Čeští operní pěvci ve filmu (6)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Období let 1971–1989 

Letopočet se přehoupnul přes rok 1970 a umělecká úroveň československého filmu se v příštích dvou desetiletích tragicky propadla. Ač vzniklo několik velmi kvalitních snímků, například Psi a lidé (Evald Schorm), Petrolejové lampy (Juraj Herz), seznamy dokončených titulů se hemží repertoárem kořícím se tak zvaně normalizátorům, kdy se ani operní sólisté nevyhnuli zavlečení do některého z „uvědomělých“ filmů, které v té době houfně vznikaly, například Jaroslava Procházková hrála Martu Gottwaldovou ve Vítězném lidu… Jmenný rejstřík encyklopedie Český hraný film 1971-80 je hanoben s uměním nesouvisejícími odkazy: Brigáda socialistické práce dolu Klementa Gottwalda Vinařice; pplk. Fr. Havlíček, pracovník správy vyšetřování Federálního ministerstva ČSSR; St. Segmüller, komunistický funkcionář. Filmové umění strádalo…

V sedmdesátých letech byly zfilmovány dvě opery: Prodaná nevěsta a Rusalka. Jistě, jsou krásné, jsou vyhledávané, ale proč se nikdo z filmařů neujal také jiných, stejně vděčných děl…? Mohl to být Dvořákův Jakobín (natočila jej televize) nebo Smetanovy Dvě vdovy.

Prodaná nevěsta režiséra Václava Kašlíka měla premiéru v roce 1976. Jaroslav Krombholc s Orchestrem Národního divadla ji nastudoval s pěvci, kteří v půli sedmdesátých let byli na vrcholu, jenže pan režisér nikoho ze sólistů na plátno nepustil, opět – jako ve své Rusalce v roce 1962 – uplatnil zdvojenost hlasů a tváří, a to ve všech hlavních postavách; jenže metodou záměny tváří a hlasů lze jen stěží přivést nové diváky do operního hlediště.Mařenku hrála Vanda Švarcová, zpívala ji Gabriela Beňačková; Jeník – Petr Skarke / Ivo Žídek; Kecal – Čestmír Řanda / Karel Berman (ač sám také výborný herec); Vašek – Václav Sloup / Alfred Hampel; Krušina – Bedřich Prokoš / Jindřich Jindrák; Ludmila – Blažena Holišová / Libuše Márová; Mícha – Jindřich Janda / Dalibor Jedlička; Háta – Slávka Procházková / Růžena Radová – jest pravdou, že Slávka Procházková v tomto období dostávala v Národním divadle jen menší role, ale když byla schopna Hátu zahrát, jistě ji mohla i zazpívat, měla roli ve svém repertoáru; Principál – Ladislav Pešek / Milan Karpíšek; Esmeralda – Hana Packertová / Jana Jonášová; Indián – Josef Kemr / Karel Hanuš.Kromě sboristů Národního divadla rozpis uvádí ještě Československý státní soubor písní a tanců, Operní sbor Jihočeského divadla a Jihočeský soubor písní a tanců (kdo je kdo…?).

Prodaná nevěsta měla také německou verzi, ve které hlavní postavy hráli a zpívali titíž interpreti: Mařenka – Teresa Stratas, Jeník – René Kollo, Kecal – Walter Berry. Obě varianty zfilmované opery se natáčely v Holašovicích u Českých Budějovic.

O tom, nakolik se filmová Prodaná nevěsta podařila, nás informuje erudovaná recenze dr. Jana Králíka, kterou zde citujeme v úplnosti:

„Přepis jakékoli opery pro filmové plátno s sebou nese řadu problémů. Zápletky přijatelné v divadle vyznívají ve filmu absurdně a naopak autor opery nepočítá s filmovým detailem, s rychlým střídáním záběrů, ani s možností exteriérů. Gordický uzel dvou rozličných nití se proto často roztíná (což věc neřeší): opera se řádně proškrtá, přesunou se scény, děj se doplní něčím, o čem neměl skladatel tušení, nebo se vymyslí děj úplně nový a k dovršení všeho se ponechá hereckým výkonům strnulá operní manýra. V tomto světle se jeví nová Prodaná nevěsta režiséra Václava Kašlíka jako řešení v zásadě úspěšné.

Kašlík jako zkušený a ve světě uznávaný operní režisér velmi jasně ví, že výrazové prostředky a možnosti divadla a filmu lze sice kombinovat, ale nikoliv bezhlavě křížit. Jeho scénář je proto ryze filmový. Je chvályhodné, že to není příběh ‚na motivy‘ Sabinovy a Smetanovy Prodané nevěsty, jako natočil v roce 1922 režisér O. Kmínek, ani filmové přetvoření námětu s občasnými vstupy Smetanovy hudby (německá verze M. Ophülse, 1932), ani jevištní tvar díla přenesený do exteriéru (J. Kvapil – E. Pollert, 1933). Kašlíkův film je jako první z filmových podob Prodané nevěsty pokusem o specificky filmové vyjádření Smetanovy partitury. Jeho předností je přesvědčivost – především “u dialogů” (recitativů), které dík filmovému detailu, pohyblivé kameře (někdy až příliš) a promyšlené práci s herci vyznívají mnohem logičtěji a pádněji než na scéně. Do jejich spádu jsou zapojena uzavřená hudební čísla (s celkem citlivými škrty) zcela beze švů. Příběh nabyl na jednolitosti a logice. Je však škoda, že spádu finále padl v oběť recitativ a Jeníkův zpěv Utiš se, dívko a že se režisér nevyvaroval několika násilných scén (např. Kecalův pád do příkopu, selata na louce a Vaškův skok do rybníka).

Na většině filmové plochy však Kašlík dokázal ctít Smetanu a ryze filmovými prostředky jej interpretoval. Dobrou oporou mu byla kamera Karla Steinbergera, která objevila poezii i v nejvšednějších zákoutích české vesnice. Zásadní výtku by však zasloužil střih, který mění při exponované pěvecké lince druh záběrů (detail – krajina) a lomí zpěv tam, kde by neměl být rušen.

Nová filmová verze Prodané nevěsty, která byla točena současně česky a německy, přinesla také novou hudební nahrávku. Orchestr Národního divadla a sbor Jihočeské opery řídil Jaroslav Krombholc, hlavní pěvecké party zpívali G. Beňačková, I. Žídek, K. Berman a A. Hampel. Na rozdíl od souběžné německé verze jsou však naši pěvci zastupováni na plátně jinými tvářemi.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na