Co vedlo dva úspěšné a jistě vytížené lékaře k tomu, aby věnovali veškerý volný čas přípravě takto náročného projektu?
Jan Látal: V loňském roce jsem měl to štěstí podílet se na přípravě koncertů Evropského sboru a orchestru studentů medicíny (EMSOC). Při tom jsem se seznámil s lékaři-muzikanty z celé Evropy a dozvěděl jsem se, že v sousedních státech mají orchestry lékařů již mnohaletou tradici. World Doctors Orchestra je pravděpodobně známý mnohým z nás. V Česku a na Slovensku podobné uskupení zatím chybí, ačkoliv v našich zemích je hudební vzdělávání hluboce zakořeněno a mezi lékaři není výjimkou ani absolvent konzervatoře. Tito kolegové na své nástroje umí dobře hrát a já chci nám všem dát příležitost zahrát si ve velkém symfonickém orchestru, což je pro řadu instrumentalistů nejvyšší meta.
Vendula Látalová: Pro mě je důležitá propagace mobilního hospice mezi lékaři i širokou veřejností. Dále je potřeba připomenout posluchačům, jak moc je vážná hudba krásná a podmanivá.
Měli jste hodně zájemců?
Jan Látal: Ano, dokonce jsme museli uspořádat konkurz a některé (ač neradi) odmítnout. Dle mého názoru ještě mnoho lékařů-hudebníků o projektu neví a přihlásí se až v příštích letech. Vzhledem ke skutečnosti, že z některých nemocnic nám přišlo během jednoho dne několik přihlášek a z jiných měst se neozval nikdo, soudíme, že zpráva o vzniku Česko-slovenského orchestru a sboru lékařů se zatím nedostala ke všem lékařům.
O které nástrojové skupiny byl největší zájem?
Vendula Látalová: Největší přetlak hráčů byl do pozic fléten a klarinetů. Zde jsme bohužel museli odmítat i velmi kvalitní hudebníky. I část houslistů musela projít konkurzem. Naopak violisty jeden aby pohledal. S obsazením dechové sekce jsou tradičně lehké obtíže. Chybějící hráče jsme doplnili profesionály například z Moravské filharmonie.
Proč jste zvolili právě skladby Dvořáka, Moyzese a Martinů?
Jan Látal: Málokdo ví, že česká premiéra Te Deum byla provedena právě v Olomouci a dirigoval ji sám Antonín Dvořák. Navíc v době utváření programu tato skladba v Olomouci dlouho nebyla uvedena, takže Te Deum byla jasná volba. Při tvorbě programu jsme museli vyhovět celé řadě požadavků a najít jejich společný průnik. Museli jsme použít jak české, tak slovenské skladby, hudbu orchestrální, sborovou i společnou pro sbor a orchestr. Nástrojové obsazení musí být vyrovnané, aby si všichni zahráli. A v neposlední řadě musí být skladby hratelné. Naši dirigenti navrhli skladby, které již v minulosti provedli, takže souhra jistě klapne na jedničku. Mikeš z hor a Tance z Pohronia se sice provádí méně, ale budete překvapeni, jak krásné skladby to jsou.
Jaké je v orchestru a ve sboru zastoupení Čechů a kolik je Slováků?
Jan Látal: Tak zaprvé nezapomínejte, že mnoho z nás se narodilo ještě za Československa, někteří pocházejí ze smíšeného manželství a sami sebe považují za Čechoslováky. Takže přesně na procenta vám to neřeknu. Odhaduji, že čtvrtina členů sboru a orchestru jsou Slováci a tři čtvrtiny Češi. Mám radost z toho, že ne všichni naši slovenští členové pracují v Česku, ale na příklad z Trnavy přijede početná delegace, která s sebou přiveze i řadu posluchačů. I v organizačním týmu máme samozřejmě zastoupené oba národy.
Už plánujete další ročník?
Jan Látal: Ano, rádi bychom v roce 2026 uspořádali další ročník v Hradci Králové a o rok později v Banské Bystrici.
Jaké máte sny a vize do budoucna? Je nějaká konkrétní skladba nebo konkrétní koncertní sál, kde chcete s Česko-slovenským orchestrem a sborem lékařů vystoupit v budoucnu?
Jan Látal: Můj cíl je, aby si náš koncert užili hráči i posluchači. A dále bych byl rád, kdyby náš projekt pokračoval pravidelně každý rok. Mám jednu skladbu, kterou bych rád uvedl. Koncert pro violoncello a orchestr Bohuslava Martinů je umělecký skvost, který se hraje nezaslouženě málo.
Myslíte sebe jako sólistu?
Jan Látal: Ne, to bych nechal profesionálovi. Já jako sólista vystoupím maximálně v generálpauzách, jak se tak znám…
Co když den před vystoupením zjistíte, že orchestr ty skladby nezvládne? Máte nějaký plán B?
Jan Látal: Nasadíme hanácké tempo (smích). Opravdu se nebojím, že by se nám hraní rozpadlo. V orchestru máme na stěžejních pozicích rozmístěných několik profesionálů, kteří naši souhru bezpečně udrží.
Jsou ještě k mání vstupenky?
Jan Látal: Ano, ale z nabídky rychle mizí. Na stránkách colek.festivalbaroko.cz si můžete rezervovat vstupenky za 0 Kč. Dobrovolné vstupné se platí až na místě a jeho výtěžek jde plně na charitu, tedy mobilní hospic Nejste sami.
Podělíte se s našimi čtenáři o nějakou historku z přípravy koncertu?
Jan Látal: Doufám, že takové historky teprve přijdou! Moyzesovy Tance z Pohronia zatím vyšly tištěné pouze jako partitura. Museli jsme pracovat s ručně psanými party, které nám zapůjčil jeden slovenský archiv. Zajímavostí jsou poznámky, které si v průběhu posledních 75 let jednotliví hráči do not vepisovali. Některé mají historickou hodnotu. Přímo v partech nacházíme záznamy o tom, kdy a kde byla skladba provedena a kdo hrál konkrétní part. Kuriozitou je potom violový part, kde kdosi opravil název „Po robote pri muzike“ na „Čo robíte pri muzike?“ a doplnil i odpověď, která bohužel není publikovatelná – domyslete sami…
Děkuji za rozhovor.
