Chór uralských kozáků na českém jihu

  1. 1
  2. 2

Zajímavý koncert se uskutečnil 3. září v Třeboni v kostele sv. Jiljí a Panny Marie Královny. Účinkoval zde po dvou letech opět Chór uralských kozáků, což je de facto oktet s dirigentem Vladimirem Kozlovským. Z pohledu našeho sborového vnímání se tedy jedná o komorní ansámbl mužského sboru, v hlasovém složení po dvou pěvcích vyššího a nižšího tenoru, barytonu a basu. Jde o evidentně dobře vyškolené pěvce sólového, operního typu, s rozvinutými hlasovými fondy do plné rezonance a tudíž velké tónové nosnosti v prostoru. Každý z členů ansámblu krásně zapadá do harmonie celku a zároveň je schopen upoutat pozornost jako sólista, což během večera všichni členové postupně předvedli, neboť sólových vstupů byla ve skladbách hojnost.Historie ansámblu nás zavede do porevolučních časů i zmatků občanské války po roce1917. Chór byl založen v Paříži v roce 1924 Andrejem Šoluchem. Vznikl právě z emigrantů, jichž bylo právě v Paříži hodně. Žil zde tehdy i legendární ruský basista Fjodor Šaljapin, v Praze se zase z této emigrantské vlny uplatnil dobře v opeře Národního divadla Bronislav Chorovič, znamenitý lyrický tenorista. Všem ruským emigrantům byl společný velký smutek a nostalgie po vlasti. A z ní chór de facto vznikl. Pěstoval hudbu pravoslavné církve, která má bohatý fond neobyčejně krásných a jímavých skladeb. A také národní folklór, zde především ukrajinský. Po napadení SSSR Hitlerem v roce 1941 chór pietně činnost přerušil a tím i dal najevo, že jakýsi politický antagonismus s Alexandrovci, tedy skvělým souborem Rudé armády, neexistuje. Společná byla láska k domovině, společný či podobný je i národní repertoár, jehož charakter je v pravoslavné chrámové hudbě stejně kosmopolitní, tak jako ostatně i ve folklóru ukrajinském či ruském. Po vícerých peripetiích ansámblu teprve synem A. Šolucha soubor navázal trvaleji na zakladatele a dnes existuje na adrese ve Spolkové republice Německo v Erlangenu, podniká turné po Evropě, hodně právě v Německu, kam zamířil i nyní, po koncertu v Třeboni. Ale zpět ke koncertu po úvodních větách nutného přiblížení historického kontextu existence chóru.

V první polovině večera před zcela vyprodaným auditoriem prostorného kostela sv. Jiljí (organizátoři museli přistavit navíc řadu židlí, jiní už jen stáli) zaujal ansámbl právě hodnotami pravoslavné chrámové hudby a její autentickou interpretací. Vynikla především díla D. Bortňanského i M. Berezovského, tedy Ukrajinců zakladatelské větve mistrů pravoslavné hudby (u nás toto období hodně cíleně interpretoval a ve známost uváděl nestor českých sbormistrů Miroslav Košler). Spolu s kompozicemi J. Děgťareva, J. I. Fomina (Ave Maria) zaujala tato část hlubokým prožitkem výrazu skladeb, výtečně se prezentovali také jednotliví pěvci v podmanivých, emotivně zabarvených, v prostoru nosných sólech. Nejvíce bych ovšem vyzdvihl profundní bas Pavla Filipčuka, s imponujícími hloubkami i osobitou temnou barvou znělého fondu. Oblast pravoslavné hudby je nám stále trochu zahalena do mlhy a pořád ještě ne dostatečně známa. Její výrazová hloubka je podmanivá a lákající k hlubšímu poznání. Druhá část večera byla naladěna naopak na strunu folklóru. V majestátném prostoru třeboňského kostela tak nezvykle přišla ke slovu nezbytná garmoška, tedy harmonika. Nezvykle proto, že moc dobře vím, jak jsou koncerty sborů mnohde představiteli církve cenzurovány, někdy až absurdně (například latinské názvy skladeb projdou dle mé zkušenosti vždy, ať jsou namnoze ryze světské, české názvy kompozic to mají složitější, takový Smetanův Západ slunce hned vzbouzí reminiscence zcela jiné, než meditativní skladba opravdu je…). Proto jsem obdivoval pozitivně, což prosím podtrhuji, že v Třeboni vládne sympatická tolerance, daná patrně i každoročním letním hudebním festivalem. Bylo samozřejmé, že chór kozáků se ve folklóru, převážně ukrajinském, cítil jako ryba ve vodě. Nemohla chybět úprava písně Ej, uchněm, Večerní zvon či veselé kozácké písně s rytmickými doprovodnými nástroji i zvukomalbou echa hlasů. V písni Bajkal se opětně uplatnil černě zabarvený, jadrný bas Pavla Filipčuka, který budil svým výrazovým projevem velké sympatie publika. Ale i tenorové hlasy zněly lesklým, kultivovaným a nosným zvukem. Počáteční otevřenost širokých vokálů se u nich pružně zaměnila za polokrytý charakter znělých tónů měkké mixtové struktury, umožňující i jemná piana.

Závěr vytvořila monumentální Hymna ukrajinských kozáků a chybět nemohla ani populární Kalinka, která vytvořila plánovaný přídavek. Tu ovšem umí Alexandrovci vystavět o dost efektněji, což si lze ověřit i srovnat prostřednictvím CD snímků. Ostatně nutno říci pravdivě, že organizační základna Chóru uralských kozáků oproti interpretačně i repertoárově mnohde podobné charakteristice slavných Alexandrovců je hodně skromná.


Získat od uralských kozáků jen program skladeb, který nebyl vytištěn a jen uváděn jedním z pěvců souboru zdánlivě v mluvě až „přeposazeným“ hlasem, kterému však bylo pramálo rozumět, bylo takřka nemožné. Domluva o jeho zaslání mailovou poštou nevyšla, kontaktní adresa je nedostupná a doufat ve zpětnou vazbu po telefonu je poměrně marné čekání. Vlastní snaha se propagovat je až překvapivě netržní, atypická. Zmíněný pěvec – barytonista, místo soustřeďování se na výkon prodává celou hodinu před produkcí vstupenky, aby poté i s taštičkou pod paží se připojil ke kolegům na podiu… Prostě v tomto ohledu s profesionalitou Alexandrovců těžko srovnat, spíše nám patrně chtěl emigrantský ansámbl připomenout konsekvence Šolochovova Tichého Donu, jeho líčení zmatků, ale i jednoduchosti a opravdové skromnosti jeho aktérů, jejichž pěvecký výkon je poté o to opravdovější a citově bohatý.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Chór uralských kozáků (Třeboň 2012)

[Total: 7    Average: 4.6/5]

Napsat komentář