Česká filharmonie ve velkém stylu: Brilantní interpretace klasiků

Na programu byly jen dvě, zato vskutku velkolepé kompozice devatenáctého století. V první polovině zazněl Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op. 73 „Císařský“ Ludwiga van Beethovena, po přestávce pak Symfonie č. 4 c moll, op. 98 Johannese Brahmse.

Je nepochybně dobré vracet se občas k takto velkým a osvědčeným hodnotám, znovu je prožívat, nechat se jimi obohacovat. Ač jsou díla od sebe dobou vzniku vzdálena téměř 80 let, mají mnoho společného. Patří do kategorie absolutní hudby, tedy jsou bez mimohudebních asociací, vzdor tomu však z nich vyzařuje hluboký myšlenkový náboj. Beethovenův poslední, Pátý klavírní koncert, „Císařský“, je více jak půl hodinu trvající rozsáhlé dílo mimořádné závažnosti, které je již od doby svého vzniku (1809) vzorem pro celé generace tvůrců. Je totiž příkladné nejen svojí invenčností, slohovou vytříbeností, ale i uchopením koncertantního principu. Za dokonalou ukázku myšlenkové hloubky, a tedy intelektuálního obsahu, lze považovat Čtvrtou symfonii Johannesa Brahnse (1885), která jde v mnohém Beethovenovou cestou. 

Jako neméně velké lze označit rovněž interpretační obsazení toho večera. Vedle šéfdirigenta a hudebního ředitele našeho prvního symfonického tělesa Semjona Byčkova na pódiu stanul a ke klavíru usednul renomovaný skotský umělec, třiapadesátiletý Steven Osborne. Sólista si z rudolfínské nabídky vybral nástroj značky Steinway and Sons. Že hrál zpaměti je dnes na této interpretační úrovni naprostou samozřejmostí. Překvapil ale velkolepým, přímo razantním vstupem sólového klavíru v úvodním Allegru. Orchestr však byl nejen zde, ale i v celé rozsáhlé expoziční části této věty poněkud rozpačitý. Z Osbornova projevu vyzařovala jistota a sebevědomí. Svůj part přednášel v neobyčejně velkém dynamickém rozsahu. Je precizní i v těch nejtišších pianissimech, nejednou však překvapil razantním ukončením fráze silným akcentem ve fortissimu, který okázale doprovodil rozmáchlým gestem. Jeho jazzové zkušenosti jsou zde tedy patrné. Se svým temperamentem našel příznivou odezvu v neobvykle početné skupině smyčcových nástrojů orchestru, dialog se dřevy a žesti však až tak dobře vyvážený nebyl. Beethovenem přesně stanovený dechový instrumentář proto občas v bohatém klavírním zvuku zanikal, což bylo škoda zejména v těch místech, kde jsme svědky důmyslně propracovaného rovnocenného dialogu. Dominantním se Osbornův klavír stal vždy, když přednášel tématicky významný materiál, se svými figuracemi ale někdy dovedl i disciplinovaně ustoupit do ústraní zejména tam, kde hlavní slovo přísluší orchestru. Kultivovaným, barevným tónem v průzračně nosné kantiléně citlivě navázal na začátku druhé věty Adagio un poco mosso na introdukci smyčců, nenápadně, téměř neslyšně v pianu zahájil rafinovaný přechod attacca do závěrečného Rondo, Allegro ma non troppo. Tichým, až meditativním přídavkem improvizačního charakteru se Steven Osborne odvděčil posluchačům za dlouhé ovace. 

Skutečně velkého orchestrálního obsazení se publikum dočkalo ve druhé polovině večera. Vzhledem k tomu, že zvolenou Brahnsouvu partituru zná Byčkov dokonale, vystoupil před orchestr bez not. Řešil zde nepochybně protiklad, který je obsažen v hloubce této skladatelovy poslední symfonie. Spočívá v celkově pochmurné náladě zdůrazněné mollovou tonalitou na jedné straně, a v monumentalitě a zvukové hojnosti skladatelovy invence na straně druhé. Čtyřicetiminutové dílo je rozvrženo do čtyř vět. Náležitým způsobem dirigent podtrhnul plynulost a naléhavost prvních dvou vět symfonie – Allegro non troppo a Andante moderato, jsou obě v sonátové formě. Jako jisté odlehčení, či uvolnění nashromážděného napětí, v souladu se skladatelovým záměrem, dirigent uchopil větu třetí – Allegro giocoso. Jako skutečné vyvrcholení pak pojal závěrečné Allegro energico e passionato, které je napsáno ve formě grandiózní passacaglie. Jde o větu výrazně členěnou, kde důležitou roli hrají četná instrumentální sóla, jako by šlo o koncertantní symfonii. Všechna, byla zahrána s příkladnou péči a s citem. Velkou kyticí květin bylo právem odměněno to flétnové.

Česká filharmonie a Steven Osborne
17. dubna 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Praha

Program:
Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op. 73 „Císařský“ (38′)

— Přestávka —

Johannes Brahms: Symfonie č. 4 e moll, op. 98 (41′)

Účinkující:
Steven Osborne – klavír
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent