Charles Olivieri-Munroe, světoběžník z Teplic

  1. 1
  2. 2

Takřka na první pohled slyšitelný i viditelný talent, silné charisma, až magneticky přitažlivý punc osobnosti, nakažlivý entuziasmus. Takový je dirigent Charles Olivieri-Munroe, letošní čtyřiačtyřicátník, vyzývající k bližšímu seznámení už třeba jen samotnou spojnicí svého dosavadního putování životem: narodil se na Maltě, dětství prožil v Kanadě, teď se svojí rodinou žije v Praze a má za sebou třináct sezon v čele Severočeské filharmonie v Teplicích. Právě proto jsme naše povídání začali z tohoto konce.

Zdánlivě jednoduchá, ale myslím, že ve skutečnosti hodně složitá otázka hned zkraje: Jaký je život českého orchestru na oblasti?

Myslím, že to záleží na regionu. Především proto, že každý orchestr má svou vlastní osobnost a kulturu. Ta teplická je přátelská a její osobnost je velmi celistvá, vzrušující v podání výkonů na vysoké úrovni.

Co nejvíc Severočeské filharmonii v Teplicích chybí? Samozřejmě mám na mysli nejen finance…

Momentálně peníze ve srovnání s dalšími problémy nemají ten zásadní význam pro náš orchestr. To hlavně díky pevné podpoře města a množství zájezdů a dalších aktivit orchestru. Chybí zodpovědnější postoj ke zkouškám i ke koncertům – tak, jako je tomu v Severní Americe. Ale tohle není jen česká specialita.

Co je to hlavní, co vás v Teplicích u tamního orchestru už více než patnáct let drží?

No, hlavním důvodem je přátelské pracovní prostředí i dosažitelnost Prahy, kde žije moje rodina. Ovšem za zmínku stojí to, že od sezony 2013-14 už nebudu šéfdirigentem orchestru, budu čestným šéfdirigentem.

V jaké kondici je Severočeská filharmonie v Teplicích? A jak se orchestr během vaší éry změnil?

Orchestr se během mého působení „zmodernizoval“, má mnohem širší repertoár, ztratil svůj zastaralý školometský předrevoluční punc a získal více sebevědomí, a to jak ve výkonu, tak i ve vztahu k posluchačům. V koncertech nalezl skutečně více radosti. Je v dobré kondici a věrný svému publiku.Kolik koncertů za sezonu orchestr hraje, kolik z nich oddirigujete vy a jaké programové priority máte?

Nikdy jsem je nepočítal, ale je jich mnoho! Obvykle mívám tak třináct až patnáct programů ročně. Dávám přednost romantickému, postromantickému a modernímu repertoáru, ovšem beru samozřejmě ohled na vyváženost mezi českou hudbou a dalšími skladateli.

Mimochodem: první srpnový čtvrtek máte s vaším orchestrem vystoupení na českokrumlovském festivalu, jehož sólistou bude jihokorejský klavírista Kun Woo Paik. Už jste s ním spolupracoval? A proč jste sáhli po výhradně ruském repertoáru?

Ne, bude to poprvé, kdy s ním budeme vystupovat. Orchestr ruský repertoár hraje velmi dobře a já se domnívám, že takovýto tematický ruský průřez bude dobře fungovat.

Jste typicky kosmopolitním případem současného umělce: rodák z Malty, student z Toronta, žijete v Praze. Jaké výhody to podle vás přináší?

Z lidského hlediska to přináší pohled, o kterém zesnulý Václav Havel hovořil více než o čemkoli jiném – toleranci. Tím, jak člověk nahlíží na svět, si uvědomí, že máme všichni mnohem více společného, než toho, co nás rozděluje. A z čistě hudebního pohledu jsem se dozvěděl, co na orchestry platí nejvíc a co ne. Z toho mají prospěch ty orchestry, se kterými pracuji, myslím z této mé mezinárodní zkušenosti.Máte poměrně hodně pracovních aktivit i v zahraničí. Co z nich – alespoň z poslední doby – považujete vy osobně za nejvýznamnější?

Nejdůležitější byl v minulé sezoně můj australský debut v Sydney, kde jsem dirigoval symfonický orchestr slavného operního domu v Sydney. Pracoval jsem také s Mnichovskou filharmonií a v příští sezoně ji budu řídit i v České republice. Dále si považuji mých koncertů s brémskými filharmoniky, s Českou a také Moskevskou filharmonií, vystoupení ve veronské Aréně a se symfonickým orchestrem Quebec.

Mimochodem – opera vás ve větší míře neláká?

Příští rok budu premiérovat v České republice Schumannovu jedinou operu Genoveva v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Operu jsem ale také dirigoval loni – v různých evropských divadlech to byla Aida, Don Giovanni a Stravinského Život prostopášníka.

Jak silně jste na Čechy vázán? Nikdy jste neměl za celou tu dobu chuť odsud odejít? Vyzkoušet život zase jinde? Pokud by přišla nabídka na stálé angažmá ze zahraničí předpokládající trvalé přestěhování, udělal byste to?

Já přece mám zahraniční smlouvu s německým orchestrem, se severovestfálskou filharmonií, přesto z osobních, ale i profesních důvodů dávám přednost mojí „základně“ v České republice. Jsem tady například činný v jedné soukromé firmě, zabývající se on-line řešením při obsazování nových pracovních míst; mimochodem, jedním z našich klientů z oblasti umění je Lorin Maazel.

A jaký je Charles Olivieri-Munroe mimo koncertní pódium, v civilu?

On je… Svůj! Rád sportuje, hraje tenis, badminton, ping-pong, dívá se na filmy, čte dobré knihy, těší se doma ze svojí zahrady a taky se rád setkává s přáteli!

Děkuji za vaše odpovědi. Ať se daří!

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na