Chovanština ve Vídeňské státní opeře

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Politické staveniště – temná Chovanština ve Vídeňské státní opeře 
Soupeřící knížata, omezovaní novátoři a radikální reakcionáři; to, co se v sobotu hrálo ve Vídeňské státní opeře, nebyla tiskovka, ale Musorgského Chovanština. Lev Dodin postavil inscenaci na zvětralé lešení a publikum mu za jeho nadčasové staveniště politiky vyčinilo. Odměnilo naopak sbor a orchestr. Uvnitř ochranných stěn Státní opery to byla skutečně příliš chladná realita. Bouře bučení se snesla na Lva Dodina, když se po dlouhém zdráhání přece jen odvážil na jeviště. Ruský režisér už zřejmě s všeobecnou nespokojeností počítal a na jeviště se nesměle vplížil, až když už soubor sklidil dostatečné ovace.

Co se vlastně stalo? Nebyly tu samopaly, nenosily se kufry ani nic podobného. Místo toho jezdilo nahoru a dolů několik podlaží lešení, na němž jako na jakémsi oltáři režisér umístil účinkující. Tak zobrazil mocenské vztahy; příčné trámy trochu připomínaly kříže na jakémsi zchátralém hřbitově nebo oltář k obřadu zániku světa.

Ale nejdřív nechal Dodin tancovat panenky. Možná nejodvážnější narážkou na světovou politiku byl jeho tanec Peršanek. Zpočátku jsou černě zahaleny – ať už je podobnost s muslimským niquabem náhoda nebo ne – a postupně své zahalení odhazují a hlavní postavu Chovanského (Ferruccio Furlanetto) ohrožují vystřelovacími noži. Ale taková narážka je jen částí mnohovrstevnaté politické apokalypsy.

A proto je to také dirigent tohoto konce světa, který zastiňuje všechny postavy na jevišti jako čiré pomocníky zániku: tím je náboženský fundamentalista Dosifej bránící novotám, miláček publika vybavený hrozivě dunivým basem a působivou dávkou temného charismatu. Publikum to také dokázalo ocenit. Ale také Elena Maximova sklidila nadšený dík publika za svou lyrickou a zároveň křehce zoufalou interpretaci věštkyně Marfy. Herbert Lippert poskytl víc než jen solidního Golicyna, ale potřeboval by trochu temnější barvu. Za zmínku stojí také Norbert Ernst jako sice úplatný, ale sympatický písař.

Hlavní roli však, tak jak je to v díle samotném, sehrál lid – tedy Sbor Státní opery, který si s ohledem na bombastický závěr přibral na pomoc Slovenský filharmonický sbor. Byl to hudebně koordinovaný vrcholný výkon, díky konstrukci jeviště při využití jeho celkové výšky zněl vyrovnaně, a zjevně intenzivně zkoušel.

A totéž platí pro orchestr. Dirigent Semyon Bychkov se postaral o překvapení večera a dirigoval Musorgského precizně, a přece s příslušnou dávkou duše. Dík publika mohl přijmout už po první přestávce, a na konci se aplaus ještě vystupňoval.

Režisér Dodin vytvořil vertikálním využitím jeviště výtečný předpoklad pro velký hudební čin. Potrestán byl pouze za to, že politickou operu interpretoval politicky. Vzhledem k současné situaci to byl jistě rušivý faktor premiérového večera.

(Tiroler Tageszeitung – 16. 11. 2014 – APA)***

Chovanština. Ne každá cesta vzhůru vede ke štěstí. Hudebně huj, scénicky fuj 
Kdo chce v těchto dnech vidět aktuální inscenaci Musorgského Chovanštiny na Okružní třídě, musí mít: a) velkou vytrvalost, b) pevné nervy a c) hodně fantazie. Ad a): protože se toto představení svými reálnými pěti, ale pociťovanými osmi hodinami mění v ruskou zabijačkovou hostinu. Ad b): protože hudební stránka je prostě úžasná a zadírá se pod kůži. Ad c): protože na jevišti Vídeňské státní opery nic nevidíme a musíme si proto promítat „kino“ ve vlastní hlavě.

Legendární
Ale jedno po druhém. Už víc než dvacet let se tu toto dílo nehrálo; naposledy roku 1989. Tehdy stál za dirigentským pultem nezapomenutelný Claudio Abbado, právě tak nezapomenutelný Nicolai Ghiaurov zpíval knížete Ivana Chovanského. A Alfred Kirchner vytvořil prvotřídní inscenaci.

Roku 2014 je to poněkud jiné. V osobě Semyona Bychkova stojí opět u pultu báječný dirigent právě tak báječného, do nejmenšího detailu připraveného orchestru, s vynikajícím Ferrucciem Furlanettem jako Ivanem Chovanským je tu víc než legitimní, důstojný a logický Ghiaurovův nástupce. Jenže scénicky se toto velké drama kolem politiky, lásky, intrik a fanatismu rovná vyhlášení bankrotu.

Režisér Lev Dodin – při premiéře se objevil až po hodné chvíli a sklidil bouři bučení – z námětu neudělal vůbec nic. Jakési lešení (scénická výprava Alexander Borovskiy) celé hodiny jezdí sem a tam. Kdo má právě něco zpívat nebo sdělovat, popojede s ním důmyslná technika směrem k rampě. Jakákoli interakce protagonistů, cosi jako režie postav, alespoň minimum režijního vedení se nekoná.

Provinční
K tomu je tu bezpočet zbytečných meziopon, které brzdí děj víc než trapný balet (pseudonahota ve spodním prádle ještě není sexy) a finále (kolektivní sebeupálení náboženských fanatiků), které označení „finále“ žádnou čest nedělá. Proč tedy Chovanština? Nevíme, a ani se to nedozvíme. V této „rozestavěné“ opeře se mohlo stát cokoli. Ach tak, máme-li hodně dobrou vůli, můžeme to považovat za hodně provinční komentář k tématu islámu.

Nic si však nemusíme domýšlet, pokud jde o hudbu. Dirigent Semyon Bychkov, úžasný orchestr, ideálně nastudovaný Sbor Vídeňské státní opery a právě tak dobrý Slovenský filharmonický sbor a většina výtečných sólistů vyprávějí to, co není vidět. A toho je hodně.

Je tu Ferruccio Furlanetto, z něhož mrazí. Muž, bojující o důstojnost a moc, dává svůj ušlechtilý, kultivovaný, krásný, v jednotné linii vedený baryton do služeb Musorgskému (rozumně byla zvolena Šostakovičova orchestrace).

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Musorgskij: Chovanština (Wiener Staatsoper)

[yasr_visitor_votes postid="135274" size="small"]

Mohlo by vás zajímat