Čeští operní pěvci ve filmu (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Po úvodním putování němým českým filmem, na jehož utváření se podíleli i operní pěvci, pokračujeme se zvukovým filmem v rozmezí let 1930–1945, a to v následujících dvou částech našeho seriálu.

Do filmů natočených v uvedeném období bylo herecky obsazeno více než čtyřicet operních pěvců. Vedle stále vážených umělců se na plátno dostali také ti, kdo jsou dnes již pozapomenutí nebo neznámí. Pojměme tento příspěvek i jako drobnou vzpomínku právě na ně.

Filmem, v němž si operní pěvec zahrál na samém začátku zvukové éry, byl hned ten první – C. a k. polní maršálek s Vlastou Burianem (režie Karel Lamač, premiéra v říjnu 1930), v němž byla svěřena epizodní, ale vděčná role zpěváka v hospodě „U kanonu” Janu Hilbertu Vávrovi (1888–1950; až do konce roku 1945 pro něho jediná role před kamerou). Od sezony 1912–13 byl členem Národního divadla, kde s několika přestávkami zůstal do roku 1930. Představil se například jako Valentin ve Faustovi, Don José, zpíval Werthera, Evžena Oněgina, Lukáše v Hubičce, vystoupil též coby Dalibor, Bohuš z Harasova v Jakobínu, Hrabě Almaviva ve Figarově svatbě, Kalina v Tajemství. Byl školen jako baryton, ale krátce – jak plyne i z výčtu rolí – přešel k tenorovým partům, aby se posléze vrátil ke svému původnímu oboru.Dlouho na sebe nenechala čekat ozvučená Prodaná nevěsta. „Ve vší tichosti, bez předběžné reklamy, začla se s v pátek natáčet v barrandovských ateliérech Prodaná nevěsta. (…) Natáčení filmu potrvá 5-6 dnů.“ (Národní listy, 22. 8. 1933, s. 4.) Poprvé se zfilmovaná opera promítala v kině Avion v předvečer státního svátku 27. října 1933 a hrála se tam dva týdny; film byl dílem režisérů Svatopluka Innemanna a Jaroslava Kvapila, jemuž při režii samotného operního představení asistoval Emil Pollert. Výtvarníky scény byli František Kysela a Josef Wenig, orchestr Národního divadla dirigoval Jožka Charvát, choreografem byl Joe Jenčík. Více si můžeme přečíst a na fotografiích prohlédnout v knize o Prodané nevěstě vydané v roce 2004. Mařenku hrála a zpívala Ota Horáková a Jeníka Vladimír Tomš. „…na filmu největšího úspěchu dosáhla i zjevem příjemná Mařenka Oty Horákové, jejíž hlas je přímo stvořen pro zvukový film.“ (Kino, 27. 10. 1933, s. 6.) Kecalem byl Emil Pollert, bylo to jeho jediné herecké i režijní setkání s filmem. „Hybnou pákou celého filmu je herecký výkon Emila Pollerta v roli Kecala, ačkoliv na některých místech měl ze sebe vydati trochu méně, hlavně co se jazyku týče. Hlasově byl prvotřídní.“ (Kino, 27. 10. 1933, s. 6.) Krušinou byl Jan Konstantin, Ludmilou Dobroslava Sudíková, Vaška zpíval Jaroslav Gleich, Karel Hruška byl Principálem, Blanka Svobodová Esmeraldou a Hanuš Thein Indiánem. Sedláka Míchu hrál Josef Celerin (ten se na plátně objevil ještě jednou v roce 1941, a to jako Krušina ve scéně z Národního divadla ve filmu Pantáta Bezoušek), jeho ženu Hátu zpívala Marta Krásová.

Jan Konstantin, Ota Horáková, Vladimír Tomš, Hanuš Thein – nikdo z nich se na plátno ve sledovaném období už nevrátil. (Vladimír Tomš zemřel v roce 1935.)

Vesničana, jednoho z jinak anonymních lidí na návsi, hrál Josef Loskot, který se v prvním období zvukového filmu na plátně objevil celkem dvanáckrát. Na jevišti Národního divadla mu byly dávány většinou menší úkoly: Lovicki v Borisi Godunovovi, Leopold v Růžovém kavalírovi, Čert strážce v Čertovi a Káče a na první scéně skončil jako Lokaj Gavrila ve Vojně a míru v sezoně 1947–48.

V Pantátovi Bezouškovi (režie Jiří Slavíček, 1941) byli ve scéně z návštěvy Národního divadla s úryvkem z Prodané nevěsty obsazeni: Jindřich Blažíček jako Jeník, Marie Budíková – Mařenka, Luděk Mandaus – Kecal a již zmiňovaný Josef Celerin v úloze Krušiny.

Filmová Ludmila Dobroslava Sudíková hrála v pražském Národním divadle většinou menší, byť významné role: Flora Dervoix v Traviatě, Stařenka Buryjovka v Její pastorkyni, Ludmila nebo Háta v Prodané nevěstě, Giovanna v Rigolettovi. Stejný umělecký osud provázel i Blanku Svobodovou, jež na jevišti Národního divadla byla vedle Esmeraldy např. První kněžkou v Aidě nebo Lidunkou V studni. (Mimochodem: Dobroslavu Sudíkovou, Blanku Svobodovou a Josefa Loskota digitální Český hudební slovník osob a institucí ve svém hesláři zcela ignoruje.)

Zůstaňme ještě u pěvců, k nimž byl film stejně skoupý jako k Janu Hilbertovi Vávrovi nebo Emilu Pollertovi; ostatně jejich místo bylo jinde než před filmovou kamerou.

Sopranistka Máša Kolárová si po dvou němých filmech zahrála v melodramatu Včera neděle byla nepatrnou úložku Zákaznice (režie Walter Schorch, 1938), třebaže v Národním divadle měla za sebou takové role, jakými jsou Aida, Rusalka, Senta nebo Milada. 

Ani Marie Podvalová filmu neunikla, ale ani nepodlehla, v Neporažené armádě (režie Jan Bor, 1938) zpívala árii Libuše. Ve filmu Ryba na suchu (režie Vladimír Slavínský, 1942) hrála s Vlastou Burianem (převozník Ryba) Marie Štrossová (Anči); od roku 1946 zpívala v ostravské opeře a dva roky nato na více než třicet let zakotvila v Brně. Sopranistka Marie Steinerová – toť ona Rybova dceruška Anči.

Před závěrem filmu Bílá nemoc (režie Hugo Haas, 1937) se k Maršálovu paláci prodírá zástupem, který jej nechce pustit dál, doktor Galén. Shluk Maršálových příznivců se mu vysmívá a vyhrožuje mu. V kratičkém polodetailu žena proti kameře křikne: „Zabte ho!“, načež se záběr zaměří na tři mlčící mládence. Mladý muž v kabátě s puntíkovanou šálou je čtyřiadvacetiletý student pěveckého oddělení pražské konservatoře Beno Blachut.
Richard Kubla
hrál dějetvorný part inženýra Sama v komedii Osada mladých snů (režie Oldřich Kmínek, 1931), ve které si samozřejmě i zazpíval. „Neodpustitelným bylo obsazení. ‚Osada mladých snů‘ je hodně stará, postavy (Kubla atd.) nebyly objevem šťastným pro tento film.“
(Filmové listy, 20. 9. 1931, s. 8.) 

  

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář