Cesta románu Quo vadis na operní a oratorní scénu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Světová premiéra nové opery Sylvie Bodorové Quo vadis plánovaná na 11. června 2022 v Divadle J. K. Tyla v Plzni, jejíž libreto vychází ze stejnojmenného románu polského klasika, je příležitostí připomenout si předchozí zhudebnění tohoto románu.

Portrét skladatele Felixe Nowowiejského v libretu oratoria Quo vadis? (zdroj David Chaloupka)
Portrét skladatele Felixe Nowowiejského v libretu oratoria Quo vadis? (zdroj David Chaloupka)

Román Quo vadis Henryka Sienkiewicze (1846–1916), vydaný poprvé knižně roku 1896, je stěžejním dílem tohoto prozaika. Jeho humanistický náboj, rychlý úspěch a následný celosvětový věhlas přispěly k završené nominace na Nobelovu cenu za literaturu, kterou Sienkiewicz získal v roce 1905.

Román vycházel nejprve na pokračování v časopise Gazeta Polska od března 1895 do ledna 1896 a takřka souběžně i v dalších dvou periodicích. Knižní vydání následovalo již roku 1896, do konce devatenáctého století byl román přeložen do všech světových jazyků a v současnosti je k dispozice ve více než padesáti překladech do dalších jazyků.

Henryk Sienkiewicz velmi pečlivě delší dobu studoval historické prameny i veškerou dostupnou historiografickou literaturu, spolupracoval s archeology i odborníky na dobovou etnografii a sociální život. V samotném příběhu dovedně kombinuje historické charaktery s fiktivními. Mezi skutečné osobnosti zachycené v románu patří císař Nero a jeho manželka Poppaea Sabina, Neronova milenka a bývalá otrokyně Acté, velitel pretoriánské gardy Tigellinus i další reálné osoby z Neronova dvora (Epaphroditus a další) a také nástupce na císařském trůně Galba, generál na odpočinku Aulus Plautius i jeho ctnostná manželka Pomponia, a samozřejmě apoštolové Petr a Pavel (Pavel z Tarsu). Reálným osobnostem bezesporu vévodí Gaius Petronius, bývalý guvernér Bythýnie a arbiter elegance na císařském dvoře, který je také hybatelem děje větší části románu. Podle novějších výzkumů se ale nejedná o autora románového fragmentu Satyricon, který mu byl dlouhá staletí připisován. Hlavními fiktivními postavami jsou milenecký pár Marcus Vicinius a Lygia (původním jménem Callina) držená v Římě jako rukojmí spojenectví s Lugijským (Lygijským) královstvím, její obrovitý osobní ochránce silák Ursus (Medvěd), krásná otrokyně v Petroniově domácnosti Eunice i šarlatánský vyšetřovatel a pseudofilozof Chilon.

Zápletka románu je dovedně spletena ze tří linií. První linii tvoří scény spojené s Neronovým dvorem – slavnosti a intriky císařského páru a jejich okolí i popis uměleckého diletantismu samotného římského císaře, který je snadno ovlivnitelný především Petroniem. Druhou linií je idealizovaný popis rozšiřování křesťanství v římské společnosti ve všech vrstvách obyvatelstva od nejchudších až k patricijským kruhům, krvavé potlačování křesťanské víry včetně trestů a krutá smrt mnoha křesťanů v aréně. Třetí linie románu, vcelku nejbanálnější, je tvořena peripetiemi a četnými překážkami milostného vztahu Marcuse a Lygie, které rozděluje nejen náboženství, ale také prvotní zájem Nerona o mladou ženu a Lygiino zapojení do tajného křesťanského hnutí v podzemí Říma. Tyto akční až dobrodružné pasáže jsou vlastně reliktem romantické literatury devatenáctého století. V souladu s výběrem postav zařadil romanopisec do děje některé skutečné události římských dějin (obvinění vznešené patricijky Pomponie z „nevhodné a podezřelé víry“, smrt Neronova dítěte, devastující požár Říma roku 64 i popis sebevraždy Petronia s využitím Tacitových letopisů).

Román záhy po uveřejnění vstoupil na jeviště. Velký úspěch měla dramatizace anglického dramatika a divadelního podnikatele Stanislause Stangeho v roce 1900. Již z roku 1901 pocházela první (dnes ztracená) filmová verze románu, v době němého filmu byl ještě zfilmován v letech 1913 a 1924. Především velkolepá výpravná verze italského režiséra Enrica Gauzzoniho z roku 1913 znamenala jeden z vrcholů evropské historizující kinematografie. Film byl obsazen předními hvězdami tehdejší italské kinematografie a pěti tisíci statisty. Strhující výpravu a kostýmy vytvořili nejlepší filmoví výtvarníci doby. Takřka dvouhodinový restaurovaný film je k dispozici ke shlédnutí na Youtube. Nejznámější filmovou verzí je pak americký film z roku 1951 s hvězdným obsazením Roberta Taylora, Deborah Kerr a Petra Ustinova. Pozoruhodný je i soundtrack Miklóse Rószy k tomuto snímku, později upravený do koncertní svity, dnes patřící do zlatého fondu světové filmové hudby.

Protože filmy nemohly plně sledovat rozsáhlé zápletky Sienkiewiczova románu, světoví tvůrci přistoupili k vytvoření dvou televizních seriálů. Šestihodinová verze v šesti epizodách italského režiséra Franca Rossiho z roku 1985 je nesena především charizmatickým výkonem německého herce Klause Maria Brandauera v roli císaře Nerona rychle propadajícího šílenství. V roce 2001 realizoval klasik polské kinematografie Jerzy Kawalerowicz svůj celoživotní sen: převést na plátno Sienkiewiczův román. Jeho Quo vadis na základě režisérova scénáře v ryze polském obsazení i s celopolským štábem se stalo nejdražším polským filmovým projektem všech dob. Filmová verze trvá sto šedesát minut a režisérská verze (uvedená na televizních obrazovkách) dokonce dvě stě sedmdesát minut. Doslovná a pietní verze se ale setkala se značně rozdílným přijetím odborných kruhů i veřejnosti.

Jan Styka: Quo vadis, Polibek Eunice (zdroj David Chaloupka)
Jan Styka: Quo vadis, Polibek Eunice (zdroj David Chaloupka)

Román také záhy vyvolal řadu výtvarných reflexí. Polský malíř historických námětů Jan Styka (1858–1925) vytvořil celou řadu kreseb a maleb inspirovaných situacemi ze Sienkiewiczova díla a mnoho Stykových děl bylo reprodukováno na dobových pohlednicích. Román byl vydán opakovaně také se Stykovými ilustracemi. Stejně tak zapůsobilo Sienkiewiczovo vypravěčské umění na jiného malíře monumentálních pseudohistorických maleb, na Lawrence Alma-Tademu (1836–1912).

Quo vadis jako opera

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments