapina. S Českou filharmonií ji pojí dlouholeté hudební přátelství, sahající až do roku 2011. Sluší se připomenout přinejmenším nahrávku Dvořákova koncertu pod vedením Jiřího Bělohlávka z roku 2014 a z osmatřiceti společných vystoupení alespoň koncert se Semjonem Byčkovem v newyorské Carnegie Hall o čtyři roky později.

„Seznámil nás generální manažer a umělecký ředitel České filharmonie Robert Hanč,“ uvedl Richard Blackford,obdivovatel hudby Benjamina Brittena, Olivera Messiaena i Leoše Janáčka. „Poprvé jsem Alisu potkal v roce 2018 po jejím krásném koncertu na Královské hudební akademii v Londýně. Okamžitě jsem zatoužil napsat pro ni koncert a ona ten návrh vlídně přijala. Skutečně rád píšu všechnu hudbu a všechny žánry, ale violoncello mě zvlášť přitahuje pro svůj silný a expresivní výraz, zejména ve středních a vyšších rejstřících,“ vyznal se rodilý Londýňan, kterého k profesionální hudební kariéře inspirovala v patnácti letech návštěva představení Bergovy opery Lulu v mnichovském Národním divadle. 

Česká filharmonie se s Blackfordovou hudbou nesetkává poprvé. Již v roce 2017 doprovodila premiéru jeho houslového koncertu Niobe v podání houslistky Tamsin Waley-Cohen a v roce 2019 se podílela na nahrávce skladby Kalon pro smyčcové kvarteto a smyčcový orchestr pod taktovkou Jiřího Rožně.