Chéreauova Elektra doputovala i do Met

Z ohlasů v zahraničním tisku

Elektra v Met činí Straussovu mistrovskému dílu zadost

Je typické, že vyhlídka na novou premiéru v Metropolitní opeře mezi fanoušky předem vyvolává různé spekulace a naděje. Ale inscenace Straussovy Elektry v režii Patrice Chéreaua, která byla v Met uvedena ve čtvrtek večer, je již nyní považována za mezník v soudobém operním inscenátorství.

Dílo vzešlé ze spolupráce několika společností bylo představeno a nadšeně uvítáno roku 2013 na festivalu ve francouzském Aix-en-Provence. A DVD se záznamem této Elektry, natočené na festivalu, vyšlo v následujícím roce.

Přesto mě nic nepřipravilo na překypující hloubku psychologického vnímání a čirou divadelní invenci ve čtvrtek večer uvedené inscenace, dirigované brilantním Esou-Pekkou Salonenem, který je od začátku příprav nastudování spolupracovníkem pana Chéreaua. Obsazení, v čele se žhnoucí sopranistkou Ninou Stemme v titulní roli, je vynikající.

Uvedení inscenace mělo být v Met druhým společným úkolem pánů Chéreaua a Salonena, kteří zde opožděně debutovali roku 2009 otřesným nastudováním Janáčkovy opery Z mrtvého domu. Pan Chéreau však zemřel ve věku osmašedesáti let, pár měsíců po uvedení své Elektry v Aix. Pro pana Salonena to musí být návrat příjemný a zároveň trpký, uctívá památku svého kolegy tím, že dovedl orchestr Met, který zněl nadpozemsky, k výkonu plnému tajemné průzračnosti a doutnajícího zápalu. (Vincentu Huguetovi je připisována režie.)

Straussova neúprosná jednoaktová opera, jež se poprvé hrála roku 1909, vypráví příběh Agamemnonova rodu. Hugo von Hofmannsthal vytvořil libreto jako adaptaci vlastní divadelní hry, založené na Sofoklově Elektře.

Místem děje je vnitřní nádvoří paláce zavražděného Agamemnona ve starověkých Mykénách. Pan Chéreau aktualizoval čas děje do nejasné současnosti. Scéna navržená Richardem Peduzzim líčí palác jako nádherné, zlověstné místo s vysokými ponurými kamennými zdmi, temnými zákoutími, bočními pokoji s dveřmi připomínajícími vězení a v pozadí se soukromými pokoji Agamemnonovy vdovy Klytämnestry a jejího milence Aegistha, kteří v čase před začátkem děje opery krále společně nemilosrdně zavraždili.

Když se scéna rozjasní, spatříme Straussovy služebné a další pomocnice v zašlých domácích oblecích (autorkou kostýmů je Caroline de Vivaise), jak zametají schody a čistí nádvoří v děsivé pantomimě, dokud první skřípavý výbuch orchestru neuvede krvavou tragédii do pohybu.

Aktualizace může představovat lacinou možnost, jak k opeře přidat vrstvu současných líbivých asociací. Pan Chéreau ji použil, aby dílo obnažil až na samé základy, jak to činí v této působivé Elektře.

Jak několik umělců, kteří se podíleli na inscenaci v Aix, vysvětlilo ve společném rozhovoru pro The New York Times, pan Chéreau chápal Elektru jako příběh dysfunkční rodiny pohlcené nenávistí a dohnané až k násilí. „Nechtěl nikoho vylíčit jako jakési hysterického, nesoudržného člověka,“ objasnil pan Salonen.

Elektra je pohlcena uskutečňováním pomsty na matce a Aigisthovi za vraždu svého otce. Tato inscenace však odhaluje lépe, než jakákoli jiná, již jsem doposud viděl, podprahové obavy a podivnou neschopnost Elektry s divokým pohledem, vlastnosti, které se projevují s až děsivou intenzitou v ohromujícím výkonu paní Stemme.

Každý den Elektra upíná své naděje k tomu, že se její statečný bratr Orestés vrátí a uskuteční pomstu na jejich matce a ufňukaném Aigisthovi (Burkhard Ulrich, v Met debutující tenorista s jasným hlasem). Má k tomu účelu stále po ruce sekeru, zabalenou do plátna a schovanou. Proč nemůže Elektra vykonat trest sama? Důvod se může zdát zřejmý: je žena. Paní Stemme však naznačuje, že se Elektra stala dcerou ochromenou svou touhou po pomstě.

Pro milovníky Richarda Strausse nastavila sopranistka Christine Goerke v roli Elektry vysokou laťku, když v loňském roce pozoruhodně zpívala tuto roli v koncertním provedení v Carnegie Hall spolu s Bostonským symfonickým orchestrem. Paní Stemme je také fenomenální. Svým zpěvem předvádí chladný, přesný hlas, hojnou energii, mrazivé vysoké tóny a ve chvílích pochybností i úzkostnou krásu.

Dvě hlavní sólistky původního obsazení z Aix v nynějším uvedení také účinkují: sopranistka Adrianne Pieczonka jako křehká sestra Chrysothémis a zkušená mezzosopranistka Waltraud Meier jako Klytämnestra. Bohatý, jasný hlas paní Pieczonky přibližuje Chrysothémidinu dojímavou zranitelnost. Přesto měl její zpěv ve chvílích frustrace a zoufalství jasnou, pronikavou sílu. Tato postava ztělesňuje mladou ženu zděšenou matčinou krutostí. Přesto je téměř stejně zděšena Elektřinou neodbytnou touhou po vražedné pomstě. Chrysothémis chce plnější život, manžela, dítě, o něž by se se starala; říká, že by byla šťastná, kdyby ji provdali za rolníka, s nímž by založila rodinu. Elektra se svou sestru zachází jako s hloupě se usmívajícím slabochem.

Klytämnestra v pojetí pana Chéreaua je velkým objevem této inscenace a paní Meier, jedna z nejzajímavějších zpívajících hereček v opeře, ho ve vší složitosti přesvědčivě uskutečňuje. Klytämnestra koneckonců měla důvod opovrhovat mocí poblázněným Agamemnonem, jehož obviňuje, že obětoval jejich dceru Ifigenii. Když Klytämnestra v podání paní Meier s hořkostí obviňuje Elektru, že slídí kolem paláce jako šílenec chrlící nenávist, nezpívá své fráze jako ječivá obvinění; spíše moduluje hudební linky s tlumeným strachem a skutečnou úzkostí, což je mnohem dojemnější. Je to silná žena, jež se snaží udržet u moci, ovšem jen kdyby se dokázala zbavit svých pocitem viny hnaných snů.

Basbarytonista Eric Owens představuje nesmírně soucitného Oresta. V mnoha představeních působí tato postava jako zasmušilý, ale oddaný zachránce. Pan Owens v roli Oresta nejprve předstírá, že je posel a chodí do paláce téměř bez povšimnutí. Ve skutečnosti přišel potrestat svou matku a Aegistha; ale jak říká Elektře během jejich trýznivého setkání, bohové mu tuto roli přidělili. Tento Orestés vypadá jako muž, jenž jedná podle božského rozkazu, ale přesto je plný pochybností. Svalnaté tělo pana Owense téměř klesá pod břemenem odpovědnosti; jeho bohatý, silný hlas je prosycen utrpením.

V podání orchestru pod taktovkou pana Salonena byla úchvatná, dechberoucí scéna shledání zcela ohromující. S ohledem na to, že je sám skladatel, se dalo předpokládat, že zdůrazní šokující, modernistický charakter Straussovy partitury. Udělal téměř pravý opak, zdůraznil každý okamžik straussovské lyriky, žhnoucí zvuk smyčců i jejich jemnost, přestože jejich prudká vzplanutí zněla ocelově a děsivě. Naprosto neafektovaným způsobem odhalil dramatický oblouk a neklidné plynutí hudby.

Stále si myslím, že Newyorská filharmonie promarnila potenciálně velkou příležitost tím, že nepřesvědčila pana Salonena, aby se stal jejím hudebním ředitelem. Ve čtvrtek Met oznámila, že na konci sezony James Levine po více než čtyřiceti letech obětavé práce a úspěchů odstoupí z funkce hudebního ředitele. Tato funkce je tedy nyní volná. Proč ne pan Salonen?

Na konci opery, když byli Klytämnestra a Aegisth zabiti, může Elektra konečně naplnit svůj sen a zatančit nad jejich spravedlivou smrtí. Ale Elektra v podání paní Stemme nebyla tance schopna; její údy byly ztuhlé a nehybné; vypadala otřeseně, téměř ochrnutě.

Kým je Elektra, ne-li dcerou, jež žije každý den pro pomstu? Tuto otázku pozoruhodná inscenace v Met zkoumá.

(The New York Times – 15. dubna 2016 – Anthony Tommasini)

***

Stemme a Meier rozžínají oheň ve zkoumavé Elektře v Met

Metropolitní opera byla v posledních letech často postižena únavou ze závěru sezony, v dubnu a květnu uváděla polovičaté obnovené premiéry, jež se jen stěží blížila obvyklé úrovni jejích představení.

V sezoně 2015/2016 tomu tak není: s vynikajícími novými inscenacemi a několika skvělými obnovenými premiérami v březnu a dubnu Met směřuje k neobvykle silnému závěru.

Na programu čtvrtečního večera byla premiéra Elektry, mistrovského díla Richarda Strausse, režírovaná Patricem Chéreauem, jež původně debutovala roku 2013 na festivalu v Aix-en-Provence. Režisér se premiéry své inscenace bohužel nedožil, ale od té doby projekt začal žít svým vlastním životem a cestoval po světě za pochvalného přijetí kritikou. I když má své nedostatky, jeho představení při čtvrteční premiéře v Met bylo až trýznivě intenzívní očistnou zkouškou.

Tato intenzita byla samozřejmě do značné míry dána strhujícími výkony skvělého obsazení této série. Nezapomenutelné ztvárnění titulní role v podání Niny Stemme je jedním z největších výkonů, jež jsem v této sezoně v Met slyšel. Chéreauova inscenace se zaměřuje na Elektřino zajetí, vychází z Oreistova pozdějšího šoku z jejího stavu, aby pak vylíčil celý rozsah jejího světa jako špinavé, kruté vězení.

Paní Stemme vnesla do svého pojetí až posedlou energičnost. Od prvního okamžiku vidíme její Elektru jako ženu žijící v rozkladu, šílenou, rozdělenou ve všem, krom touhy pomstít smrt svého otce tím, že zabije svou matku Klytämnestru a jejího milence Aegistha.

Její cesta nebyla ani tak obloukem, měla spíše lineární průběh ‒ na první pohled byla zjevně obětí zneužívání, v průběhu dramatu je dále zneužívána, a nakonec dosáhne pomsty, již plánovala po léta před tím, než se zvedla opona. Ovšem hloubka pojetí paní Stemme byla úžasná, takže už pouhé pozorování její jasné trajektorie bylo vzrušujícím zážitkem. Vytrvale prosazovala svou představu této role a bylo těžké pozorovat její bolest ‒ i přestože jsme nepociťovali žádnou radost z jejího rozhodnutí, dožadovala se během celé opery soucitu. A navíc zpívala se skutečnou krásou v úloze, jež po ní vyžaduje drsný, rychlý zpěv s nedostatkem příležitostí k lyrickému projevu.

Adrianne Pieczonka v roli její sestry Chrysothémidy byla rovněž skvělá, poskytla duševně vyrovnanou protiváhu Elektřiným zmatkům. V jejím hlase občas zazněla určitá bezcitnost, ale zpívala s nesmírnou naléhavostí a podařilo se jí zazpívat několik vynikajících legat v přesvědčivém, vážném pojetí monologu Ich kann nicht sitzen, jednom z lyričtějších momentů této opery. Eric Owens jako Orestés byl vítanou posilou; při svém prvním výstupu zpíval s tajemným, chladným klidem, než odhalil svou pravou identitu. Poslední dobou má poněkud chraplavý hlas, ale náznak drsnosti do jeho role dokonale zapadá. Méně úspěšný byl debut Burkharda Ulricha, jenž křičel v nevděčné roli Aigistha.

Waltraud Meier v roli Klytämnestry ve svých šedesáti, jak zdá se, vzdoruje všem následkům plynutí času. Hlas paní Meier má stále úžasný rozsah, zní atraktivně a ve výškách dokáže vzlétnout. Její podání nářku Ich habe keine guten Nächte bylo podmanivé, ukazující psychologickou hloubku jejího charakteru, téměř soupeřící s Elektřiným. Její pojetí Klytämnestry bylo neobyčejně chápavé: ne despotická víla smrti, ale žena zraněná a mučená vlastní minulostí.

Aby bylo možné dostat z této partitury to nejlepší, je k tomu třeba vynikajícího dirigenta a jen stěží by si bylo možno přát vykladače, který by lépe vyzrál na její složitost, než jakým je Esa-Pekka Salonen. Předvedl pronikavé pochopení každého okamžiku v této opeře a sdílel je v bohatě vrstveném, detailně odstíněném výkladu.

Orchestr pod jeho taktovkou zněl skvěle – partituře vládnou ostré zuby dřevěných a žesťových dechových nástrojů ‒ ale v nejlyričtějších okamžicích tohoto díla probleskovaly záblesky vřelých, sametových smyčců. Jeho výklad byl napjatý, naježený a úžasně expresivní, síla vyprávění sama o sobě. Šumění smyčců těsně před vraždou Klytämnestry bylo jen jedním z mnoha zvuků vycházejících z orchestřiště, z nichž se posluchačům ježily vlasy na hlavě.

Hlavním kladem Chéreauovy inscenace je, že je podporou pro tak dobrý ansámbl, určitou zásluhu na živých vystoupeních účinkujících jistě má i režisér Vincent Huguet. Ale zatímco se vizuální estetika této inscenace nezdá být příliš vzdálena hudební estetice větší části partitury, Chéreaův závěrečný projekt není až tak vizionářský, jak bylo předem oznámeno.

Skličující uhlazenost scény navržené Richardem Peduzzim dodává sovětské úřední budově vzhled Blenheimského paláce. Inscenace neposkytuje žádný náznak místa mimo Elektřino vězení, a to až do té míry, že když postavy mizí v jejích křídlech, začnete pochybovat, že v operním světě existuje něco jako stálost věcí.

Samozřejmě jde o vědomou volbu, jež nás nutí přemýšlet o dějích a motivech postav jako o jejich jediných hnacích silách, a proto je jediným skutečným bodem zájmu dramatičnost libreta. Také to osvětluje Elektřinu bezútěšnou existenci a zároveň se úhledně vyhýbá jejímu místu v cyklické mytologii prokletého Atreova rodu, jímž se libreto v podstatě nezabývá.

Přesto tato vize světa zároveň ve skutečnosti otupuje účinek násilí v příběhu, jenž je v řecké dramatické tradici tak živé ‒ jistě, je to taková nihilistická noční můra, dvojnásobné vraždy se musejí objevit alespoň třikrát denně, že?

Důležitější však je, že pustina z betonu a oceli se sama stala jakýmsi klišé, zkrácenou zkratkou pro „psychodrama“: Má nám snad šedá prázdnota jeviště opravdu dát nahlédnout do mysli postavy? Anebo si prostě představit, že jsme se nějak octli uvnitř Elektřiny hlavy, protože nám spartánská estetika velí, že bychom tam měli být?

(New York Classical Reviews – 15. dubna 2016 – Eric C. Simpson)

Richard Strauss:
Elektra
Dirigent: Esa-Pekka Salonen
Režie: Patrice Chéreau
Režijní nastudování: Vincent Huguet
Scéna: Richard Peduzzi
Kostýmy: Caroline de Vivaise
Světla: Dominique Bruguičre
The Metropolitan Opera Orchestra
Premiéra 14. dubna 2016 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 30. 4. 2016)

Elektra – Nina Stemme
Chrysothemis – Adrianne Pieczonka
Klytämnestra – Waltraud Meier
Orest – Eric Owens
Aegisth – Burkhard Ulrich
Overseer – Susan Neves
Serving Women – Bonita Hyman, Maya Lahyani, Andrea Hill, Claudia Waite, Roberta Alexander
Confidant – Susan Neves
Trainbearer – Andrea Hill
Young Servant – Scott Scully
Old Servant – James Courtney
Guardian – Kevin Short

www.metopera.org

Přeložila Magdalena Rytinová