Čeští operní pěvci ve filmu (2)
Po úvodním putování němým českým filmem, na jehož utváření se podíleli i operní pěvci, pokračujeme se zvukovým filmem v rozmezí let 1930–1945, a to v následujících dvou částech našeho seriálu.
Do filmů natočených v uvedeném období bylo herecky obsazeno více než čtyřicet operních pěvců. Vedle stále vážených umělců se na plátno dostali také ti, kdo jsou dnes již pozapomenutí nebo neznámí. Pojměme tento příspěvek i jako drobnou vzpomínku právě na ně.
Filmem, v němž si operní pěvec zahrál na samém začátku zvukové éry, byl hned ten první – C. a k. polní maršálek s Vlastou Burianem (režie Karel Lamač, premiéra v říjnu 1930), v němž byla svěřena epizodní, ale vděčná role zpěváka v hospodě „U kanonu” Janu Hilbertu Vávrovi (1888–1950; až do konce roku 1945 pro něho jediná role před kamerou). Od sezony 1912–13 byl členem Národního divadla, kde s několika přestávkami zůstal do roku 1930. Představil se například jako Valentin ve Faustovi, Don José, zpíval Werthera, Evžena Oněgina, Lukáše v Hubičce, vystoupil též coby Dalibor, Bohuš z Harasova v Jakobínu, Hrabě Almaviva ve Figarově svatbě, Kalina v Tajemství. Byl školen jako baryton, ale krátce – jak plyne i z výčtu rolí – přešel k tenorovým partům, aby se posléze vrátil ke svému původnímu oboru.
Dlouho na sebe nenechala čekat ozvučená Prodaná nevěsta. „Ve vší tichosti, bez předběžné reklamy, začla se s v pátek natáčet v barrandovských ateliérech Prodaná nevěsta. (…) Natáčení filmu potrvá 5-6 dnů.“ (Národní listy, 22. 8. 1933, s. 4.) Poprvé se zfilmovaná opera promítala v kině Avion v předvečer státního svátku 27. října 1933 a hrála se tam dva týdny; film byl dílem režisérů Svatopluka Innemanna a Jaroslava Kvapila, jemuž při režii samotného operního představení asistoval Emil Pollert. Výtvarníky scény byli František Kysela a Josef Wenig, orchestr Národního divadla dirigoval Jožka Charvát, choreografem byl Joe Jenčík. Více si můžeme přečíst a na fotografiích prohlédnout v knize o Prodané nevěstě vydané v roce 2004. Mařenku hrála a zpívala Ota Horáková a Jeníka Vladimír Tomš. „…na filmu největšího úspěchu dosáhla i zjevem příjemná Mařenka Oty Horákové, jejíž hlas je přímo stvořen pro zvukový film.“ (Kino, 27. 10. 1933, s. 6.)
Kecalem byl Emil Pollert, bylo to jeho jediné herecké i režijní setkání s filmem. „Hybnou pákou celého filmu je herecký výkon Emila Pollerta v roli Kecala, ačkoliv na některých místech měl ze sebe vydati trochu méně, hlavně co se jazyku týče. Hlasově byl prvotřídní.“ (Kino, 27. 10. 1933, s. 6.) 
Krušinou byl Jan Konstantin, Ludmilou Dobroslava Sudíková, Vaška zpíval Jaroslav Gleich, Karel Hruška byl Principálem, Blanka Svobodová Esmeraldou a Hanuš Thein Indiánem. Sedláka Míchu hrál Josef Celerin (ten se na plátně objevil ještě jednou v roce 1941, a to jako Krušina ve scéně z Národního divadla ve filmu Pantáta Bezoušek), jeho ženu Hátu zpívala Marta Krásová.
Vesničana, jednoho z jinak anonymních lidí na návsi, hrál Josef Loskot, který se v prvním období zvukového filmu na plátně objevil celkem dvanáckrát. Na jevišti Národního divadla mu byly dávány většinou menší úkoly: Lovicki v Borisi Godunovovi, Leopold v Růžovém kavalírovi, Čert strážce v Čertovi a Káče a na první scéně skončil jako Lokaj Gavrila ve Vojně a míru v sezoně 1947–48.
V Pantátovi Bezouškovi (režie Jiří Slavíček, 1941) byli ve scéně z návštěvy Národního divadla s úryvkem z Prodané nevěsty obsazeni: Jindřich Blažíček jako Jeník, Marie Budíková – Mařenka, Luděk Mandaus – Kecal a již zmiňovaný Josef Celerin v úloze Krušiny.
Zůstaňme ještě u pěvců, k nimž byl film stejně skoupý jako k Janu Hilbertovi Vávrovi nebo Emilu Pollertovi; ostatně jejich místo bylo jinde než před filmovou kamerou.
Sopranistka Máša Kolárová si po dvou němých filmech zahrála v melodramatu Včera neděle byla nepatrnou úložku Zákaznice (režie Walter Schorch, 1938), třebaže v Národním divadle měla za sebou takové role, jakými jsou Aida, Rusalka, Senta nebo Milada.
Ani Marie Podvalová filmu neunikla, ale ani nepodlehla, v Neporažené armádě (režie Jan Bor, 1938) zpívala árii Libuše. 
Ve filmu Ryba na suchu (režie Vladimír Slavínský, 1942) hrála s Vlastou Burianem (převozník Ryba) Marie Štrossová (Anči); od roku 1946 zpívala v ostravské opeře a dva roky nato na více než třicet let zakotvila v Brně. Sopranistka Marie Steinerová – toť ona Rybova dceruška Anči.
Před závěrem filmu Bílá nemoc (režie Hugo Haas, 1937) se k Maršálovu paláci prodírá zástupem, který jej nechce pustit dál, doktor Galén. Shluk Maršálových příznivců se mu vysmívá a vyhrožuje mu. V kratičkém polodetailu žena proti kameře křikne: „Zabte ho!“, načež se záběr zaměří na tři mlčící mládence. Mladý muž v kabátě s puntíkovanou šálou je čtyřiadvacetiletý student pěveckého oddělení pražské konservatoře Beno Blachut.
Richard Kubla hrál dějetvorný part inženýra Sama v komedii Osada mladých snů (režie Oldřich Kmínek, 1931), ve které si samozřejmě i zazpíval. „Neodpustitelným bylo obsazení. ‚Osada mladých snů‘ je hodně stará, postavy (Kubla atd.) nebyly objevem šťastným pro tento film.“
(Filmové listy, 20. 9. 1931, s. 8.)
Pouze jednou vystoupil ve zvukovém filmu Otakar Mařák v úloze slepého houslisty Mareše ve Fidlovačce (režie Svatopluk Innemann, premiéra 18. prosince 1930 v kinech Adria a Lucerna, v obou se hrál po dobu šesti týdnů) natočené dříve než Prodaná nevěsta. „Tyto dny natáčela se v pražském ateliéru A-B vrcholná scéna Fidlovačky, píseň Kde domov můj, naše národní hymna, kterou zapěl náš slavný tenor Otakar Mařák. Jeho maska jako slepce Mareše a jeho strhující hra bude dokonalým překvapením. Když rozlehl se ateliérem jeho Kde domov můj, zůstalo na 100 přítomných osob státi v němém pohnutí a slzy kanuly ze všech očí. Byla to velkolepá chvíle a každý z přítomných si uvědomil, jak veliký význam má český zvukový film, který je na nejlepším postupu.“ (Národní politika, 12. 11. 1930, s. 4.)
Zdeněk Otava zpíval ve filmu Okouzlená (režie Otakar Vávra, 1942) s Janem Pivcem Pijáckou. Když v roce 1936 na Barrandově natáčeli německý film Píseň drožkáře (Wiener Fiakerlied), v němž malé role připadly i českým hercům, pro hlavní úlohu byl vybrán Leo Slezak.
-
- Leo Slezak v roce cca 1927 (zdroj cs.wikipedia.org / foto Ferdinand Schmutzer)
Nežli se zaměříme na pěvce, kteří byli ve filmu angažováni opakovaně, vraťme se ke Zdeňku Otavovi. V roce 1943 byl v kinech uveden snímek Šťastnou cestu (režie Otakar Vávra). Záběr dvou hlavních představitelů v loži Národního divadla je podkreslen árií ze Smetanovy Čertovy stěny „Jen jediná mne ženy krásná tvář…” v interpretaci Zdeňka Otavy. Nahlédnutím do podrobného internetového soupisu představení Národního divadla lze zjistit, že Zdeněk Otava úlohu Voka Vítkovice na jevišti nikdy nezpíval a není zaznamenán ani rozhlasový snímek árie v Otavově interpretaci. Jaká nahrávka se tedy do filmu dostala…?
Z operních pěvců, kteří se do filmových ateliéru vrátili vícekrát, to byla Marta Krásová, jejíž hlas zazněl kromě Prodané nevěsty též v dramatu Děti velké lásky (režie Václav Kubásek, 1936) v písni Charlese Françoise Gounoda Ave Maria. Jarmila Kšírová zpívala v pražském Národním divadle jen sporadicky; do filmu Barbora řádí (režie Miroslav Cikán, 1935) byla obsazena coby přítelkyně dcery ústředních hrdinů filmu, v Jiráskově Lucerně (režie Karel Lamač, 1938) dostala roli Kněžny. Tenkrát, jakož i dnes, byli filmoví herci v ohnisku pozornosti a objektem „zaručených“ zpráv. „Překvapuje nekritičnost uveřejněných zpráv, které podle angažování s. Jarmily Kšírové usuzují, že film bude natočen operetně, ačkoliv (nejmenovaný) list pranýřující její spolupráci vyzdvihuje ve stejném čísle o 2 sloupce níže její velký umělecký vzestup a úspěch v právě pořádaném samostatném koncertu ve Smetanově síni Obecního domu.“ (Pressa, 16. 5. 1938, s. 1.)
