Česká premiéra Billyho Budda přinesla povznášející zážitek

Čtenáři Opery Plus blogují

Šest let po Glorianě uvedlo Národní divadlo (tentokrát soubor Státní opery) další z operních opusů Benjamina Brittena – Billyho Budda – čímž se snad už konečně povede tohoto autora (alespoň v rámci pražské operní produkce) definitivně vyřadit z kategorie „nehraných“ či „exotických“ skladatelů. Už je na čase – ve světě je Britten, jakožto jeden z těch, kteří se významně podíleli na utváření celkového obrazu o opeře dvacátého století, již dávno (navzdory ne právě jednoduchému hudebnímu jazyku) klasikem. Pokud se toto „vyřazení“ podaří, dost možná k tomu přispěje i fakt, že tato nová inscenace Billyho Budda se prostě povedla.

Benjamin Britten: Billy Budd – ND Praha 2018 (zdroj ND Praha / foto Patrik Borecký)

Že se režie ujal právě umělecký šéf Činohry Národního divadla Daniel Špinar, není velkým překvapením. Jeho nastudování Janáčkova Mrtvého domu před dvěma lety se setkalo s nebývalým ohlasem jak u diváků, tak u kritiky, což je kombinace, po níž prahne (bohužel většinou marně) každý umělec či umělecké těleso. Navíc oba kusy spolu mají hodně společného – pěvecké party jsou svěřeny výhradně mužským hlasům, téma se dotýká homosexuality. K té se sám Špinar otevřeně hlásí – a je znát, že je pro něj i mimořádně inspirujícím uměleckým motivem. Dalším významným pojítkem mezi Mrtvým domem a Billym Buddem je účast Štefana Margity (Špinar režíroval i jeho narozeninové gala), kterého role kapitána Vereho zastihla právě v době, kdy mu mírně pokročilý věk i stále skvělá pěvecká forma umožňují její naprosto přesvědčivou interpretaci.

Špinarovo vyjádření, že „jeho“ Billy Budd bude uchopen jinak, než je ve světě běžné, před premiérou budilo jisté obavy (podobná slova zpravidla předznamenávají uměleckou katastrofu), navíc laťka z „minula“ byla nastavena opravdu hodně vysoko. Ovšem jak se ukázalo i nyní, Daniel Špinar není z těch režisérů, kteří se snaží diváka šokovat i za cenu toho, že výsledek nakonec postrádá smysl. Je sice vidět, že tuze rád provokuje (není to vlastně nepostradatelná vlastnost úspěšného režiséra?), ale jeho profesionalita mu zkrátka nedovolí divákovi předložit něco rozpačitého či polovičatého.

Pražský Billy Budd se odehrává v univerzální vykachličkované prostoře, uprostřed které se symbolicky potápí nemocniční postel, na níž zestárlý kapitán Vere v retrospektivě vypráví celý příběh. Špinar se tak obratně vyhnul úsměvným inscenačním klišé, navíc mu originální řešení umožňuje servírovat divákovi jeden scénicky působivý obraz za druhým, k čemuž v nemalé míře pomáhají i oku lahodící kostýmy (Marek Cpin) a propracovaný light design (Karel Šimek).

Skvělým nápadem je i zapojení polonahých členů Losers Cirque Company, kteří, coby ztělesněná homosexuální touha (a pořádně vášnivá) dodávají příslušným okamžikům potřebnou naléhavost, napětí a umožňují divákovi vskutku intenzivně vnímat Claggartovy touhy a pocity. Krom toho je na co koukat – jejich artistické výkony berou dech (choreografie Radim Vizváry).

Výhrady tentokrát nelze mít ani k obsazení.

Americký barytonista Christopher Bolduc je v titulní roli přesvědčivý pěvecky i herecky, se samozřejmostí zvládá jak podání svého nelehkého partu, tak vystižení obou dramatických poloh, jež role mladého námořníka žádá a zároveň nabízí.

Gidon Saks je pro Johna Claggarta takřka ideálním představitelem. Postava nezvladatelně zamilovaného zbrojmistra je v podání tohoto izraelského basbarytonisty opravdu čistě záporná, čemuž odpovídá jak Saksova jevištní prezentace, tak nekompromisní pěvecké podání.

Štefan Margita (Kapitán Vere) své roli dokáže vtisknout vše, co potřebuje – noblesu, autoritu a především nesmírnou lidskost, na níž vlastně stojí a padá dramatická účinnost celého příběhu. Margita je perfektní i po pěvecké stránce, byť je znát, že v určitých momentech je pomyslný ukazatel jeho hlasových možností téměř na maximu.

Dobrou práci odvádí i orchestr Státní opery pod vedením mladého britského dirigenta Christophera Warda. Hudební nastudování je přehledné a překvapivě decentní, nepostrádá však barevnost a dramatickou sílu. Orchestr má navíc (až na pár míst) velmi příjemný zvuk, jehož spojení s některými výjevy na jevišti dokáže vyvolat až magickou atmosféru.

Benjamin Britten: Billy Budd – ND Praha 2018 (zdroj ND Praha / foto Patrik Borecký)

Billy Budd v Národním divadle je pádným argumentem proti názoru, že jediný správný způsob inscenování je ten „klasický“. Ačkoli pojetí Daniela Špinara těžko uspokojí úplně každého (některé okamžiky, například kompletní odhalení Billyho před popravou, jsou možná přece jen trochu přes čáru), rozhodně se jedná o inscenaci, jež posunula soubor Státní opery zase o kus dál. A diváka také.

I váš text v této rubrice rádi uveřejníme. Naše adresa: info@operaplus.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Britten: Billy Budd (ND Praha 2018)

[Celkem: 53    Průměr: 4.1/5]

Napsat komentář