Česká filharmonie zahájila sezonu monumentální „Leningradskou“ symfonií

Ve středu 29. září se v pražském Rudolfinu uskutečnil zahajovací koncert 126. sezony České filharmonie. Pod taktovkou oceňovaného dirigenta Semjona Byčkova zazněla Symfonie č. 7 C Dur, zvaná též „Leningradská“, od sovětského skladatele Dmitrije Šostakoviče. Událost byla velmi prestižní, celý koncert navíc živě vysílala Česká televize na programu ČT Art.

Toto ikonické dílo vzniklo z velké části v Leningradu (dnešním Petrohradu), který se za druhé světové války stal jedním z cílů německé invaze. Město nebylo dobyto, ale po většinu války zůstalo v obležení. Jeho obyvatelé byli odstřiženi od dodávek jídla, vystaveni německému ostřelování a náletům. Dva a půl roku trvající blokáda Leningradu stála život odhadem milion civilistů, z nichž většina zemřela důsledkem podvýživy a chladu.

Symfonie, kterou začal Šostakovič v Leningradu psát zřejmě již před začátkem blokády, byla dokončena v prosinci roku 1941 v Kujbyševu, kam byl umělec i s rodinou evakuován. Její umělecká kvalita a zejména propagandistická hodnota byly okamžitě rozpoznány, takže se velmi záhy stala mohutným symbolem odboje vůči nacistické agresi, a to jak v Sovětském svazu, tak na Západě. Jen tři měsíce po sovětské premiéře byla uvedena v Londýně, poté ji s obrovským úspěchem provedl věhlasný Arturo Toscanini ve Spojených státech; party se tenkrát ze Sovětského svazu dostaly poměrně složitou cestou, přefocené na mikrofilmu. Nejslavnějším provedením 7. symfonie je ovšem bezesporu její uvedení přímo v obleženém Leningradu, ke kterému došlo 9. srpna 1942. Uprostřed trosek ji tam zahrál prořídlý rozhlasový orchestr, doplněný doslova kýmkoli, kdo byl po ruce a uměl na něco hrát. Situace ve městě byla z dnešního pohledu prakticky nepředstavitelná: dle záznamů si jeden nástrojář řekl za opravu nástroje o kočku. Pro vyčerpané hudebníky bylo již pouhé nacvičení díla nadlidským úkolem, několik hráčů se uvedení ani nedožilo. O to větší však byl výsledný efekt koncertu. Symfonie byla všemi dostupnými prostředky vysílána do okolí, k poslechu byli výjimečně vyzváni i řadoví vojáci Rudé armády. Navíc ji z amplionů slyšeli i němečtí obléhatelé, které tím chtělo sovětské velení přesvědčit o nezlomnosti obyvatel města.

Skladba nese obrovské emocionální napětí. Zejména její nejikoničtější část – postupně gradující pochod v první větě – přináší zřetelné obrazy přicházejícího a stále sílícího zla. To je však nakonec překonáno a skladba ve čtvrté větě končí triumfální durovou katarzí. Tento ideový rozměr, ve světle stále ještě probíhající koronavirové pandemie, tak dává letošnímu provedení opět punc jakési tragické jedinečnosti. Výběr takové skladby pro zahájení nové sezóny je v této situaci vlastně velice podařený.

Dirigent Semjon Byčkov, petrohradský (respektive leningradský) rodák, má s interpretací této symfonie navíc bohaté zkušenosti. Hned po úvodním slovu organizátorů byl na velké plátno, umístěné na varhanní empoře, promítnut krátký film, v němž Byčkov divákům přiblížil skladbu a okolnosti jejího vzniku. Zmínil též, že má k blokádě Leningradu i osobní vztah – ačkoli se narodil sedm let po válce, blokádu v celé její hrůze prožila jeho matka a o událostech mu vyprávěla.

