Česká hudba má v Josefu Špačkovi reprezentanta světové třídy

Česká filharmonie se Semjonem Byčkovem uvedla 9. ledna 2019 v Rudolfinu program důsledně složený z neobvyklých hudebních čísel. Neobvyklých proto, že jsou buď za a) nová nebo za b) prvotiny nebo za c) velmi obtížná na to, aby je hrál kdekdo.
Josef Špaček, Česká filharmonie, Semjon Byčkov – 9. 1. 2019 (foto Petra Hajská)

Začněme tím novým v programu – z Hamburku, rodiště Johannesa Brahmse, přijel do Prahy představit své dílo jeho velký obdivovatel a současný následovník Detlev Glanert (1960). Jeho symfonická věta Weites Land (Daleká země) s podtitulem „Musik mit Brahms“ není prvním ani jediným dílem, ke kterému jej tento velikán klasicismu inspiroval. Daleká země je narážkou na hru Brahmsova současníka A. Schnitzlera, který stejně jako skladatel s oblibou tvořil v okolí Semmeringu, obklopen přírodou, rakouskými horami a lesy. Zde vznikala i Brahmsova 4. symfonie. Hudební výprava Detleva Glanerta ovšem míří do jiné vzdálené země – do neprobádaných hlubin lidské duše, potažmo skladatelské duše Brahmsovy. Nejsou to oproti očekávání žádné mlžné snové krajiny, skladba je nečekaně energická a bouřlivá, běsní v ní skrytí démoni. Hudebně se jedná o variace na téma Brahmsovy 4. symfonie, moderně pojaté v rozšířené tonalitě, zřetelně strukturované, zapojující robustní zvuk orchestrálního tělesa. Glanert skladbu napsal na objednávku Státního divadla v Oldenburgu, kde měla před pěti let světovou premiéru. Troufám si říct, že pečlivé nastudování Semjona Byčkova s ČF je dalším důležitým úspěchem tohoto díla,  autor se na pódiu s dirigentem objímal s viditelnou radostí.

Houslový koncert č. 1 D dur Igora Stravinského je přesně to, co si na repertoár nemůže dát každý houslista. Mnozí by si na něm vylámali zuby, ale pro Josefa Špačka byl Stravinský velmi stravitelný, dokonalá hudební delikatesa. Partitura koncertu připomíná patchwork, je jako sešívaná z pestrých a různorodých ploch, rychle měnící nálady, styly, výrazné rytmy, efektní techniky… A pořád uhání vpřed.  Členění koncertu je netradiční: po úvodní Toccatě přicházejí dvě Arie, jedna v impresionistickém stylu, druhá neobarokní a závěr tvoří Capriccio. (Dramaturgicky bylo možná na jeden večer těch neo- stylů a odkazů ála Brahms či Bach až příliš.)

Pro interpreta je to od prvních taktů náročná virtuózní záležitost. Josef Špaček na ní mohl ukázat veškerý hráčský um – velmi energický a zaujatý přístup, technickou svrchovanost a pečlivost, silný dominující tón, ale čistý a kultivovaný. Rychlost, mistrovské skoky a pevné výšky, zajímavé techniky, bravurní práci se smyčcem, přesné dvojhmaty a flažolety, lehkost i důrazné akcenty.

Česká filharmonie, Semjon Byčkov – 9. 1. 2019 (foto Petra Hajská)

Stravinského originální instrumentace staví housle do nezvyklých kombinací s různými nástroji, třeba s kontrafagotem. V pomalé Arii II, psané v bachovském stylu, se doprovod ztišuje a místy omezuje na několik málo nástrojů. Je to velmi komorní a citlivá část, a Špaček jí dal stylem hry bachovskou niternost. Efektní Capriccio pak rozpoutá opět orgie virtuozity. Aby toho nebylo málo, zvolil si Špaček i náročný přídavek – Venkovský tanec Eugèna Ysaÿe vystřihl v hodně divokém tempu. Je štěstí, že česká hudba má v Josefu Špačkovi opět reprezentanta světové třídy.

Po přestávce byla na programu Čajkovského Symfonie č. 1 g moll „Zimní sny“. Prvotina, kterou šestadvacetiletý Čajkovský reagoval na úspěch své Předehry F dur, jíž se krátce předtím prezentoval jako novopečený profesor Moskevské konzervatoře (1866). Jak to bývá u mladých skladatelů, přemíra hudebních nápadů a invence vede k nekonvenčním formám. První dvě věty symfonie mají programní podtitul: Allegro tranquillo (Snění zimní cestou) a Adagio cantabile ma non tanto (Pustá, mlhavá krajina). První větu začal orchestr vlásečnicově tenkým pianissimem, rozvíjeným do kouzelných barev, a tajemně také končila. Druhá věta přinesla velké dynamické kontrasty, lidové motivy a ruskou zpěvnost (velké téma violoncell). Mnoha hráčům nabídla příležitost ke krásným dlouhým sólům (na hoboj vynikající Jana Brožková či Ondřej Roskovec – fagotové sólo). Byla to pro mě první příležitost slyšet filharmonii s novým šéfdirigentem. Semjon Byčkov dirigoval úsporným gestem, elegantními obloučky vytahoval z orchestru témata, skupiny a sóla jako kouzelník z klobouku. Jeho gesto zůstalo stejně mírné a uhlazené bez ohledu na dynamiku, žádné dramatické předvádění, to není jeho parketa.

Česká filharmonie, Semjon Byčkov – 9. 1. 2019 (foto Petra Hajská)

Scherzo naplnil houpavý velkorysý valčík a Finale začalo nečekaně rozvážným epickým tématem. Přes všechny tyto zvláštnosti – je to ryzí Čajkovský, všechno, co znáte z Louskáčka nebo pozdějších symfonií, už tam je a připomíná se v každém taktu.

Česká filharmonie pod taktovkou Semjona Byčkova zní jinak – zdá se mi, že „obrousili hrany“, zvuk tělesa je oblejší, elegantní, nástupy jemnější a přesné, skupiny kompaktnější. Byčkov si potrpí na velkou dynamiku a na vybroušené detaily. Není to však důslednost akademická a chladná, naopak, slovanská vřelost orchestru zůstala.  Těším se na to, jak bude vypadat v jejich spolupráci další (nejen ruský nebo moderní) repertoár.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na