Večer byl věnován poněkud bizarní trojici výročí: kromě sto třiceti pěti let od narození Stravinského jsme si měli připomenout také čtyřicet let od vzletu kosmonauta Remka z Bajkonuru a pětadvacet let od navázání diplomatických vztahů s Ruskou federací. Už chybělo jen sto let od Velké říjnové socialistické revoluce a mohli jsme to mít kompletní… Úvod takové slávy se neobešel bez proslovů a zdravic ruského velvyslance a různých českých politiků, novopečený předseda sněmovny Radek Vondráček na těch několik improvizovaných vět přispěchal až z Kroměříže. (Záštitu nad festivalem převzalo kromě kardinála Dominika Duky celkem deset politiků včetně prezidenta Miloše Zemana – sbírat jména mocných je zřejmě hobby ředitele festivalu). Trochu tu nádheru kazil prověšený laciný banner na varhanní empoře s logem festivalu, ale nebuďme puntičkáři. Nakonec hudba se dá poslouchat i se zavřenýma očima.
Tři fragmenty z baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva zahájil orchestr impozantně – omračujícími kontrasty fortissima a pianissima, po kterých nastoupilo známé energické téma Monteků a Kapuletů. Moc působivé bylo i tiché vedlejší téma houslí s přízračným motivkem flétny, zkomírající pianissima smyčců s dekadentními glissandy vytvářela stísněnou až strašidelnou atmosféru.
Druhá věta Romea a Julie přinesla brilantní výšky houslí, které v orchestru zněly čistě a suverénně. Nebyly to však sladké zamilované kantilény, spíše nostalgie. Jako by zvuk smyčců prostupoval smutek a již předpovídal neblahý osud milenců. Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského pod vedením Vladimira Fedosejeva byl vskutku sugestivním vypravěčem a magie této dlouhé a tiché věty fungovala bezvadně. Poslední část Tebaldova smrt měla zvukomalebné prvky a orchestr ji přednesl energicky a v efektní rychlosti.
Čajkovského Koncert b moll byl bezesporu tím, na co se publikum nejvíce těšilo (vzápětí po přestávce řady poněkud prořídly). Pro Jana Simona byl tento koncert jistě vítanou příležitostí zahrát si Čajkovského s autentickým tělesem a vynikajícím dirigentem. První větu zahrál čistě, odlehčeně a decentně, s kultivovaným tónem. Představíme-li si na jeho místě typického pianistu ruské školy, jistě by ten projev byl dramatičtější, hlučnější a rozevlátější. V jisté zdrženlivosti Jan Simon pokračoval i ve střední větě, pěkné bylo jeho souznění s orchestrem v lyrických částech. V závěrečné větě podal technicky vybroušený, brilantní výkon, podepřený i výrazově větší expresivitou a kuráží.
Orchestr byl velmi dramatický a předváděl velkolepý zvuk, k sólistovi však byl přiměřený. Na Janu Simonovi musím ocenit, že se i po dlouhých letech v manažerském zaměstnání dokázal vrátit na pódium jako výkonný umělec. To tedy klobouk dolů… Nelze, než mu držet palce a přát další takové koncertní příležitosti.
Po přestávce „bolšoj“ orchestr nastoupil v poněkud menším obsazení, bez houslí, viol a klarinetů, s osekanou sekcí bicích. Stravinského Žalmová symfonie stojí spíše na dechových nástrojích a smíšeném pěveckém sboru (Pražský filharmonický sbor a sbormistr Lukáš Vasilek). Čtyři žalmy jsou prokomponovány v moderní rozšířené tonalitě, chvílemi dílo působí intimně a komorně, chvíli – se zapojením sboru – zase monumentálně. Se vkusem publika se příliš nepotkalo, některé dvojice odcházely i uprostřed skladby. Nicméně orchestr předvedl poctivou práci v nelehké členité partituře a sbor podal také respektuhodný výkon. I když moskevské těleso není vždy ve všem perfektní (některé nástupy), jejich hudba má velké srdce.
Hodnocení autorky recenze: 80%
České doteky hudby 2017
Ruské hudební klenoty
Dirigent: Vladimir Fedosejev
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Jan Simon (klavír)
Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského
Pražský filharmonický sbor
27. prosince 2017 Smetanova síň – Obecní dům Praha
program:
Sergej Prokofjev: Romeo a Julie. Tři fragmenty z baletu op. 64
Petr Iljič Čajkovskij: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll op. 23
= přestávka =
Igor Stravinskij: Žalmová symfonie pro smíšený sbor a orchestr
