Český recitál Viléma Přibyla na novém CD nadchne

Zcela nové a velmi zajímavé CD vydal v tomto roce Radioservis, který báječně využil archiv rozhlasových nahrávek brněnského studia. V nich je představen přední tenorista celé poválečné éry Vilém Přibyl, který dosáhl až fascinujících mezinárodních úspěchů. Dramaturgicky výtečně sestavené CD Janem Králíkem volí ukázky z těch českých děl, která nezachytil u Viléma Přibyla v úplnosti žádný z gramofonových, ani rozhlasových kompletů! Tím se před námi otevírá svět českých oper devatenáctého století, kde se Vilém Přibyl stal typickým dědicem takzvaného blachutovského oboru. Čili rolí tenorového oboru dramatického typu, který ideálně v éře těsně poválečné ztělesňoval Beno Blachut. Vilém Přibyl se stal v letech šedesátých jeho přímým nástupcem, ač zůstal věren Brnu. V Praze byl vždy v pozici hosta, nabízené angažmá nepřijal, v čemž ale nebyl jediný.

Na vydaném CD se nám hned v začátku připomene svět jeho skvělého Dalibora jako vstupní idée fixe. Toho Vilém Přibyl natočil hned dvakrát pro Supraphon a jednou pro rozhlas (recenzi jeho nahrávky Dalibora pod taktovkou Václava Smetáčka najdete zde). Zatímco této šance se mu, bohužel, nedostalo u Smetanova Lukáše, ale ani Jeníka, Dvořákova Dimitrije, Prince, ba ani Fibichova Ctirada. To je důvod, proč se ukázky z těchto Přibylových důležitých kreací staly páteří tohoto recitálu. Jako malá prémie je na CD ukázka ze Smetanových Dvou vdov, jak jinak než píseň Ladislava. Ladislav Podhájský nebyl typickou profilovou rolí Viléma Přibyla (ten byl parketou jeho tehdejšího kolegy Vladimíra Krejčíka), ale ukázku z ní natočil výtečně pod taktovkou legendárního dirigenta Františka Jílka v brněnském rozhlasu v roce 1972. Samozřejmě, že Vilém Přibyl byl skvělým interpretem děl Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Ta jsou ale namnoze v nahrávkách kompletů oper zachycena, proto se zde neobjevují. Všechny snímky na CD jsou převzaty z nahrávek studia Československého rozhlasu v Brně, v rozpětí let 1972–1982. Jsou tudíž i obrazem vývoje předního českého pěvce mezi jeho sedmačtyřicátým až sedmapadesátým rokem života.

Vilém Přibyl (1925–1990) je fascinující osobností v celé české poválečné operní interpretaci. Studoval zpěv soukromě u výborné pedagožky profesorky Marie Jakoubkové a své dispozice si ověřoval v amatérské opeře v Náchodě a Hradci Králové. Byl již řadu let v dobré profesi projektanta, proto velmi váhal s přechodem na profesionální divadelní prkna. Začínal poměrně pozdě, před hranicí pětatřiceti let v Ústí nad Labem roku 1959, tedy v době, kdy třeba jeho výrazný generační souputník Ivo Žídek byl již stálým hostem Wiener Staatsoper. Zdánlivá nevýhoda se však záhy ukázala výhodou, pěvec nastoupil do profese technicky vyzrálý, s vyjasněnými oborovými možnostmi, které nemusel hledat až ve vlastní praxi. Již v roce 1961 stanul na prknech Janáčkovy opery v Brně, kterou tehdy vedl jako šéfdirigent skvělý František Jílek. A spolu se svými tehdejšími kolegy v Brně vytvořil fantastickou éru opery v Brně šedesátých a sedmdesátých let. Spolu s Vladimírem Krejčíkem a Jiřím Olejníčkem vytvářel tenorové trio par excellance! Dále Hana Svobodová-Janků, Richard Novák, René Tuček, Gita Abrahámová, Josef Klán, co jméno to velký pojem.Zajímavá epizoda učinila z Viléma Přibyla velmi rychle světového pěvce. Zní až jako z pohádky. V roce 1964 připravovalo Národní divadlo v Praze veliký zájezd do Edinburghu ve Skotsku. Součástí repertoáru byl Smetanův Dalibor, pro kterého měla Praha k dispozici hned tři pěvce v interním úvazku. Beno Blachuta, Oldřicha Spisara, Jaroslava Stříšku, rýsoval se již také mladý Jaroslav Kachel. Do Prahy v roce 1963 přijel prezident festivalu z Edinburgu Lord Harewood dojednat podrobnosti účasti.

Po zhlédnutí Dalibora v Praze projevil přání vidět tentýž titul ještě v Brně. A ejhle, onoho večera zpíval Dalibora v Brně dosud málo známý tenorista Vilém Přibyl. Tak tomu se říká být v pravou chvíli na pravém místě! Vilém Přibyl Lorda Harewooda nadchnul a ten si ho vyžádal do prvního obsazení Dalibora v Edinburghu. Stalo se, úspěch Přibylův byl oslnivý. Jeho kariéra dostala až nečekanou akceleraci. Pozvání slavné londýnské Covent Garden v Londýně, z Paříže, Vídně, Barcelony, Amsterodamu, Haagu, Bonnu, Salcburku. Dvacet let byl stálým hostem Covent Garden, jednal i s vedením festivalu v Bayreuthu. Vždy se zamýšlím, zda by se byl Vilém Přibyl stal tolik ceněným tenoristou, kdyby nebylo oné šťastné okolnosti s Edinburghem. Byl by vůbec dostal Vilém Přibyl šanci natočit v roce 1968 pro Supraphon svého prvního Dalibora pod dirigentem Jaroslavem Krombholcem? Nebyl by to Oldřich Spisar, kterého by bez onoho Edinburgu Jaroslav Krombholc zřejmě zvolil po Beno Blachutovi? Štěstí ovšem přeje připraveným.

Plně souhlasím s Janem Králíkem, který v komentáři k CD uvádí, že se Vilému Přibylovi dostalo mezinárodního uznání jako žádnému jinému českému tenoristovi jeho generace, tedy té početné a silné generace, narozené ve dvacátých letech dvacátého století. Konkurentů bylo v této generaci mnoho, jen Daliborů na velmi pěkné úrovni bylo v Čechách deset. Viděl jsem je všechny live, Vilém Přibyl byl nejdokonalejší.

Na novém CD je pro mne nejzajímavější Přibylova interpretace Dvořákova Dimitrije a Prince, podobně Fibichova Ctirada ze Šárky. Árie Dimitrije – Z divokého žití víru – ze druhého dějství Dvořákova díla, je zazpívána v krásném tahu kantilény, vzorově klenutých legatových frázích a s hlasovou lehkostí. Přibylův spinto tenor je typem hlasu Mařáka a Blachuta, s krásným, měkkým hlavovým jádrem voix mixte, s pružností, kovovým leskem středních poloh a pevných výšek. Jistých a bez náznaku vibrata.Výrazově přesvědčivě vycházejí scény Dimitrije s Xénií, kde je zaznamenána Gita Abrahámová i Jindra Pokorná jako Xénie. Krásně vyznívají scény z Dvořákovy Rusalky. Jednak známá scéna Prince z prvního dějství s árií Vidino divná, přesladká a Vím, že jsi kouzlo, které mine. Málokdy volenou výsečí je scéna z druhého dějství, kde vstupuje do hry Cizí kněžna Gity Abrahámové.Za vrcholnou pokládám interpretaci árie Ctirada z Fibichovy Šárky – Já nelekám se smrti chladná. Nádherný legátový tah Ctiradovy árie je doslova příkladný, závěrečná vrcholová Áčka zní kovově, nasycena imponujícím leskem jeho pevných výšek. Naprostá srozumitelnost textu je u pěvců jeho generace samozřejmostí, takže pokud daný fakt konstatuji, je to z pohledu dnes, kdy tak samozřejmá nebývá. Fibichova Ctirada povýšil Vilém Přibyl mezi tenorové glanzpartie prvního řádu, doslova máte chuť si po této árii přehrát celou Fibichovu Šárku. Při vnímání dokonalosti vedení hudebních frází musím myslet na Františka Jílka, vynikajícího českého dirigenta. Pěvci totiž za tuto složku projevu obvykle vděčí výborným dirigentům a jejich efektivní práci s pěvci.

Vedle oper Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha, jehož ukázky pokládám dramaturgicky za nejzajímavější na tomto CD, je zde zastoupen také Bedřich Smetana, čímž je české romantické trojhvězdí úplné. Lukášova árie – Kdybych věděl jak svou vinu smýt – byla zachycena až v roce 1982, pod taktovkou dirigenta Jana Štycha. Co je pro mne nesmírně zajímavé, je fakt, že Přibylův vroucí projev je stále naplněn plnou hlasovou svěžestí i ve věku těsně před šedesátkou. V duetu Lukáše a Tomše se představuje spolu s Vilémem Přibylem legendární basista Rudolf Asmus, který je v duetu z Prodané nevěsty výborným Kecalem. V barytonové partii Tomše ukazuje svoji velikou rozsahovou mnohostrannost. Brněnské snímky z Přibylových mladších let se pěveckou kondicí nijak neliší od let, kdy stárnutí hlasu bývá neodvratným jevem fyziologickým, ale též důsledkem jevištního opotřebení. Řekl bych, že se zde promítá pozitivně právě pozdní Přibylův začátek kariéry v roce 1958.

Velmi zajímavým dokreslením Přibylova interpretačního profilu je zařazení ukázek ze Smetanovy Prodané nevěsty. Kdo z nás neměl možnost jezdit častěji do Brna, nemůže Přibylova Jeníka znát. Je to typ role oborově amfoterní, mohou jej zpívat ryze lyričtí tenoři, stejně jako dramatičtí. A všechny modifikace mezi těmito póly. Přibyl je oním typem, který slučuje měkkost lyrického hlasu, s průrazností a kovovým leskem spinto tenoru. Pro Jeníka je tudíž ideálním typem tenoristy a zvolené ukázky na vydaném CD to dokreslují. Při interpretaci dlouhodeché árie Jeníka – Jak možná věřit – obdivuji polohovou suverenitu a důslednou kantilénu této nesnadné árie. Jeho Jeník doslova hýří kovovým leskem svítivého témbru, technicky bezvadně zvládnutého. To, jak Přibyl uměl precizně tvořit úzké vokály „ů” a „í”, názorně vykresluje snímek ariósa Jeníka ze třetího dějství – Utiš se, dívko, utiš se – vokálová vyrovnanost je zde přímo vzorová. V duetu z prvního dějství má Přibyl šanci ukázat lyrickou vroucnost a lehkost nasazení svého tenoru. Mařenkou mu je Jarmila Krátká. Ve velmi populárním duetu Jeníka s Kecalem Rudolfa Asmuse ukazuje mimo jiné i výborné výškové dispozice. Jeho vysoké Há na slovech „nejkrasší krásenka“, je opravdu nádherné, z rodu italsky opojných výšek, které rádi obdivujeme. Je typem oněch hrdinných tenorů, majících lyrický strukturální základ, podobný jako u Beno Blachuta, ale i Oldřicha Spisara či Jaroslava Kachela. Nejde zde tedy o tradici pravých hrdinných tenorů „polnicového typu” – Karla Buriana, Josefa Otakara Masáka nebo Theodora Schütze. Proto onu blachutovsko-mařákovskou tradici akcentuji! Je to ona tradice hlasů registrální strukturou lyrických, ale zároveň témbrem a leskem výšek schopných přesvědčivé interpretace hrdinných partů.

