Charisma se nedá vypěstovat. Buď ho máte, nebo ne

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Třiadvacetiletý houslista Jan Mráček získal v září první místo v osmém ročníku Mezinárodní houslové soutěže Fritze Kreislera ve Vídni. Od prvního okamžiku upoutal porotu nejen technickými dovednostmi, ale také charismatem na pódiu. Pro absolventa Pražské konzervatoře, sólistu Symfonického orchestru Českého rozhlasu a studenta vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst je to zatím největší profesionální úspěch.

Vyhrál jste jednu z nejprestižnějších světových houslových soutěží. Jaká byla cesta za vítězstvím? Už jen stát se jejím účastníkem není lehké…

Vybíralo se ze tří set uchazečů na základě doporučení a životopisu. Já jsem měl dvě doporučení: jedno od Jana Simona, ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu, být totiž sólistou tak výborného orchestru už něco platí, a to druhé od svého učitele Jana Pospíchala, který má ve Vídni velké jméno. Oficiálně jsme prošli třemi koly, v prvním kole nás hrálo šestapadesát, do druhého kola postoupilo sedmnáct účastníků a do třetího sedm. Ovšem to poslední, finálové kolo bylo rozděleno ještě do dvou částí – v první jsme hráli houslový koncert s klavírem, v galafinále, kam jsme postoupili tři, pak týž koncert s orchestrem. Takže na pódiu jsme vlastně vystoupili čtyřikrát.

Vybral jste si Brahmsův houslový koncert. Byl rozdíl hrát ho s klavírem a poté s orchestrem?

No rozhodně! Nedá se srovnat, když hrajete s klavírem Beethovenovu či Franckovu sonátu, nebo houslový koncert, kdy klavírista musí nahradit stočlenný orchestr. To pak zní poněkud prázdně. Musím se přiznat, že v tom prvním finálovém kole jsem se vůbec necítil dobře. Vystoupení s orchestrem, to pak bylo něco jiného. Hrát s kapelou ve Vídni, stát na slavných prknech Konzerthausu, kde vystupovaly takové veličiny, že je vám až hanba tam vkročit, no byl jsem plný emocí a nemohl jsem se dočkat. Vůbec jsem se necítil svázaný.Jaký byl zájem publika?

Obecně řečeno, je těžké v tak silné konkurenci, jakou nabízí vídeňský hudební život, naplnit sál. Tam se neustále něco děje: hraje Vídeňská filharmonie, konají se koncerty v Musikvereinu, jeden den tam máte Mutter, druhý den Repina, třetí Vengerova… Pro posluchače je velké dilema, zda si jít poslechnout finále Kreislerovy soutěže, nebo zajít do Musikvereinu na koncert Vadima Repina, který ten večer shodou okolností ve Vídni hrál. Ale tam je to normální, Vídeň je prostě kulturní metropole.

Porotu jste podle slov jejích členů od prvního kola upoutal nejen svými technickými dovednostmi, ale také svým charismatem. Toho daru se každému sólistovi nedostane…

… ale každý chce slyšet, že ho má. Na téma charisma bychom mohli mluvit hodiny. Podle mého názoru se charisma z poloviny zakládá na zkušenostech. Musíte vyjít na pódium, aniž by se vám klepaly nohy, a navíc musíte být s to, nebát se udělat krok doleva, krok doprava, a ještě si to užít! Já si ovšem stojím za tím, že v jednoduchosti je krása a síla. Nejsem typ houslisty, který si doma vyndá noty, zadumá se nad nimi a přesně si zanalyzuje, jak je vystavěná každá fráze. Vodítko vám dá dobrý kantor, právě jako další lidi, kteří jsou kolem vás, vy si vezmete od každého něco, vytvoříte si základní osnovu, ale vzápětí je třeba absolutně se oddat srdci a nechat hudbu plynout tak, jak ji cítíte. Pak i naprostý laik, který třeba přišel na koncert z donucení, pochopí, že se v té muzice děje něco mimořádného.Podstata charismatu tedy podle vás tkví v interpretaci, a ne v osobnosti hráče?

To není přesné. Pochopitelně, že záleží i na osobnosti, ale zejména na způsobu interpretace. Je v našem know-how, v tom, jak se dokážeme spojit s publikem prostřednictvím tónů, které nesou naše emoce. Tohle spousta lidí neumí a musejí na to jít přes techniku. Já to vůbec nesnižuji, naopak, obdivuji je, protože já tohle nedokážu. Jsem spíše srdcař než technik. Taky mi vůbec nevadí, když na koncertě někdo zahraje falešně. Jsme přece lidi, a kdyby se i mně tohle nestávalo, jsem už dávno v Bohnicích. Zodpovědnost za výkon je totiž obrovská. Když jednou zahrajete na koncertě na dvě stě procent, chtějí po vás těch dvě stě procent i podruhé a po sto padesáté třetí. Proto raději vidím v sále úsměv nebo slzu i za cenu jemného technického nedostatku, než když si posluchač řekne, bylo to technicky dokonalé, ale moc mě to nebavilo.

Podobné názory zastává i váš dobrý přítel a starší kolega Václav Hudeček. Mimochodem, stal jste se jeho asistentem ve vedení mistrovských kurzů, které pořádá v Luhačovicích. Co vám tato zkušenost dává?

Do Luhačovic se hlásí stovky houslistů a my vybíráme jen osmnáct z nich, abychom se jim mohli adekvátně věnovat. Dnes už se tak děje na základě nahrávek, protože dříve se stávalo, že nepřijel tak zdatný houslista, jak stálo napsáno v jeho životopise, a v podstatě zabral místo lepším zájemcům. Přednost mají „štamgasti“, které už známe, v minulosti se kurzů zúčastnili a v případě jejich zájmu je v Luhačovicích rádi vidíme.

Kolikrát jste se luhačovických kurzů zúčastnil vy?

Asi devětkrát nebo desetkrát.Je známé, že Václav Hudeček podporuje mladé muzikanty. Jak jste se k němu dostal vy?

To bylo vcelku jednoduché. Václav je totiž naším rodinným přítelem, s otcem jsou kamarádi od mládí, naše rodiny se od nepaměti stýkají. Nejsilnějším impulzem k osobnímu sblížení však byl slavnostní koncert ke stoletému výročí narození Josefa Micky, kde jsem ve dvanácti letech vystupoval jako nejmladší a „nejnadějnější“ žák Magdalény Mickové a Václav tam hrál jako nejúspěšnější Mickův žák. Tam jsme se seznámili a po koncertě se dali do řeči. Já si mu trochu postěžoval, že nemám na co hrát, protože jsem měl tehdy půjčené housle Jaroslava Kociána – po vítězství v Kociánově houslové soutěži – a toto období končilo. Týden nato mi Václav přinesl půjčit housle z dílny Karla Vávry, na které jsem hrál až do svých osmnácti.

Vy jste však mohl získat i další Vávrův nástroj…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář