Česká filharmonie zahrála Sibelia pod vedením specialistky

Koncert se nesl ve znamení poctivého hudebního umění, které bylo prováděno s pokorou k zařazeným skladbám. Hlavní strůjkyní úspěchu celého večera byla sympatická finská dirigentka Dalia Stasevska. Orchestr vedla s jasnou interpretační koncepcí a pevným gestem. Její nadšený tvůrčí výkon strhl nejen umělecké těleso, ale nakazil i posluchače v sále.

V první polovině večera zazněl Koncert pro klavír a orchestr č. 25 C dur K 503 od Wolfganga Amadea Mozarta, dílo zvláštní mezi ostatními autorovými koncerty svým časovým rozsahem i hudební náplní. Tři věty tohoto cyklu naplnily bezmála čtyřicet minut. Koncert nese ve svém kompozičním zpracování silné symfonické rysy, ve nichž dominuje propracovanost linií a bohatá polyfonní práce. Svým nevtíravým tematickým materiálem a jeho nosným rozvojem připomínal v některých významných pasážích autorovu Symfonii C dur „Jupiter“, vzniknuvší v časovém odstupu dvou let.

V klavírním koncertu nacházíme pozoruhodné detaily i velkorysá koncepční řešení. Úvodní věta je uvozena dvěma expozicemi. První je podle zvyklostí orchestrální, druhá je naplněna spoluprací orchestru a sólisty. Zcela mimo rámec klasického kánonu jsou tóniny vedlejšího tématu, v první expozici osciluje mezi c moll a C dur, aby se ve druhé ještě více vzdálilo do Es dur. Dílo je naplněno pozoruhodným množstvím frygických akordů, mnohoznačných alterací, chromatických terciových příbuzností a množstvím další elementů, které se zařadily do hojně používaných kompozičních prostředků až v hudbě romantické. Uvedené pikantnosti pomohly udržet pozornost publika. Dalia Stasevská zvolila pro doprovod početné obsazení smyčců, avšak udržela skladbu v pregnantním i jemně odstiňovaném dynamickém klimatu.

Stěžejní pozornost publika však patřila sólistovi večera, legendě amerického klavírního umění Emanuelu Axovi. V duchu obsahu Mozartova koncertu přistoupil ke skladbě s moudrostí zralého umělce, a nenechal se tak strhnout k přehnané dynamické a agogické rozevlátosti. Proto také hlavní kadence koncertu získala pod jeho prsty rozměr dynamického vrcholu celé skladby. Popisovaný sólový výstup totiž nevyužívá jen běhů a další virtuózní techniky. Pianista zde zahraje téměř úplnou orchestrální expozici, jako by šlo o klavírní výtah. Je to logické, protože prezentace tohoto typu není pro sólový nástroj využita v druhé expozici, kde je to očekáváno. Hra Emanuela Axe byla slyšitelná i v pianissimech za doprovodu orchestru a zřetelná v každém tónu. Za svůj oduševnělý výkon sklidil velký potlesk a odvděčil se za projevené sympatie přídavkem.

Hlavním autorem druhé poloviny večera se stal finský skladatel Jean Sibelius, od něhož zazněly dvě reprezentativní skladby. Životní data autora 1865–1957 promlouvají o tom, že je generačním vrstevníkem Gustava Mahlera či našeho Josefa Bohuslava Foerstera. Jean Sibelius patří tedy mezi pozdně romantické skladatele, pro finskou národní hudbu je však zjevem zakladatelským. Národní hrdost a obraz bojů za finskou nezávislost vtělil do heroické symfonické věty Finnlandia (1900). Je uzavřena hymnicky naladěnou melodií, jež je jádrem celé skladby. Obklopují ji dramatické, pochodové i fanfárovité díly. Dirigentka Daria Stasevska zde vedla Českou filharmonii do velebného zvuku, nebrzdila ani břesknost činelů a údernost bicí baterie. Po úspěšném provedení pak obřadně děkovala orchestru, že s úctou provedl jeden z největších hudebních symbolů její země.

Jako příklad rozměrných Sibeliových symfonických pláten byla zařazena autorova Symfonie č. 5 Es dur z roku 1915, finální verze vznikla v roce 1919. Úpravy díla tedy probíhaly nejen ve válečných letech, ale současně i v pohnuté době boje Finska za nezávislost. Ten byl vítězně završen v roce 1917. V hudbě Páté symfonie se již plně rozvinul ostře chromatizovaný pozdně romantický hudební jazyk. Není však snadno převoditelný do intencí středoevropských pozdně romantických skladatelů Gustava Mahlera či Richarda Strausse. Sibelius v době tvorby symfonie citlivě přejímá i další podněty z impresionismu, lze vyposlouchat i vlivy historického jazzu. Svět sledované symfonie je tak rozdělen do složitých raně modernistických pasáží, které rámují prostředek díla naplněný lidovou hudbou a jazzem. Tento pročištěný střed skladby mi připadal jako průzračná laguna v korálovém ostrově. Popsaný průběh je třeba chápat v intencích severské hudební kultury, a není nutné se tedy pozastavovat nad stylovou neurovnaností. Dirigentka Dalia Stasevska ke skladbě přistoupila jako odbornice na interpretaci a odhalila posluchačům všechny výrazové vrstvy. Pod jejím vedením se vyjevily uvedené inspirace. Pregnantně vyznělo též specifikum závěrů krajních vět, kdy posluchač skladbu opouští „v nejlepším“, tedy v okamžiku plně rozeznělé symfonické tkáně. To je v příkrém kontrastu se zvyklostmi valné většiny evropské romantické hudby, která z konce skladby vytváří zvláštní dějovost a hudbu uzavírá pomocí závěrových codových procesů.

Dalia Stasevská znovu objevila českému publiku Sibeliovu hudbu. Adekvátně umělecky vysvětlena se posluchačům evidentně líbila. V České filharmonii našla dirigentka zaníceného spojence. Večer se pak stal vítaným zpestřením v rámci Roku české hudby, kdy jsme mohli srovnat podmínky pro vznik finské národní hudby s podmínkami domácími.

Česká filharmonie • Dalia Stasevska
20. června 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha

Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro klavír a orchestr č. 25 C dur, K 503 (39′)

— Přestávka —

Jean Sibelius: Finlandia, symfonická báseň, op. 26 (9′)
Jean Sibelius: Symfonie č. 5 Es dur, op. 82 (32′)

Účinkující:
Emanuel Ax – klavír
Česká filharmonie
Dalia Stasevska – dirigentka