Charles Baudelaire a hudba

Básník, kritik, překladatel, dandy

Charles Baudelaire se narodil v Paříži, kde prožil téměř celý život a nakonec zde i zemřel ve věku pouhých 46 let. Byl synem věkově velmi rozdílných rodičů. Po otcově smrti v roce 1827 se matka znovu provdala, což malý Baudelaire těžce nesl a považoval to za zradu. Po studiích se rozhodl pro literární dráhu a seznamoval se s bohémou pozdních romantiků, rodiče ho proto v roce 1841 poslali do Indie; Baudelaire však cestu přerušil a vrátil se do Francie. V roce 1842 se jako plnoletý ujal značného dědictví po otci a navázal vztah s herečkou Jeanne Duvalovou, která se stala jeho životní družkou a inspirátorkou nejen řady nejkrásnějších básní Květů zla, ale také četných působivých kreseb.

Žil jako módní dandy a za pouhé dva roky stačil zmenšit otcovo dědictví na polovinu. Rodinná rada mu proto v roce 1844 vnutila soudního opatrovníka. Kromě neustálých proseb o peníze, s nimiž se obracel na matku a opatrovníka v četných dopisech, byl nadále odkázán především na výtěžek ze svého pera, který však až do konce života zůstal nevelký. Psal výtvarné a literární kritiky, roku 1848 se účastnil revoluce a připravoval k vydání své básně. Ty vyšly až roku 1857 ve sbírce Květy zla a byl z toho skandál; téhož roku způsobilo skandál i vydání slavného románu Gustava Flauberta Paní Bovaryová, o němž napsal Baudelaire obdivnou studii. Proces kvůli Paní Bovaryové začal na konci ledna 1857. V polovině června dostal Baudelaire od ministerstva školství podporu 200 franků a 25. června vycházejí Květy zla. V některých denících je proti nim zahájena ostrá kampaň, zatímco jinde vycházejí pochvalné články. 20. srpna je zahájen proces s Květy zla; básník i nakladatelé jsou odsouzeni k potlačení šesti „nemravných“ básní a k pokutě, Baudelaire musí zaplatit 300 franků. V říjnu publikuje Baudelaire svůj článek o Flaubertově románu. V listopadu žádá císařovnu Evženii o snížení pokuty, k níž byl odsouzen, a ta je v lednu 1858 skutečně snížena na 50 franků.

V roce 1860 vycházejí Umělé ráje, o rok později druhé rozšířené vydání Květů zla a časopisecky Malé básně v próze (knižně až 1869). Roku 1864 odjel Baudelaire konat přednášky do Belgie, ale jeho naděje zůstaly nesplněny. V roce 1866 tam vydal plaketu básní Trosky. Jeho zdravotní stav se ale prudce zhoršoval až tak, že ztrácel řeč. Zemřel po převozu do Paříže. Posmrtně vyšly jeho kritiky a eseje knižně v roce 1868. Byl velkým obdivovatelem amerického básníka a prozaika Edgara Allana Poea, jehož díla překládal a psal o něm. V češtině vyšlo mnoho výborů z jeho básní v různých překladech (například Čas je hráč), kompletní Květy zla a Malé básně v próze, velký výbor z kritik, esejů a studií Úvahy o některých současnících či výbor z korespondence Mé srdce, tak jak je. Baudelaira do češtiny překládali mimo jiné Karel Čapek, Vladimír Holan, František Hrubín, Svatopluk Kadlec, Vladimír Mikeš, Vítězslav Nezval, Jiří Pelán, Jindřich Pokorný či Jan Vladislav.

O šíři jeho zájmů svědčí například názvy článků a studií v českém výboru Úvahy o některých současnících (k vydání připravil Jan Vladislav; vydal Odeon v roce 1968): Salón 1845, Rady mladým autorům, Salón 1846, Počestné hry a romány, Světová výstava 1855, O podstatě smíchu a obecně o komičnu ve výtvarném umění, Edgar Poe, jeho život a dílo, Nové poznámky o Edgaru Poeovi, Paní Bovaryová, Nebezpečné známosti, Théophile Gautier, Richard Wagner a Tannhäuser v Paříži, Bídníci, Dílo a život Eugèna Delacroixe, Malíř moderního života, Filosofické umění aj.

Baudelaire a Wagner

Charles Baudelaire znal německého skladatele Richarda Wagnera podle pověsti a o jeho hudbu se zajímal, o čemž svědčí jeho dopis z července 1849, v němž doporučoval vydání studie o Wagnerově opeře Tannhäuser od jistého německého hudebníka a kde píše o svém obdivu k Wagnerovi. Do přímého kontaktu se oba umělci dostali, když Baudelaire napsal Wagnerovi 17. února 1860 dopis, v němž mimo jiné píše: „Chci Vám především napsat, že Vám vděčím za největší hudební požitek, který jsem kdy zakusil. Jsem ve věku, kdy se už člověk nebaví psaním slavným lidem, a ještě dlouho bych váhal projevit Vám dopisem svůj obdiv, kdybych každý den nečetl ty hanebné, směšné články, kde se mermomocí snaží zostudit Vašeho génia.“

Krátce předtím, ve dnech 25. ledna, 1. a 8. února, byly v Italské opeře v Paříži uvedeny ukázky z Wagnerova Bludného Holanďana, Tannhäusera a Lohengrina, které Baudelaira nadchly, jak pokračuje v dopise: „Tato hudba představuje všechno velké a vede k velkému. Ve Vašich skladbách jsem se znovu a znovu všude shledával se slavnostností velkých zvuků, velkých stránek Přírody a velkých vášní člověka. Posluchač se okamžitě cítí povznesen a podmaněn. […] Začal jsem psát několik meditací na ukázky z Tannhäusera a Lohengrina, které jsme slyšeli; ale poznal jsem, že se to všechno nedá vyslovit. […] Ode dne, kdy jsem uslyšel Vaši hudbu, říkám si bez ustání, zejména ve zlých chvílích: Kdybych si aspoň dnes večer mohl poslechnout trochu Wagnera! […] Neuvádím svou adresu, protože byste si mohl myslet, že po Vás něco chci.“ (přeložil Jan Vladislav)

Ten skromný závěr Wagnera neodradil, skladatel si opatřil básníkovu adresu a vzájemně si pak vyměnili několik dopisů a setkávali se i osobně. Sám Wagner se o Baudelairovi zmiňuje i ve svých pamětech Můj život: „…ještě významnější však bylo mé sblížení s básníkem Baudelairem. Rozvinulo se jeho dopisem, v němž mi sděloval, že na něj má hudba zapůsobila jako na člověka, který má smysl pro barvy, nikoli však pro tóny. Jeho výroky, plné fantazie a vědomě odvážné, mi ukázaly alespoň jednoho muže neobyčejného ducha, který dojmy z mé hudby procítil a domyslel do nejzazších důsledků. U jeho podpisu nestála adresa bydliště, abych – jak psal – si nemyslel, že ode mne něco chce. Rozumí se, že jsem jej dokázal nalézt a přiřadil jsem jej k onomu okruhu lidí, které jsem od nynějška každý středeční večer zval k sobě.“ (přeložila Vlasta Reittererová)

O rok později, 13. března 1861, se v pařížské Opeře konala premiéra Tannhäusera, a to ve Wagnerem upravené „pařížské“ verzi s baletem. Premiéra dopadla neslavně, byl z toho skandál, najatá klaka dílo vypískala a kritika si na Wagnerovi opět smlsla; po dvou dalších představeních zklamaný Wagner operu stáhl. Baudelaire napsal o díle a skladateli obsáhlou studii, která poprvé vyšla pod názvem Richard Wagner v časopise Revue européenne z 1. dubna 1861. Krátce nato vyšla knižně s dodatkem Ještě několik slov z 8. dubna a dostala název Richard Wagner a Tannhäuser v Paříži. Ve Wagnerových pamětech je o tom následující zmínka: „Baudelaire napsal o Tannhäuserovi velmi duchaplnou brožuru.“ V dopise z ledna 1862 píše Baudelaire Gustavu Flaubertovi, že mu chce svoji studii poslat. A v dopise anglickému básníkovi Charlesu Swinburnovi z 10. října 1863 Baudelaire píše: „Jednou se mi p. R. Wagner vrhl kolem krku, aby mi poděkoval za brožuru, kterou jsem napsal o Tannhäuserovi, a řekl mi: ,Nikdy bych si nemyslel, že by francouzský spisovatel mohl tak lehce pochopit tolik věcí.‘ Protože nejsem žádný zvláštní vlastenec, vzal jsem si z jeho poklony, co v ní bylo příznivého.“ (přeložil Jan Vladislav)

Naposledy se Wagner o Baudelairovi v pamětech zmiňuje takto (v době po skandálu s Tannhäuserem): „Sešli jsme se také na svačinu u Gounoda. Proběhla strašlivě nudně a náladu se snažil svým espritem vylepšit jedině ubohý Baudelaire, který z toho byl zoufalý. Byl ,criblé de dettes‘ (zadlužený až po uši), jak mi řekl, a musel stále vymýšlet nejrůznější extravagance, aby se vůbec zachoval při životě, a přitom mi denně nabízel nejdobrodružnější návrhy na využití mého slavného fiaska. Na nic z toho jsem nebyl schopen přistoupit…“ (přeložila Vlasta Reittererová)

Ve své wagnerovské studii Baudelaire podrobně rozebírá Wagnerovy opery Bludný Holanďan, Tannhäuser a Lohengrin; věnuje se i skandálu kolem pařížského provedení Tannhäusera. O Wagnerovi a jeho díle mimo jiné píše: „…i bez poezie byla by Wagnerova hudba básnickým dílem, neboť je nadána všemi vlastnostmi, jež vytvářejí dobrou poezii; vysvětluje se sama sebou, neboť všechno je v ní spojeno, sjednoceno, všechno si navzájem odpovídá, a smím-li vytvořit barbarismus vystihující nejvyšší stupeň hodnoty, všechno je sdruženo v moudré konkomitanci.“ (přeložila Věra Smetanová)

Baudelaire a hudba

Řadu Baudelairových básní z Květů zla či jiných zhudebnili význační skladatelé. Henri Duparc zhudebnil básně L’Invitation au voyage (1870) a La Vie antérieure (1884), a to jak ve verzi pro klavír, tak pro orchestr. Claude Debussy je autorem písňového cyklu s klavírem Cinq poèmes de Charles Baudelaire z roku 1890 (Le Balcon, Harmonie du soir, Le Jet d’eau, Recueillement, La Mort des amants). Louis Vierne zkomponoval cyklus Cinq poèmes de Baudelaire (1919) s klavírem i v orchestrální verzi (Recueillement, Réversibilité, Le Flambeau vivant, La cloche fêlée, Les Hiboux). André Caplet zhudebnil dvě básně s klavírem v roce 1922: La Cloche fêlée a La Mort des pauvres. Anglický skladatel Mark-Anthony Turnage je autorem dvou písní podle Baudelaira pro soprán a sedm nástrojů: Harmonie du soir a L’Invitation au voyage. Alban Berg je autorem koncertní árie pro soprán a orchestr Der Wein (Víno) z roku 1929, v níž použil tři Baudelairovy básně z Květů zla, z části nazvané Víno (Duše vína, Víno milenců a Víno samotářovo), v německém přebásnění Stefana Georga.

Po Baudelairových básních však sahali často i skladatelé mimo klasickou hudbu, a to autoři šansonů a písní popových a jiných, například Léo Ferré dokonce na třech albech: Les Fleurs du mal z roku 1957 (12 básní), Léo Ferré chante Baudelaire z roku 1967 (24 básní) a Les Fleurs du mal (suite et fin), které bylo nahráno v roce 1977, ale vyšlo až roku 2008 (21 básní). Serge Gainsbourg zhudebnil báseň Le serpent qui danse ve své písni Baudelaire z roku 1964. Několik Baudelairových textů zpívala Mylène Farmer; anglická rocková kapela The Cure použila překlad básně Les yeux des pauvres jako slova ke své písni How Beautiful You Are.