Sny odedávna vzbuzují zvědavost. Pátráme po jejich původu, významu i vlivu na náš život. V dětském (a nezřídka i dospělém) světě není výjimkou, že se hranice mezi snem a realitou smývají a racionalita musí ustoupit silnému vlivu hlubokých vrstev lidského nitra. S kontrastem snu a bdění si pohrává i režisér a umělecký ředitel Divadla Štúdio tanca Zebastián Méndez Marína a inspiruje se přitom jak vědeckým, tak čistě pocitovým a subjektivně zabarveným výkladem snění. Na jevišti zhmotňuje poetické, absurdní, komické a občas i strašidelné výjevy, které provázejí náš spánek, a cílí téměř na všechny smysly.
Úvod představení se odehrál netradičně v hledišti. Všech osm účinkujících (šest dospělých a dvě děti) střídavě procházelo uličkami podél a mezi sedadly a přenášelo přitom větší i menší zrcadla a objemné nadýchané „obláčky“, které se později objevily také na scéně. Prostor zahalený jevištní mlhou sem tam prozářil ostrý paprsek světla, což dodalo atmosféře na tajuplnosti a lákavosti. Postupně se dění přeneslo na jeviště a začal volně plynoucí sled snových obrazů, které klouzaly od konkrétnosti k abstrakci a přinesly doslova senzorickou hostinu.
V průběhu představení vystřídali interpreti řadu rekvizit a většina z nich byla natolik variabilní, že mohla v různých pasážích nabírat nové tvary a významy. Plachta napnutá na dřevěný rám, která v jednu chvíli sloužila jako plátno ke stínohře, se v okamžiku roztočila na hlavě jednoho z tanečníků. Ze stříbrné fólie a vypouklého zrcadla se stali magičtí tvorové, kteří všem okolo pěkně zamotali hlavy, barevná sklíčka proměnila bílé světlo ve třpytivý kaleidoskop. Prostor pomohly definovat dřevěné desky a stříbrné polštáře, ale asi nejvýrazněji v něm působila už zmíněná obří oblaka (nebo snad chomáče cukrové vaty?) a také dřevěné kolo roztáčející hypnotický kruh. Nic z toho by však nedosáhlo kýženého efektu bez působivého, rafinovaného a precizního světelného designu Róberta Mačkaye, který obyčejné předměty proměnil na magické, a bez snové hudební krajiny Pavola Gajdoše, jež pomohla definovat jednotlivé scény a jejich přechody.
Na rozdíl od řady současných projektů pro mladé diváky neměl počin Divadla Štúdio tanca ambici být příliš interaktivní – malí návštěvníci se během představení nepohybovali na jevišti, nemohli si (s výjimkou úvodu) sáhnout na rekvizity a ani se nijak se aktivně zapojit do děje. Přesto však zůstávali ve spojení – třeba skrze světelný design, který dělal kouzla i v hledišti, skrze fascinaci záhadným a voňavým divadelním prostředím nebo díky ztotožnění se s dětskými interprety (návštěvníky tanečních a pohybových kurzů v Divadle Štúdio tanca), kteří tančili, hráli i promlouvali po boku „velkých“ kolegů z různých koutů světa. Zároveň věřím, že podobné zaujetí neminulo ani většinu dospělého doprovodu. Ten mohl ocenit například kvalitně provedené taneční pasáže, pokochat se scénou a světly i se dozvědět pár užitečných informací o říši spánku.
Ačkoli se Sen svou délkou slabé hodinky přizpůsobil cílové skupině, jeho vnitřní dramaturgie působila místy nevyváženě. Zajímavé nápady se tu a tam rozmělnily, když je nechali tvůrci působit příliš dlouho. Jindy se zase zajímavý motiv vytratil příliš brzy. Nápaditý závěr-nezávěr s efektem přetáčené filmové smyčky by snad časem šlo vyladit do ideálního počtu opakování, které stále ještě překvapuje, ale už nenudí. Jednoduše by snový, krásný, s měkkými hranicemi si pohrávající celek potřeboval trochu pevnější směřování a jistě by mu slušela i jasnější gradace v závěru.
Na mne osobně inscenace dýchla poetikou severských pohádek. Možná díky světelné hře a určité tajuplnosti, možná proto, s jakým zalíbením a rozpustilostí prozkoumává svět, kde se nemožné stává skutečností. Jako když si děti staví paláce z křesel a ve vaně rozpoutají námořní bitvu…
Sen
Námět, režie, dramaturgie, choreografie: Zebastián Méndez Marín
Scénografie a kostýmy: Ivana Macková
Hudba: Pavol Gajdoš
Světelný design: Róbert Mačkay
Asistence choreografie a režie: Lívia Balážová MM, Michaela Mirtová
Zvukový design, technická spolupráce: Lukáš Kubičina
Asistence dramaturgie: Monika Kováčová
Realizace scény: Christoff Laurent
Realizace kostýmů: Barbora Hrmová
Psáno z představení 27. dubna 2024 v Divadle Loutek, Ostrava.