Následující úryvek z recenze je snad alespoň trochu hudební… „Rozkošný zámeček Ringhofferův, Štiřín u Benešova, změnil se před několika dny v Lohovské panství (…). [Kněžna] Přijela v nádherném kočáře, o němž výrobce dr. Myškevič prozradil, že je to kočár opravdu historický, neboť v něm jezdíval za svého pražského pobytu nikdo menší než – Wolfgang Amadeus Mozart. (…) zaskvěl se v zašlé slávě znovu, přivážeje filmovou kněžnu Jarmilu Kšírovou.“ (Filmový kurýr, 17. 6. 1938, s. 5.) V hudební komedii Veselá bída (režie Miroslav Cikán, 1939) byla operetní subretou a ve Štěstí pro dva (režie Miroslav Cikán, 1940) hraje a zpívá pro děj filmu nejvýznamnější roli, operetní subretu Soňu Jansovou.
Jarmila Novotná byla ve Skřivánčí písni (režie Svatopluk Innemann, 1933) pěvkyní Májou Zemanovou, do níž se zamiloval seminarista Petr Kocián. „A již předem řekněme: je to film Jarmily Novotné, film pro Jarmilu Novotnou a její pěvecké umění. Novotná má nejen krásný a representační zjev, nýbrž i nádherný kultivovaný hlas (arie Carmen z opery inscenované v rámci filmu). Všechny jemnosti jejího podivuhodného přednesu v zmíněném již zpěvu, dále ve Skřivánčí písni atd. zachyceny jsou přesně i detailně i ve vysokých polohách i technických koloraturách. Není divu, že si vynutily aplaus při ‚otevřeném obraze‘.“ (Filmový kurýr, 18. 8. 1933, s. 5.) V letech 1930–45 Jarmila Novotná hrála ještě v osmi zahraničních, většinou německých a rakouských, filmech včetně Ophülsovy Prodané nevěsty.
Eva Prchlíková, po 2. světové válce ve světě opery proslulá pod jménem Eva Likova, si zahrála v několika českých předválečných a protektorátních filmech, leč musela se spokojit zejména s vedlejšími úlohami studentek nebo dobře vychovaných slečen. Jednou takovou byla už ve svém prvním snímku Sextánka (režie Svatopluk Innemann, 1936), po němž následoval Irčin románek (režie Karel Hašler, 1936), ve kterém byla chovankou penzionátu. Ve snímku Jarčin profesor (režie Čeněk Šlégl a Jiří Slavíček, 1937) byla pouhým hostem v baru. Jen o pár dnů později měl premiéru film Děvčata, nedejte se! (režie Hugo Haas a J. A. Holman, 1937). Následoval titul Andula vyhrála (režie Miroslav Cikán, 1938), v němž byla v krátké úvodní scéně vnucována bohatému nápadníkovi hranému Hugo Haasem. Ve filmu Co se šeptá (1938), jejž režíroval Hugo Haas, dostala roli studentky Kláry. I režisér Václav Kubásek ji posadil do škamen: Ideál septimy (1938). Ani další filmy natočené během roku 1938 Evě Prchlíkové příliš slávy nepřinesly, takže bude stačit je alespoň vyjmenovat: hrála děvče v Cechu panen kutnohorských (režie Otakar Vávra, 1938), ukázala se coby členka sportovního klubu v titulu Pán a sluha (režie Walter Schorsch, 1938) či jako Věra v komedii Slávko, nedej se! (režie Karel Lamač, 1938). Následujícího roku byla „žeň“ filmových rolí obdobná: Děvče z předměstí (režie Theodor Pištěk, 1939) – švadlenka Rozárka, Kdybych byl tátou (režie Miroslav Cikán, 1939) – modistka, Lízino štěstí (režie Václav Binovec, 1939) – Eva, jedna ze sester hlavní mužské postavy; dále Mořská panna (režie Václav Kubásek, 1939) – Sojkova přítelkyně z baru, melodrama Osmnáctiletá (režie Miroslav Cikán, 1939) s postavou dělnice v tiskárně. Jejím posledním filmem byla Velká přehrada (režie J. A. Holman, 1942), ve kterém hrála písařku v projekční kanceláři. Na operním jevišti debutovala v Brně v roce 1943 rolí Mařenky. V roce 1947 byla pozvaná k vystoupením ve Spojených státech, kde se po změně poměrů u nás rozhodla trvale zůstat.
(Pokračování)
Prameny:
Český hraný film II. 1931–1945. Národní filmový archiv, Praha 1998
Národní divadlo a jeho předchůdci – Slovník umělců divadel Vlasteneckého, Stavovského, Prozatímního a Národního. Academia, Praha 1988
Panenka, Jan a Součková, Taťána: Prodaná nevěsta na jevištích Prozatímního a Národního divadla. Národní divadlo a Gallery, Praha 2004
Filmový Vlasta Burian. Fragment, Havlíčkův Brod 1997
www.csfd.cz
www.musicologica.cz/slovnik
www.narodni-divadlo.cz/archiv
www.nkp.cz/Kramerius
www.nfa.cz/on-line katalog
www.rozhlas.cz/Databáze hudebních snímků
Foto Karel Váňa, Josef Heinrich, Ferdinand Schmutzer, archiv ND Praha
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
