Česká filharmonie získala téměř 16 milionů korun z odkazu Toma Schreckera na rozvoj mladých talentů

Tom Schrecker se k České filharmonii dostal díky přátelství s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, s nímž se seznámil už během jeho působení v Liverpoolu a Londýně. Ke kontaktu došlo přes Bělohlávkovu manželku Annu, k jejíž sestřenici začal Schrecker v Austrálii chodit na hodiny klavíru. Když se Bělohlávek v roce 2012 vrátil jako šéfdirigent k České filharmonii, právě on jej seznámil s vedením orchestru a inspiroval ho k prvnímu daru – několikaleté podpoře koncertního mistra violoncellové sekce. Ze vztahu vyrostla širší spolupráce a také myšlenka založení Dynamického klubu přátel České filharmonie, který se stal jednou z nejviditelnějších platforem filantropické podpory orchestru.

„Byl to typický ředitel – ale v tom nejlepším slova smyslu. Obdivoval jsem jeho soustředěnost a systematičnost, schopnost hluboce se nad věcmi zamýšlet a neustále přicházet s nápady, trefnými poznámkami i novými podněty,“ vzpomíná Michal Medek, obchodní ředitel České filharmonie.

„Kladl velký důraz na osobní kontakt a jednoduchost. Chtěl být se svými lidmi v každodenním kontaktu, což je podle něj možné, pokud firma nemá víc než zhruba 500 zaměstnanců. Zároveň zdůrazňoval, že nápady musí být natolik jednoduché, aby jim lidé okamžitě porozuměli – jinak marketingově nefungují. Tyto dva principy si často a rád připomínám,“ dodává Medek.

Tom Schrecker (1932–2024) patřil mezi tzv. Wintonovy děti, které byly v roce 1939 zachráněny transportem Nicholase Wintona do Velké Británie. Odjel pátým z osmi vlaků. Narodil se v Praze v židovské rodině; část příbuzných díky Wintonovým transportům přežila, zatímco jeho matka a další blízcí zahynuli v koncentračních táborech. V Británii vyrostl v adoptivní rodině, vystudoval historii na Oxfordské univerzitě a později sloužil v britské armádě. Profesní dráha jej přivedla mimo jiné do vydavatelství Reader’s Digest, kde působil řadu let na manažerských pozicích. Po odchodu do důchodu v roce 1990 se intenzivně věnoval filantropii, zejména v Česku, k němuž si uchoval hluboký vztah. „Tak, jako mě kdysi zachránil Winton, se teď sám snažím pomáhat jiným,“ řekl.

Jeho mecenášská činnost se soustředila především na podporu hudby a vzdělávání – ještě déle než Českou filharmonii podporoval Pražské jaro a Třeboňský lázeňský orchestr. Dlouhodobě spolupracoval také s Gymnáziem v Třeboni, jemuž rovněž odkázal velkorysý dar. Podle Paměti národa se k filantropii stavěl jako k osobní povinnosti: „Byl jsem dítě, které dostalo druhou šanci na život. Věřím, že je mou povinností tu šanci předávat dál.“ Studentům v Třeboni při svých besedách připomínal: „Život je krátký, užijte ho – a pokud můžete, udělejte něco pro druhé.“

Závěťové dárcovství, jehož je Tom Schrecker krásným příkladem, zatím v českém prostředí není tak rozšířené jako v zahraničí, postupně se však stává přirozenou součástí filantropie. Odkazem části svého majetku chtěl Schrecker navázat na celoživotní podporu kultury a vzdělávání a současně ukázat, že i tímto způsobem lze dlouhodobě posílit instituce, které pro dárce mají osobní význam. Tento krok je možné vnímat nejen jako konkrétní pomoc, ale také jako inspiraci k přemýšlení o možnostech, jak propojit vlastní životní příběh s trvalou podporou umění.