Čeští operní pěvci ve filmu (5)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ani v šedesátých letech se operní pěvci filmování nevyhýbali; některé jimi ztvárněné postavy patří k ozdobám filmového herectví: Jedenáctíkův Lojza ve Farářově konci či profesorova žena Marty Krásové ve Velké neznámé.Václavu Bednářovi byla nabídnuta pouze sporá možnost v česko-maďarském snímku Neděle ve všední den (režie Felix Máriássy, 1962), v němž v ukolébavce Synáčku, můj květe z Jakobína daboval Jaroslava Marvana hrajícího operního pěvce Jaroslava Valentu.

Významný tenorista Jindřich Blažíček zpíval na jevišti Národního divadla jen do konce sezony 1947-48, kdy je ze zdravotních důvodů opustil; ve druhé polovině šedesátých letech dostal devět příležitostí ve filmu. Začal cizincem v detektivce o zmizelém obrazu Nahá pastýřka (režie Jaroslav Mach, 1966), poté následovaly snímky s drobnými rolemi: Horák ve Znamení Raka (režie Juraj Herz, 1966; už v roce 1967 se několik poslanců snažilo dostat film na index); Čtyři v kruhu (režie Miloš Makovec, 1967) – muž u vily; Dita Saxová (režie Antonín Moskalyk, 1967) – člen židovské obce; Já, spravedlnost (režie Zdeněk Brynych, 1967) – tlustý muž; Rakev ve snu viděti (režie Jaroslav Mach, 1968) – host; Čest a sláva (režie Hynek Bočan, 1968) – Jakub; Přehlídce velím já (režie Jaroslav Mach, 1969) – docent. Hvězda (režie Jiří Hanibal, 1969) s rolí filmového režiséra byl zcela poslední umělcův film.

Altistka brněnské opery Helena Burianová byla Vojtěchem Jasným obsazena v Procesí k panence (1961) do úlohy ženy chalupníka Kropáčka.

Oldřich Dědek ve filmu pokračoval i v šedesátých letech; nejdříve dostal malou úlohu zvukaře v komedii Každá koruna dobrá (režie Zdeněk Brynych, 1961). Bohužel nezazářil ani v Čintamanech a podvodníku (režie Jiří Krejčík, 1964), v němž se mihnul coby muž v hospodě v povídce Čintamani a ptáci. Epizodním hasičem byl v Kulhavém ďáblu (režie Juraj Herz, 1968). Až jeho ceremoniář a obveselovač Kokoška v pohádce Šíleně smutná princezna (režie Bořivoj Zeman, 1968) byl nepřehlédnutelný. Zcela poslední filmovou rolí byl pro Oldřicha Dědka jeden z policistů ve veselohře Zabil jsem Einsteina, pánové (režie Oldřich Lipský, 1969).Úryvky z divadelní inscenace Weberovy opery Čarostřelec jsou konfrontačně vsouvány do pesimisticky laděného příběhu o věčně zneužívané a oklamávané lidské dobrotě režiséra Evalda Schorma Pět holek na krku (1967). Operními sólisty v Čarostřelci byli Libuše Domanínská – Agáta, Dalibor Jedlička – Kašpar, Jaroslav Kachel – Max, Bohuslav Maršík – Kuno, Josef Vojtíšek – Poustevník a Zdena Tomková – Anička. Podle Filmového přehledu (9. 10. 1967) jsou scény z Čarostřelce převzaty z inscenace v libereckém Divadle F. X. Šaldy v režii Oldřicha Mrňáka.

Ve sledovaném desetiletí bylo využito hereckého umění Vladimíra Jedenáctíka celkem v šesti snímcích. Začalo to nevelkou úlohou náměstka pekáren v satiře Preclík (režie Jaroslav Mach, 1964), následovala kriminální komedie Rakev ve snu viděti (režie Jaroslav Mach, 1968) s úlohou porybného Ventury. Významnější byla až role Base, herce potulné divadelní společnosti ve filmovém podobenství Den sedmý, osmá noc (režie Evald Schorm, 1969), který byl do distribuce uveden až v roce 1990. Krásnou roli vandráka Lojzy dostal v tragikomedii Farářův konec (režie Evald Schorm, 1968). Je to škoda, že si Jedenáctíkovy výtečně zahrané postavy nepovšimli například ani Pavel Bošek (Kino 30. 10. 1968), ani Antonín Brousek (Listy 7. 5. 1969). Alespoň pro okamžik, kdy se pokoří osudu nádherným přednesem Dvořákovy písně Hospodin je můj pastýř, s níž odchází za vesnici, kde krátce poté uhoří ve stohu. Krátkou televizní sekvencí z Růžového kavalíra vloženou do tragikomedie Farářův konec se na plátně na chvíli objevily Alena Nováková (Kněžna) a Marie Steinerová (Oktavián).

Vladimír Jedenáctík hrál poté ještě v příběhu Svatej z Krejcárku (režie Petr Tuček, 1969) uhlíře Jandáčka; jeho poslední rolí ve sledovaném desetiletí byl hrobař Ferdásek v psychologickém snímku Nahota (režie Václav Matějka, 1970).

Marta Krásová přijala úlohy ve čtyřech filmech, kterými jsou: černým humorem stylizovaný Hotel pro cizince (režie Antonín Máša, 1966) s významnou rolí madame Rosické, jež společně se svým manželem (Vladimír Šmeral) zasahuje do života titulní postavy, básníka Hudce (Petr Čepek); pokud v tragikomedii Muž, který stoupl v ceně (režie Jan Moravec, Zdeněk Podskalský, 1967) na ni připadla jen úloha sousedky na ulici, pak v Případu pro začínajícího kata (režie Pavel Juráček, 1969) hrála Dámu, jednu z mnoha postav procházejících téměř nezúčastněně osamělým osobním příběhem Lemuela Gullivera. Premiéra se konala až několik měsíců po tragickém skonu Marty Krásové. O další čtyři měsíce později měl premiéru vůbec poslední snímek s účastí paní Krásové, Velká neznámá (režie Pavel Hobl, 1970); v prvém příběhu povídkového filmu – Přejetá dívka – hrála na lůžko upoutanou ženu profesora latiny, svědka nešťastné události.„ ‚Velká neznámá‘, přesněji řečeno její naposled natáčená povídka ‚Přejetá dívka‘, má však ještě jednu, tentokrát smutnější stránku, kolem níž nemůžeme projít. Je to poslední film, ve kterém uvidíme na plátně národní umělkyni Martu Krásovou. Tragická smrt ji zastihla ještě předtím, než dokončila poslední záběr filmu, kdy už si musel režisér pomoci bez ní. Její výkon v postavě profesorovy nemocné ženy hrané s její tak typickou osobní dikcí, vyvolává zejména ve chvílích, kdy mluví o věcech života a smrti, zvláštní dojem. ‚Zamiloval jsem si ji,‘ vzpomíná na Martu Krásovou režisér. ‚Chystal jsem se, že po natáčení za ní někdy zajedu do Vráže. Byly to fantastické zážitky, když jsme si při obědě sedli u vína a ona vypravovala – byla okouzlující vypravěčkou. A báječnou umělkyní.‘ “ (Kino, 11. 6. 1970, strana 2-3). 

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář