V tomto Bacchovi a Ariadně bylo o poznání méně hravosti
Úvod večera obstarala 2. suita z baletu Bacchus et Ariane (Bacchus a Ariadna). Albert Roussel jej napsal na téma antického příběhu Ariadny, která poskytla rekovi Theseovi vodicí nit, aby mu pomohla najít cestu ze slepých uliček labyrintu, když zabil Minotaura. Theseus se s Ariadnou vrací domů, ale opouští ji na ostrově Naxos. To je obsah prvé suity. Do druhé vstupujeme v okamžiku, kdy se Ariadna pokusí vrhnout se do moře. Zabrání jí v tom Dionysos, který pro ni tančí energickou gigue. Spojí se v polibku a následuje tanec dionýského okouzlení. Před milenci procházejí fauni a ménády. Poté Ariadna sama, zpita vínem, malátně tančí a později se připojí k Dionysovi, zatímco vypukají bacchanalie. Balet končí korunovací Ariadny jako družky boha vína. Celý balet byl poprvé uveden v Pařížské opeře 22. května 1931, v chorepgrafii Serge Lifara, s výpravou Giorgia De Chirico a pod řízením Charlese Muncha. Z hudby Roussel vybral dvě suity, z nichž druhá, která se hraje častěji, byla uvedena i tentokrát v Praze.
Samo provedení mne spíš překvapilo, než nadchlo. Málokdy si stěžuji na příliš hutný tón smyčců, ale tentokrát (psáno z rudolfinské 14. řady uprostřed), když už smyčce až příliš kryly sóla dechových nástrojů, snad mohu mluvit i o určitém zklamání. Tím spíše, že party dechů jsou psány velmi invenčně, ale i sofistikovaně, takže je dvojnásob škoda, že nemohly vyznít naplno. Jsem trochu na rozpacích, čemu to přičíst. Je možno si udělat srovnání se snímkem z roku 2014, kde Stéphane Denève vede Bruselskou filharmonii a zvukové proporce jsou značně odlišné. O jiných zvukových záznamech ani nemluvě. Samozřejmě, že zde je to ovlivněno především rozmístěním mikrofonů. Ale i tak, akustický obraz, který poskytuje pražské Rudolfinum je prostě takový, jaký je, od samého počátku: relativně silný dozvuk (při jeho, řekněme, ještě standardní délce) produkuje robustní masu zvuku, která je, zvláště v plném symfonickém obsazení a forte dynamice, nepříliš bohatá na detail a čitelnost vedení hlasů. Jinými slovy, je to sál velmi vhodný pro nahrávání, pro komorní sestavy i menší orchestr. Pokud by si stejné kvality měl udržet i pro velký symfonický orchestr, musel by dirigent kontrolovat celkové proporce. To je však při dnešním hektickém provozu naprostá iluze a nedělo se to nikdy ani v minulosti. U suity Bacchus et Ariane se sešly všechny nepříznivé momenty, včetně toho, že Rousselova instrumentace je jistě skvělá, ale poněkud těžká, produkující hutný, monumentální zvuk. Posluchač dychtící opájet se smyslným detailem si bude muset počkat, až/pokud Praha konečně dostane nový koncertní sál – anebo si nesedat do 14. řady. Rozdíl ve zvukovém obrazu byl tak velký, oproti tomu, jak znám Roussellovo dílo, plné gestické elegance, ale i dionýské vášnivosti, že jsem se musel několikrát přesvědčovat pohledem do programu, že se opravdu hraje originální znění, a ne něčí úprava. V tomto Bacchovi a Ariadně bylo o poznání méně hravosti, erotické tenze i pastorálních motivů, jednotlivé obrazy také měly být výrazněji definovány svou základní barvou, jako světy o sobě. Zato symfonické soukolí šlapalo neochvějně a nezadržitelně až do cíle, jako jeden monochronní blok.
Suverénní výkon Marie-Ange Nguci poskytl jedinečný zážitek
Pro Ravelův Koncert D dur pro klavír levou rukou orchestr zchudnul na 6 kontrabasů a vše bylo hned lepší. Jedinečný zážitek poskytl především suverénní výkon Marie-Ange Nguci. Po levičce se v tomto Koncertu toho nežádá zrovna málo. Rozbouřit celý volumen klaviatury plností zvuku, vršit akordické bloky v nejvyšší rychlosti, kreslit podivuhodné polyfonní předivo, z nějž vystupují omamné melodické kontury, kořeněné místy jazzem, na něž pianistce zbývá jediný prst, palec, nepříliš uvyklý tomu, aby kreslil melodii. Zavřete oči, jste opojeni sytou nádherou zvukové opulence, a neuvěříte tomu, že na to má pianista jen jednu ruku, dokud je zase neotevřete a nespatříte ten zázrak na vlastní oči. Bouří tu klavír v celé nádheře a sytosti svého tónového prostoru, a chudák levička, aby tu iluzi vyplnila, musí zběsile běhat nahoru a dolů, přičemž velké skoky, často přes několik oktáv v teoreticky nulovém čase na přesun, předpokládají vrcholné umění pedalizace. To vše zvládala Nguci s absolutní bravurou a přidala ještě něco, co mnoha jinak skvělým a souměřitelným výkonům přece jen chybí: suverenní nadhled a lehkost. Pokud jde o orchestr, byl albánské pianistce dobrým partnerem, ale Ravelova partitura přece jen obsahuje více barev, více sršatosti, více quasijazzového idiomu, než dovedlo postihnout trochu akademické pojetí Stéphana Denève. Ta geniální skladba žádá i geniální interpretaci. Ale skládám-li poctu vrcholné brilanci a virtuozitě, s jakou byl navzdory limitům Ravelem pojednán sólový part, tak ještě vysoko nad tím čnějí hudební hodnoty díla, jež není jen koncertem, ale fascinujícím dokumentem doby právě uzavřených bouřlivých dvacátek, obdivuhodně rychle se vzpamatovavších z martyria Velké války. Pochodové rytmy války, úderně znovu připomenuté ve strmém závěru, jako by naznačovaly, že již brzy bude nutné je číslovat. Velké dílo velkolepě přednesené bylo jasným vrcholem večera. A protože ten byl vyměřen relativně krátce, bylo velmi vhodné, že nás albánská pianistka obdařila ještě dvěma delšími přídavky. V Ravelově Une barque sur l’ocean, 3. číslo z Miroirs (1905), předvedla mimořádnou hudební inteligenci v traktování šplouchavých melismat moře, jež mají v jejím podání nejen oslňující nástrojovou brilanci, ale i jemnou tonální kulturu a hebce chladivou poezii. V druhém přídavku, jímž byla byla Toccata ze Saint-Saënsova cyklu Šesti etud op. 111, už Nguci mohla předvést, při nicotné hudební hodnotě, jen ohromující manuální dispozice, ale i tak byl dojem úžasný.
Američan v Paříži postrádal trochu kabaretího šmrncu
Po přestávce jsme byli seznámeni s dílem současného francouzského skladatele Guillauma Connessona (1970), konkrétně s jednou částí jeho cyklu orchestrálních básní, Les cites de Lovecraft, jehož inspiračním zdrojem byla tvorba amerického básníka Howarda Phillipse Lovecrafta (1890-1937). Předlohou zde byla jeho fantasy povídka Céléphaïs o snovém putování postavy jakéhosi šlechtice, jehož cílem je kouzelné město z jeho dětských snů. Chtěl by se tam navždy vrátit, ale návrat je možný jenom ve snu, proto se vrhá na drogy a skončí špatně, na ulici, a později jeho tělo vyvrhne na mořský břeh příliv. Zato ale ve snu se stane králem a nejvyšším bohem města Céléphaïs. Přehledně traktované a posluchačsky vděčné dílko je v Connessonově pojetí hudební deskripcí bájného města, měnící své valéry podle toho, jak posluchač panorámuje či zoomuje na jednotlivé části města, bronzové brány, onyxové dlažby, tyrkysový chrám, palác sedmdesáti rozkoší či kněžské procesí ověnčené orchidejemi. Zvukově opulentní, plnokrevná kompozice dbá pečlivě o kontrast, jehož je dosahováno s nepopiratelně rafinovaným smyslem pro témbrovou organizaci. Večer francouzské hudby tak i tímto příkladem názorně doložil, že smysl pro couleur locale je Francouzům prostě vlastní.
Závěr patřil všemi generacemi milovanému Američanovi v Paříži. Ať už byly tyto sympatie vyvolány Gershwinovou skladbou, či slavným filmem Vincenta Minnelliho s Genem Kelly a Leslie Caron, jsou dodnes živé a opravdové. Ona je to tak šťastně napadnutá a realizovaná inspirace Paříží – na několika místech partitury opatřená autorovým přípisem Very Parisienne – že prostě musíte před tímto spontánním kouskem kapitulovat. Sám Gershwin k tomu řekl: „It’s not a Beethoven Symphony, you know… It’s a humorous piece, nothing solemn about it.“ Ten kousek spatřil světlo světa při newyorské premiéře 13. prosince 1928, tedy čtyři roky po Rhapsody in Blue a tři po Klavírním koncertu f moll, a přestože zde Gershwin předvádí zralejší kompoziční umění, kořeněné všemi vůněmi Paříže, zůstává zde sám sebou. Prvotřídním Gershwinem, a ne Ravelem druhého nálevu – jak mu radil sám Ravel, když ho odmítl vzít do učení. Gershwin si přivezl z Paříže nejen tuto dobrou radu, ale i původní houkačky vymontované z pařížských taxíků, se záměrem použít je při premiéře. Dnes už jsou samozřejmě nahrazovány moderními replikami. Česká filharmonie nečiní jinak. Horší bylo, že ten filharmonický klaksón měl pořád zpoždění. Trefit se přesně do rytmu nebylo prostě toho středečního večera filharmonikovi dáno. Třeba příště. Jinak to ale filharmonikům docela šlapalo, americkou impresi Města, pod jehož mosty Seina se valí, zahráli se zjevnou chutí, blýskly se žestě, i všechny saxofony, byť bez sopránového (dnes se dává přednost originálnímu znění, které zrestauroval Jack Gibbons, tedy i se sopránkou). Snad tam občas mohlo zaznít trochu toho kabaretního šmrncu, ale budiž, tohle byl zato Američan důstojný, symfonický, a bluesový klimax v závěru měl svou krásu čisté nostalgie.
Česká filharmonie • Stéphane Denève
28. ledna 2026, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha
Program
Albert Roussel: Bakchus a Ariadna, baletní suita č. 2, op. 43 (18′)
Maurice Ravel: Koncert pro klavír levou rukou a orchestr (19′)
Guillaume Connesson: Céléphaïs, 1. část ze skladby pro symfonický orchestr Les Cités de Lovecraft (česká premiéra) (10′)
George Gershwin: Američan v Paříži (19′)
Účinkující
Marie-Ange Nguci – klavír
Stéphane Denève – dirigent
Česká filharmonie