Nové CD je skvělou ukázkou Přibylova umění v těch aspektech, které nejsou již dnes, v odstupu neúprosného času, natolik známé. Přibyla jsem viděl live několikrát, vždy to byl výkon fascinující. Připomněl bych v závěru, že Přibyl zůstal věrný Janáčkově opeře v Brně, v Praze pouze hostoval a natáčel. Brno mu vytvořilo s vynikajícím dirigentem Františkem Jílkem zřejmě skvělé zázemí. Co je ale u Viléma Přibyla naprosto mimořádné, je jeden málo známý fakt. Neměl hudební vzdělání, jen soukromé školení. Na tom by nic zvláštního nebylo, to byl jev častý a obvyklý. Ale Přibyl v rozletu plné kariéry si předsevzal dostudovat JAMU v Brně (1966). Podobný jev je vzácný! Pěvec v rozletu kariéry má tendenci se dívat na vzdělání a na školy spíše shovívavě, vždyť tyto školy chrlí absolventy, kteří většinou ani nemohou jít k divadelnímu konkurzu, aniž by působili bizarně. Proto se v divadle nahlíželo na školy spíše zdrženlivě. Ba i takový velikán, jakým byl Hanuš Thein, vyhlašoval svým studentům, že zpěv a zpěvák „jest víc řemeslo než nějaká teoretická studia”. V čemž ovšem Hanuši Theinovi dávám zpětně za pravdu. Ale Vilém Přibyl cítil stavovsky vše trochu jinak a vysokou školu si dostudoval. Jistě i s ohledem na léta budoucí, kdy mohl na JAMU vyučovat, jsa tak plně kvalifikován i teoreticky. Zdůrazňuji to proto, že se jedná o jev v divadelní praxi velmi vzácný, ale tím i vysvětlující jeho setrvání v Brně!  Proto tento dodatek kladu na závěr, pro ucelené pochopení zajímavé osobnosti Viléma Přibyla v její komplexnosti. Toto CD je nejen po interpretační, ale také dramaturgické stránce zcela jedinečné. Dokresluje výtečně portrét českého pěvce, který se díky svému kumštu, ale také souhře šťastných okolností, jak je výše vykresleno, stal pěvcem evropského formátu.Hodnocení autora recenze: 100 %

Vilém Přibyl:
Český recitál
Dirigenti: František Jílek, Václav Nosek, Jan Štych
Vilém Přibyl (tenor)
Jarmila Krátká (soprán)
Rudolf Asmus (basbaryton)
Jindra Pokorná (soprán)
Gita Abrahámová (soprán)
Josef Klán (bas)
Orchestr opery Státního divadla v Brně
Ženský sbor opery Státního divadla v Brně
Natočeno ve studiích Československého rozhlasu v Brně 1968–1982
Vydáno Radioservisem 2014

Bedřich Smetana:
Dalibor
– Slyšels to, příteli – Dalibor, 1. dějství

Dvě vdovy
– Když zavítá máj – Ladislav, 2. dějství

Prodaná nevěsta
– Věrné milování – Jeník, Mařenka, 1. dějství
– Jak pravím hezká je; Nuže, milý chasníku; Znám jednu dívku – Kecal, Jeník, 2. dějství
– Až uzříš, komus koupil nevěstu; Jak možná věřit – Jeník, 2. dějství
– Utiš se, dívko – Jeník, 3. dějství

Hubička
– Já nešťastník!; Kdybych věděl, jak svou vinu smýt – Lukáš, 2. dějství
– Ten mě prohnal; Jen odpros ji – Tomeš, Lukáš, 2. dějství

Antonín Dvořák:
Dimitrij
– Z divokého žití víru – Dimitrij, 2. dějství
– Ochránce můj – Xenie, Dimitrij, 2. dějství
– Proč milost udělil jsi Šujskému? – Marina, Dimitrij, 3. dějství
– Xenie! Ó Bože, toť on sám? – Dimitrij, Xenie, 4. dějství

Rusalka
– Ustaňte v lovu; Vidino divná, přesladká; Vím, že jsou kouzlo – Princ, Vodní žínky, Vodník, 1. dějství
– Již týden dlíš mi po boku – Princ, Cizí kněžna, 2. dějství

Zdeněk Fibich:
Šárka
– Já nelekám se, smrti chladná – Ctirad, 3. dějství

Foto ND Brno, Rafael Sedláček