Po skončení projekce již nastoupil orchestr, na empoře se usadila část dechové sekce – na jedné straně lesní rohy a na druhé trubky – která dodávala hutným částem skladby ještě výbornou plastičnost. Celková úroveň koncertu byla špičková. Orchestr byl čistý, vyrovnaný a přesný, zejména v kritických jemných pasážích, například na konci první věty, musel jeho exaktní výkon uspokojit i nejnáročnější posluchače. V první větě, Allegretu, se po silném úvodu již představují některé sólové nástroje – předvedla se mimo jiné vynikající hobojistka, hráč na pikolu a v houslích koncertní mistr Jan Mráček. Známé „pochodové“ téma, které první větě vévodí, v otázce kvality hráčů diváky jen dále utvrdilo. Začátek je jemný, nástroje si zde postupně předávají motiv prakticky po jednotlivých sekcích, hudba se ale pozvolna stává stále agresivnější, aby kulminovala v gejzírech výbuchů, evokujících snad každému něco temného a brutálního, válečnou vřavu, či zánik světa. Zaujala zde hlavně Byčkovova práce s tempem – na rozdíl od většiny cizích interpretací se nijak neostýchal tempo pochodu v jeden moment razantně zvýšit – a také práce s artikulací, kdy se mu podařilo výraz „ztvrdit“ důsledným akcentováním opakovaných tónů na konci každé fráze.

Druhá věta, Moderato, poco allegretto, přináší odlehčenější témata. Umělci ji zvládli s velkou hravostí i procítěností. Byla zde nejen slyšet, ale i vidět upřímná radost ze hry, nejmarkantněji u pultu koncertních mistrů, kteří si svůj skvělý výkon dovedli náležitě užít. Třetí věta, závažné Adagio, začala místy lehce intonačně nesladěným vstupem dechů, zejména dřev, ale situace se záhy zlepšila. Široké pasáže daly vyniknout procítěným smyčcům, které se střídaly s dechy v pomyslném souboji o sugestivnější výraz. Šostakovič chtěl touto lyrickou větou údajně ztvárnit noční Leningrad a tichou řeku Něvu. Hledáme-li za hudbou tento programní ráz, vlastně opravdu není těžké jej najít, dlužno ovšem říci, že Byčkovova interpretace rozhodně nikde nesklouzávala k jakékoli zbytečné prvoplánovosti, neřku-li snad okázalosti. Poslední větou bylo Allegro, non tropo, do kterého se orchestr plynule a bez přerušení přelil z věty třetí. Z tichého úvodu se věta opět postupně rozlévala do plného a silného zvuku, aby vyvrcholila v oslavném finále za společného burácení kompletního orchestru.

Diváci byli katarzí díla nadšeni a odměnili filharmonii obrovským a dlouhým potleskem, postupně se i zvedli ze židlí a pokračovali v potlesku, dokud to bylo možné. Není také divu, jednalo se opravdu o jednu ze špičkových interpretací tohoto díla. Nebyli to ale jen diváci, kdo si tento koncert tak užil. Jak po představení podotkl koncertní mistr, houslista Jan Mráček, symfonii si nebývale užil i celý soubor. Spojení mezi tělesem a Byčkovem bylo fenomenální, navíc velmi silně působí i jeho osobní vztah k vlastnímu tématu Šostakovičovy symfonie. Podle mne k pozitivnímu výsledku přispívá i souhra dalších faktorů: krom zjevné radosti z inspirativního díla se ve Filharmonii začíná projevovat i generační obměna. To je vidět i na samotném Mráčkovi a jeho vrstevnících, kteří, jako jedni z nejmladších členů tělesa, dodávají souboru svěžest a strhávají tak i všechny ostatní hráče. V neposlední řadě je ohromnou devizou českých filharmoniků i netušená „lidskost“, kterou nedávno komentoval i sám Byčkov. Ta se neprojevuje jen tím, že výkon není roboticky přesný (neboť pak by nebyl ani lidsky estetický), nebo tím, že se hráči umí při hraní i velmi srdečně pousmát, ale zejména tím, že v sobě mají notnou dávku pokory a jejich emoce jsou po celý průběh hry zcela ryzí. A jak říká Byčkov: „Diváky neošálíte.“

Je tedy třeba jen doufat, že tato vyváženost emocí, techniky, skvělého hudebního vedení, a hlavně velké divácké návštěvnosti, vydrží nejen pro tuto sezonu, ale i pro všechny následující.

Zahajovací koncert 126. sezóny České filharmonie
29. září 2021 v 19:30 hod.

Program:
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 7 C Dur, op. 60 „Leningradská“

Účinkující:
Semjon Byčkov – dirigent
Česká filharmonie